A vůbec, muži nemají na výběr, musí se vrhat do jejich zamrzlých pařátů, ani trochu za to nemůžou, děje se jim něco magického, mimo kontrolu. A pak tam taky umírají. A když to náhodou přežijí, říkají, ta hora se rozhněvala. Anebo: Umožnila nám projít. Přijala nás... a pustila zase domů. Anebo nepustila. Vyvrhla je, dokonce. Jindy navždy uvěznila. Hora má zkrátka spoustu nadpřirozených schopností. Je démonická, magnetická, nepředvídatelná, smyslná, někdy milostivá, zlá, zákeřná. To všechno dohromady. Je to pěkně lstivá potvora, mění nálady i podoby, jak se jí zrovna zachce. Musí se s ní tudíž nakládat tak, aby jeden uchránil svůj holý život.
NENAŽRANÉ OBLUDY
Taky máte pocit, že jsme se ocitli v patnáctém století, někde na úbočí podivné hroudy, která dýchá, plive, srší, divně se vrtí a ještě u toho hlasitě sděluje své myšlenky? Jak by jinak mohli lidé vědět, na co hora myslí, proč to či ono udělala a jestli se náhodou nezlobí?
A vůbec. Tady něco nehraje. Jsem v roce 2014 a bavím se s alpinisty o horách. Co by proboha ty hory se všemi těmi mrtvolami vůbec dělaly? A když jim přijdou tak nemilosrdné, proč se tam proboha škrábou? Napadlo tohle někdy tyto větrem ošlehané chlapy? Hladové jsou to, nenažrané obludy, prý. Taková Mt. Everest, ta má na krku vražd, až to pěkné není. Není divu že se na ní leze zas a znova, ona se prostě dobývat musí. Abyste věděli, Kotě (alias Bém) před sedmi lety udolal nejen tuhle nejvyšší z nejvyšších, ale nedávno zvládnul pokořit i tu nejtěžší – Kádvojku. „Královna hor“ Bémovi podlehla přesně v 11.15 třicátého července dva tisíce dvanáct. Psali to v Blesku, a já mám pocit, že jsme se pomátli všichni.
HORY NA ČARODĚJNICE
Démoni a obludy tady přece byli před stovkami let. Tenkrát by tohle všechno dávalo smysl. Prohoďme slovo žena a hora a popostůjme chviličku v sedmnáctém století. Muži byli i tenkrát poserové, a tak všechna ta (ne)lichotivá slůvka, která zde zazněla, nevznikla s pohledem na hory. Ženy to odnesly jako první. Až pak časem se s démonizací, čarodějnizací a obecnou nebezpečnizací vyrovnávaly ženy i hory.
Když se něčeho bojíme, je třeba tomu dát veliký, převeliký význam. Jedině tak se dá dokázat, že je čeho se bát. Dřív se po Everestu procházíval Yetti, teď už tam ale tolik nestraší. Naposledy o něm mluvil, myslím, Messner. Tisícovky lidí, kteří si to lezou nahoru a dolů, už na Yettiho nemyslí. Vědí, že není třeba takového povyku. Yetti už dlouho nikoho nesežral, a nikdo ho vlastně ani neviděl. Tak nějak podobně je to s těmi znaménky na tváři. Zatímco čarodějnice na hranicích vřeštěly smrtelným křikem, který ještě navíc určitě kdekoho uhranul, dnes už muži přišli na to, že bez ohledu na umístění jejího znaménka manželku vraždit nemusí. Dokonce ani pokořit. Místo toho se mohou na společném životě dohodnout. Duchaření bylo dost.
SMUTEK MOCNÝCH SIL
Jak ale vidno, hory a ženy to měly a mají u mužů dost nahnuté. Zbývá už jen přemýšlet, jak by to vypadalo, kdyby se spojily dohromady. Jenomže zatímco o démonických horách a démonických ženách toho bylo řečeno, napsáno a natočeno až až, jen s obtížemi budeme hledat autorku takového díla – ženu. Sáhneme-li ale zpět v čase, v archivech objevíme jeden skutečný skvost. Das Blaue Licht (Blue Light) režisérky Leni Riefenstahl z roku 1932 dává vzniknout partnerství tajuplné a podivné ženy žijící v tajuplných nehostinných horách. Vesničané se hlavních hrdinek (hory i ženy) bojí pro jistotu obou. Oběma přisuzují temné síly, viní je za smrt horalů, kteří se už nikdy nevrátili. V průběhu filmu se přes jeho roztřesenou černobílou optiku dostáváme do ženina nitra i do nitra hory. Obě skrývají tajemství, pro které je nutno trpět. Podivínská hrdinka Junta nese bolest outsidera – smutek z vyloučení, osamocení, a strach z nenávisti a nepochopení vesničanů. Hora zase skrývá diamanty. To, že Junta představuje jediného člověka, který cestu do hory zná, už je smůla k pohledání. Jedné úplňkové noci hrdinka na své cestě za svatyní a „modrým světlem“, které má tolik ráda, nevědomky dovede na místo mladíka. Rozuzlení přijde záhy. Prázdná a vykradená hora a prázdná a vykradená Junta zůstávají stát osaměle. Modré světlo je už nespojuje, zato dole ve vesnici se paří o sto šest. Zájem o Juntu i horu je fuč a zdevastovaná žena nalezne smrt při pádu ze srázu.
Na závěr už zbývá jenom hloubat nad tím, jestli si mladá režisérka mohla vůbec v tehdejším Německu feminismus ve svém díle o nepochopení hor a jinakosti jedné ženy uvědomovat. Povzdychnout nad tím, že ji její kroky nakonec směřovaly k nacismu, je samozřejmé. Otazníků přesto zůstává mnoho. A kdoví, jestli to není celé jinak. V němčině se totiž říká Der Berg, ale i Die Natur.
Autorka je stálým spolupracovníkem redakce.
