Druhá polovina devatenáctého století se nesla ve znamení národního zájmu. S ohledem na něj se dělalo takřka cokoli, včetně lyžování. Ať už jste využívali dvě hůlky jako dnes, nebo jen jednu s hákem na konci, šlo o národní tužení. K zásadnímu přelomu, kdy se do té doby užitné lyžování skandinávských lovců, sedláků a vojáků proměnilo ve sport provozovaný městským obyvatelstvem, došlo zhruba kolem roku 1860. V Čechách se trendu sportovního lyžování od začátku chytily tělovýchovné spolky a sdružení nadšenců, pod jejichž hlavičkami se vyrazilo na svah.
Až cimrmanovské rozměry mělo snažení dobových pionýrů lyžování, kteří v rámci národního svérázu například kritizovali norské lyžařské metody. Zakladatel sjezdového lyžování a nejrychlejší lyžař své doby Matyáš Žďárský proslul veřejnou kritikou jízdy „šusem“, především pak jejího neelegantního zakončení pádem. Jako všem obrozencům šlo i lyžujícím vlastencům samozřejmě také o český jazyk – v boji o to, zda pro osobu na lyžích je vhodné slůvko „lyžař“ nebo „lyžec“, se buditel Josef Aleš celou svou autoritou stavěl na stranu pojmu lyžec a počínal si tak vehementně, že si změnil příjmení na Aleš-Lyžec.
Lyžování mělo i národnostní rozměr. Doboví srdcaři na dřevěných lyžích začali kvůli svému koníčku kolonizovat Sudety, kde k nelibosti německého obyvatelstva stavěli dodnes funkční české horské boudy. Bylo to poprvé v moderních dějinách, kdy Češi pronikali do těchto ryze německých oblastí v pohraničí. Němci jim to opláceli tak, že na lyžařských závodech zakazovali účast borcům hlásícím se k Českému lyžařskému svazu. Nedokázali však zabránit počeštění některých oblastí, kde se začaly objevovat české nápisy, což bylo do té doby nevídané.
S KÝM LYŽUJEŠ?
Intelektuální trendsetři konce devatenáctého a začátku dvacátého století, pro které bylo lyžování experimentem a prostorem pro teorii sepisovanou do didaktických brožur, dokázali svou avantgardní činností ovlivnit módu nejvyšších kruhů. S příchodem první republiky a ustavením domácí neutlačované buržoazie se z lyžování stává sport pro bohaté. Téměř půlstoletí trvající existence lyžařství u nás bylo vyhrazeno v drtivé většině příslušníkům buržoazie. Výjimku tvořili pouze závodníci z podhorských oblastí, pro většinu obyvatel ale bylo pořízení lyžařského vybavení zcela nedostupné.
Po roce 1918 se také v důsledku bratrovražedného boje o monopol českého lyžařství proměňuje organizační jednotnost lyžařských průkopníků a nadšených amatérů. Lyžaři se totiž nesdružují pouze ve Svazu lyžařů republiky Československé, ale působí i v Sokole, Orlu, Klubu českých turistů anebo v nacionálním spolku českých Němců, v Hauptverband der Deutschen Wintersportvereine. Lyžování tehdy ještě nebylo individuální činností, čili zastupování početné lyžařské obce představovalo velkou prestiž. Lyžování nemohlo fungovat jako individuální komerční činnost, většinu zázemí na horách poskytovaly organizované spolky.
