Běhám si tu celým Žižkovem od čerta k ďáblu, od Vietnamce k Bille a od Lidlu k večerce a ráno co ráno to vzdávám. Panika roste. Ne, fakt nechci petržel, ani řepu, ani pastyňák. Nemáte mrkev? Nemáme, a kdy ji přivezou, nevíme. A druhý den to samé v bledě petrželové barvě. A pořád dokola. Po týdnu pátrání po karotenu v oblíbené oranžové tyčce mě jímá hrůza. Snažím se ale zachovat chladnou hlavu. Svádím to na zmrzlé silnice, možná se náklaďák někde vysypal. Uklidňuju se, všechno bude určitě brzy v pořádku, ale cítím zrychlující se tep při každé návštěvě krámu. Možná všechny mrkve světa ještě někde leží nahňácané k bramborám a šunce, celé ulepené od majonézy. Na spodních poličkách ledniček v plastových lavorech, v postvánoční agónii. To je určitě ono. Vánoce způsobily mrkvovou krizi. Ale to čekání, to je k nevydržení. Co se jí stalo, a kdy už tu bude?
Ale teď už to trvá v íc než týden. Nikdo si toho ani nevšiml. Teda kromě sousedky, ale ta už mi radši ani neotvírá. Aspoň jednu mrkvičku... Kromě ní nikdo nehne brvou. Novinky, iDNES, nikdo o tom nepíše. Sjíždím weby, chodí mi apdejty, tady něco o islamistech, tady něco o anti-islamistech, o nové studené válce, o krizi ropné, o krizi ekonomické, o kr izi humanity, o demonstracích v Německu. O Řecku, že vystoupit z EU chce, o Británii, že musí. Říkám to pořád, je to dost nahnuté. Ale tohle všechno už tu bylo. Zuby ostrých hran se časem otupí, stejně jako lidská mysl, a kdo to má stejně všechno stíhat? A co s tím? Zchroustat zprávy a vyplivnout. Jenomže, jak k tomu my anti-salámisti přijdeme? O krizi mrkve se mlčí. Tenhle ukrutný vegeteror se nám tu děje na zápraží, v Praze 3, přímo před očima, ne tisíce kilometrů daleko. Jímají mě apokalyptické vize, musím lidi dostat do ulic, mrkev je dobrá na oči. Jojo, mrkev oči otevře. Půjdu a skoupím všechen salám.
