Jakou roli hrála sexualita během arabského jara?
Výjimečnou a dosud nevídanou. Něco takového jsme v předešlých lidových hnutích arabského světa nikdy neviděli. Bylo to poprvé, co se zvláště mladí lidé sexuálně osvobodili. Setkávali se na ulicích, demonstrovali společně týdny, někdy i měsíce, zvykli si vídat se i v noci. Stržení duchem revoluce byli otevřenější a vášnivější. Bohužel to v té době média nereflektovala. Sexuální osvobození nebylo tematizované ani ve zprávách, ani v tisku. Stranou zájmu, a to nejen v arabských zemích, zůstala i zvyšující se ženská emancipace.
Dnes už je jasné, že se touha po sexuální svobodě neprosadila. Například v Egyptě mladí lidé v následných volbách hlasovali pro konzervativní Muslimské bratrstvo. Jak si vysvětlujete souběžnou touhu po sexuální svobodě a islámském řádu?
Během arabského jara šlo ve skutečnosti o politickou revoluci reagující na starý režim, ne o revoluci morálky a mentality. To znamená, že lidé volili islamisty jako protivníky starého režimu, ale s jejich hodnotami, ani s politikou nebyli srozumění. Souběžně existovaly liberální tendence v mezilidských vztazích a konzervativní v politickém jednání. Tento arabský paradox, tedy souběh konzervativní revoluce a touha po svobodě, vedl k tomu, že hnutí za sexuální osvobození pohltili islamisté. Bylo zadušené už v zárodku, aniž by se mohlo rozvinout jako například to v roce 1968 v Evropě a v západních zemích. Tehdy se už církev nemohla jako významná síla vrátit do politického života. Naopak, došlo k sociální revoluci, která radikálně proměnila tehdejší mentalitu. K tomu ale v arabském světě nedošlo.
MANŽELSTVÍ NA MÍRU
Ve své knize Sex a šaría, která vyšla ještě před vzepětím Islámského státu, říkáte, že se sexuální osvobození arabské mládeže politicky instrumentalizovalo.
Například mladé ženy spaly s muži a přišly tak o panenství. Islamisté dali této praxi islámský punc tím, že mluvili o „dočasném manželství“, místo aby ji jako dříve odsoudili coby haram, tedy odporující dobrým mravům. Měli strach, že by se proti nim mládež postavila a svrhla je podobně jako diktátorské režimy jinde. Vznikla „manželství pro potěšení“ - na jednu hodinu nebo noc, „dočasná manželství“ - na týden nebo měsíc, „manželství na dálku“ pro milovníky nových technologií a „manželství pro cestovatele“, pro všechny, kteří se účastnili revoluce v různých zemích. Zveřejněním fatvy chtěli islamisté intimní praktiky, které se ve chvíli, kdy se odehrávaly, islámu protivily, ex post včlenit do islámského rámce. Proč nedošlo k výraznějším pokusům vyjmout sexualitu z náboženského vlivu? Potřeba dát těmto praktikám islámský háv byla dána především nutností ideologické a politické soudržnosti. Kdyby islamisté připustili, že sexuální mravy se budou dál rozvíjet bez specifické reglementace a mimo islámský rámec, nebyli by schopní dál vést konzervativní revoluci. Ta by se dostala do rozporu s liberálními sociálními normami a sexuálním jednáním. Aby tento rozpor nenastal, bylo nutné liberální praktiky mládeže přijmout fatvou, tedy nově interpretovat náboženské texty, a legitimizovat tak individuální jednání. Pokud chtěli islamisté vypadat coby revolucionáři věrohodně, museli tuto intimitu připustit a zachovat tím iluzi islámského režimu, který se od předchozí diktatury liší. Kdyby se všechny tyto sexuální praktiky a nová soužití nábožensky odsoudily a prohlásilo se, že odporují morálce, mládež by se proti nim okamžitě postavila a odmítla náboženství jako novou formu tyranie.
Islamisty nakonec svrhla armáda, nikoli mládež a hnutí za sexuální osvobození skončilo. Proč nedošlo k zásadnější kulturní proměně?
Mladí lidé se spolu intimně stýkali, ale jejich postoje a myšlení se nezměnily. Podíváme-li se například na mladé muže, kteří v euforii revoluce spali se ženami a sexuálně se otevřeli, tak zjistíme, že třeba vůči sestrám nebo ženám z rodiny svůj tradiční postoj nezměnili. Většina z nich volila později v prvních svobodných volbách konzervativní strany. Tento nesoulad mezi mentalitou a individuálním jednáním je druhým velkým paradoxem arabského jara.
CHYCENY V PASTI
Jakou roli v hnutí za sexuální osvobození sehrály ženy?