LYŽOVÁNÍ ZA FRONTOU I NA FRONTĚ
Po Mnichovu se česká lyžařská sdružení musela usmířit a rozpustit. Pohraničí připadlo Německu a slovenské Tatry byly také v jiném státě. Navzdory tomu v protektorátním filmovém týdeníku zaznělo: „Na bílých sněhových pláních je živo. Mládež zaplavila zasněžené kopce radostí, kterou jí zima poskytuje. Na zdravém vzduchu se otužuje a vede k zdravému smyslu pro pořádek a poctivému postoji ve hře i v životě. Tak vykonává náš chlapecký i dívčí dorost povinnou službu, kterou zavedlo kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě.“
Tolik propaganda. V době, kdy společenský úspěch českého obyvatele byl licitovaný jeho kolaborantským umem a na filmových záběrech sledoval činorodou a spořádanou protektorátní mládež sjíždějící radostně zasněžené svahy v různě organizovaných ornamentech, reálná situace lyžování byla zcela odlišná. Na štědrý den roku 1941 byly na základě vyhlášky generála Toussainta, tehdejšího zplnomocněnce wehrmachtu, z důvodu válečné potřeby zabaveny všechny provozuschopné lyže.
DĚLNÍCI NA HORÁCH
Poválečné navrácení pohraničních hor do československého vlastnictví doprovázelo sloučení všech existujících sportovních organizací pod sjednocenou státní správu ve stylu národní fronty a proměně v národ lyžařů nestálo nic v cestě.
Povinné lyžařské výcviky ve školní režii či zimní rekreace pod patronátem ROH zapojovaly do sportovních radovánek široké vrstvy obyvatelstva. Film Anděl na horách (1955) propagandisticky oslavuje vstup nižších vrstev do světa vyšší zábavy, dříve dostupné jen společenské smetánce. Zprvu nedůvěřivý revizor Anděl nakonec samozřejmě kouzlu lyžovačky podlehne, jeho neumětelství je ale pochopitelné – před existencí státu rolníků a dělníků neměli chudší lidé jako on příležitost se to naučit.
V těchto dobách se lyžovalo pořád zejména organizovaně. Až v začátcích normalizace, během které bylo zrušeno částečné osamostatnění lyžařského svazu z šedesátých let,
se postupně vytratila potřeba organizovaného lyžování. Svazy postupně ztratily svůj význam pro běžného spotřebitele a lyžařství se začalo individualizovat.
Postupně se z lyžování stala nedílná součást života mnoha rodin. Od sedmdesátých let vyplňovaly lyže, hůlky, přezkáče, kombinézy a další lyžařské doplňky pravidelně prázdno pod vánočním stromečkem a zimní období se v očích lyžařů začalo jevit jako přírodní továrna na sníh. Romantiku zasněžené krajiny nahradila pragmatika sportovní užitečnosti, což se reálně a nenávratně podepsalo na vzhledu československých hor. I když po horách stále běhají romantičtí sportovci na běžkách, podobu stovek kopců určují sjezdaři.
Ikonou masového lyžování se stává rodinka napěchovaná v autě se zahrádkou propínající se pod lyžemi a víkendový exodus městského obyvatelstva směr sněhobílé kopce. Koncem osmdesátých let se odhadoval počet lyžařů v patnáctimiliónovém státě na celé dva milióny, což je víc než počet členů komunistické strany (ne že by na tom záleželo).
KONEC „SULOVEK“
Nástup kapitalismu, otevření hranic a záplava dosud nedostupného zahraničního zboží se samozřejmě projevily i v lyžování. Dřívější standard domácích značek Artis a Sulov, případně domácí pokusy o DIY snowboard z napařené bukové překližky, se kterým se průkopník Petr Váša podíval i do televizního Receptáře, se otevřel záplavě zahraničního zboží. Socialistická varianta lyžařského stylu oblékání a vybavení známá třeba z filmu Sněženky a machři (1982) se změnila v konkurenci nových českých boháčů a zejména pak zápaďáků na českých svazích ve stigma chudoby. Lyžař z Československa se tak sice těšil z možnosti sdílet svah s těmi rakouskými, zároveň jej ale vzájemné porovnání výbavy uvádělo do depresivních rozpaků. Fischer, Blizzard, Elan, Salomon a další značky, které ani nedokázal správně vyslovit, pronikly do českých obchodů v dostatečném množství, avšak i nezměněnými cenami, a tak byly fronty u vleku v devadesátých letech ve znamení stylového schizmatu – vedle sulovkářů v kombinézách tu už stepovali machři s fischerkama a v elegantních lyžařských bundách.
Zatímco Češi začali ochutnávat lyžování v Alpách, dávný boj o české pohraničí vzdali a zejména Krkonoše se staly cílem Němců, Poláků a Holanďanů, aniž by se tomu někdo zvlášť bránil. Krkonoše jsou sice pro Čechy stále nejpopulárnější destinací, ale na svahu to tak nemusí vždy působit – navíc podle oblečení se to už tak snadno nepozná. I cenově se české hory těm zahraničním více než vyrovnaly, takže pro mnohé jsou zimní radovánky i dnes nedostupné, zatímco pro jiné je alpská kvalita často lákavějším artiklem než stejně drahá, ale pořád horší česká alternativa. Do českých hor vyráží ročně zhruba milion Čechů, do zahraničí pak přes půl milionu.
Komercionalizace lyžování v posledních letech ještě zesílila. Každý rok přicházejí na trh nové modely lyží pro nadcházející sezónu. Loňské carvingy už nejsou dost in a kupovat si levnější loňský model (byť jde o nové lyže) je pro spoustu lidí absurdní. Řez nejnovějších carvingových lyží navíc ovlivňuje i styl sjezdu. Paralela svahu a přehlídkového mola se samozřejmě neodráží jen na lyžích a přezkáčích. Dotýká se všech myslitelných částí oblečení a doplňků, včetně těch bezpečnostních jako jsou helmy, které v duchu všudypřítomného apelu na bezpečnost zaplavily hory i české svahy.
Zima se díky lyžování pro část lidí změnila na lyžařskou sezónu. Sezónnost naplňuje i zpravodajství a v hlavních zprávách se pravidelně objevují informace o sněhové situaci v lyžařských centrech. Akční reportážní vstup přímo z terénu v módu: záběr na šlepry, záběr na svah, záběr na brzdícího lyžaře, kterému od hrany esteticky odlétá vlna sněhu, pak následuje rozhovor s vlekařem, který investoval do nové pomy a rád by se zahojil po loňské slabé zimě. Informační hodnota toho, že se letos „zase lyžuje“, je zhruba stejná jako normalizačních reportů z chmelových brigád a sklizní obilí, nebo ještě nižší.
TOVÁRNA NA POCIT SVOBODY
Zrychlené záběry lyžařského centra odhalují, že lyžující dav je fungujícím mechanismem na zábavu. Lyžaři jsou plně závislí na technice, která je obklopuje – lyžařský vlek, urolbovaný svah, vázání, lyže a naučená technika sjezdu. Jen když všechno funguje, jak má, může si platící lyžař užívat pocity svobody, které má z jízdy a výhledu na přilehlé pohoří. Přestože právě pocit svobody je něco, co spousta fanoušků tohoto sportu zmiňuje jako hlavní přínos, jedná se o jeden z nejdražších a na fungování spousty specializovaných činností nejvíce závislý masový sport. I snowboarding, který se vždy prezentoval jako alternativní revolta vůči lyžařskému mainstreamu, kterou nějakou dobu jistě byl, se nakonec vtěsnal do dobře kontrolovaného a zpeněžitelného prostoru zpoplatněných snowparků a velkými značkami sponzorovaných profesionálů.
Uniformita a masovost nejpopulárnějšího zimního sportu zároveň ale vede k opouštění zavedených tras a drahých lanovek. Hodně „bláznů“ v lyžování či snowboardování stále hledá prvky dobrodružství. Party i jednotlivci s prknem nebo lyžemi na zádech se pěšky vydávají na nebezpečné až nesjízdně svahy, kde si užívají adrenalin a pocity z objevování nového. Vzdorovitý Josef Aleš-Lyžec by dnes se snowboardem vstupoval na území za cedulí „Hrozba lavin“, čelil riziku pokuty a místo psaní didaktických brožur by malou kamerou natáčel videa v módu rybí oko.