Klíčovou. Mnoho žen se dnem a nocí aktivně zapojovalo do dění v ulicích a udělaly dojem i na ty nejangažovanější muže. Zvláště se zřetelem k sexualitě byly ženy katalyzátorem i motorem osvobození. Cítily se však také v pasti díky nesmírné frustraci mužů, kteří se desítky let nesměli přiblížit k ženám tak, jak k tomu docházelo v revolučních týdnech. V důsledku tohoto psychologického šoku se u mužů během všeobecné euforie projevily neakceptovatelné způsoby chování, krom jiného násilí a sexuální agrese. Dlouholetá sexuální frustrace mužů blokovala cestu k sexuálnímu osvobození žen. Zmizela úcta, což vedlo k tomu, že se ženy stáhly a zabrzdily revoluční morálku, pro kterou se předtím angažovaly.
Zdá se, že z úsilí o svobodnou sexualitu mnoho nezůstalo. Je sexuální politika Islámského státu připouštějící mj. masové znásilňování či nucené sňatky trpkým koncem ztracené sexuální revoluce?
Už na náměstí Tahrír, symbolu arabského revolučního hutí, koexistovaly dvě strany sexuálního osvobození – dobrá a špatná. Strana žen, která usilovala o sexuální revoluci na základě rovnosti a vzájemného respektu tělesnosti druhého. Zároveň zde byli muži, kteří na ženy pohlíželi jako na sexuální objekt. Dnes je jasné, že z arabského jara zůstala jen tahle druhá, negativní stránka.
Také politická instrumentalizace sexuality mladých a sexuální agrese vůči ženám přetrvala. Od roku 2011 jsou islamisté odevšad vytlačováni z mocenských pozic a jejich dnešními dědici jsou džihádistické skupiny vyznávající podobnou islámskou sexuální ideologii. Hlásají stejnou fatvu týkající se manželství – „manželství pro potěšení“, „dočasné manželství“, „manželství na dálku“ se stejnou teologickou argumentací, aby využili sexualitu mladých pro svůj džihád.
Při pohledu zvenčí jde o kontrolu individuální sexuality pseudonáboženskými motivy. Jménem náboženství se provádí nepřípustná kontrola soukromé sféry, osobní int imity a lidského těla. Ale z pohledu mladistvých, kteř í jsou součást í Islámského státu, to rozhodně není út isk. Naopak, pociťují to jako osvobození ve jménu náboženství. Muslimští mladíci především v arabských zemích takové možnosti nemají. To je další paradox „arabské sexuality“. Extrémně represivní, autor itat ivní Islámský stát, který masivně zasahuje do intimního života, považují někteří frustrovaní mladí lidé v sexuálním ohledu za svobodnější než země, z nichž pocházejí.
Ve své knize odmítáte existenci tzv. sexuálního džihádu, který bývá spojován s mladými ženami ze západních zemí toužícími se provdat za bojovníky Islámského státu.
Koncept „sexuálního džihádu“ je výmysl, v muslimské historii nikdy neexistoval. Medializace ale tento koncept tak zpopularizovala, že přetrvává v představách některých nevzdělaných mladých lidí. V organizační struktuře Islámského státu má dnes formu opakovaného „dočasného manželství“. Když „manžel“ zemře v boji, povolá se „bratr“, aby si vdovu vzal. Vzhledem k často krátkému životu džihádistických bojovníků ženy velmi často manžele střídají.
Přitahuje to mladé lidi, kteří kvitují, když je Islámský stát vyzývá: „Přidejte se k nám, tady se můžete snadno oženit. Můžete se oženit na jednu noc, potom vytáhnete do boje a zemřete jako mučedník. Můžete se oženit na dálku a se svým manželským protějškem se zase setkáte v ráji,“ a tak dále. Agituje se především za „manželství na dálku“, prostřednictvím skypu, které sklízí velký úspěch u mladých na Západě. Díky internetu se můžete „oženit“ a při příjezdu do Sýrie nebo do Iráku už na vás bude čekat partner. Tuto novou praxi ospravedlňují fatvy formulované během „arabského jara“ v letech 2011 a 2013. Na území kontrolovaném Islámským státem existují „svatební kanceláře“, jejichž cílem je využít sexuálního pudu mladých k jejich získání pro svatý boj. Dostanou dům, manželku, pomůže se jim se zařízením, aby se následně mohli obětovat džihádu.
Má sexuální osvobození v arabském světě perspektivu?
Je jisté, že generace, která zažila sexuálně uvolněné období mezi lety 2011 až 2013, na to jen tak nezapomene. Podobně jako generace osmašedesátníků. I když nakonec arabské jaro nedopadlo příznivě, vzpomínky na moment sexuální svobody zůstanou. Dnes všechno závisí na vývoji politických režimů v arabském světě. Když se budou vyvíjet směrem připomínajícím sociálně a kulturně dobu před rokem 2011, tedy politicky sekulárně, ale konzervativně v sociální sféře, tak budeme svědky nového povstání a výbuchu násilí. Mladí lidé, kteří zažili svobodu, nebudou akceptovat útisk, ať bude v jeho pozadí cokoliv. Může to nějakou dobu trvat, ale kdo poznal chuť svobody, pro toho je těžké žít, aniž by ji chtěl okusit znovu.
Z časopisu Jungle World 51/14 přeložila Jana Zoubková. Redakčně kráceno.
