Vzpomene si dnes ještě někdo na mashupy? Bláznivé hybridy popových hitů bavily internet na počátku tisíciletí, ale roubovat do rockových skladeb Nirvany třeba R&B hvězdy Destiny‘s Child bylo vtipné jen omezenou dobu. Fenomén se vyčerpal poté, co se ho ujalo MTV. S aktualizovanou verzí „umění megamixu“ přichází nyní americký producent Keith Rankin vydávající pod jménem Giant Claw. Na své aktuální desce Dark Web precizně skládá útržky rádiových šlágrů do hyperkinetického hudebního proudu, který má simulovat způsob, jakým dnešní uživatelé, vyrostlí v době postižené ADHD, vstřebávají svět. Samply mizí, sotva jednou zazní, rytmické groove mutuje s každou repeticí a hlasy popových hvězdiček zní v podivné modulaci strašidelně – skoro se ani nedají identifikovat, podobně jako výchozí materie hitů. Všechno navíc plyne tak rychle, že se nad tím ani nemáte čas zamyslet. Místo toho smyslové přetížení daty generuje slastný rauš, při němž do mozku putují endorfiny štěstí. Dark Web je bláznivým experimentem s popovým formátem. Zapomeňte na melodie, harmonie nebo rytmus, pro Giant Claw jsou stavebním kamenem písniček kulturní data, k nimž se posluchač může vázat stejně jako k tradičním háčkům popových hitů. Vedle zběsilého surfování webem připomíná Dark Web také zrychlenou cestu labyrintem hypotetického muzea, kde nám před očima prolétávají slavné obrazy, z kterých nám v mysli nezůstane více než pouhá šmouha. Tady Giant Claw skvěle navazuje na nedávno etablovaný žánr vaporwave, v němž se hudebníci jako James Ferraro nebo Oneohtrix Point Never snaží zachytit naši zrychlenou internetovou éru pomocí odkazů na osmdesátkovou dekadenci amerického konzumerismu, éterické nálady new age nebo hyperstylizovanou estetiku internetového diskuzního fóra 4chan či sociální sítě Tumblr.
Pád do králičí nory
Důraz na vizualitu ve vaporwave není náhodný. Svět už dnes sledujeme hlavně skrze „okno“ monitoru či displej tabletu, a to jako pohyblivý sled obrázkových podnětů. Klip grafika Jamese Webstera ke skladbě Dark Web003 zobrazuje průlet digitálně generovanou 3D chodbou. Kamera cestou míjí surreálné předměty, které jako kdyby vypadly z obrazů Jeffa Koonse nebo Takašiho Murakamiho. Je to divoká jízda po virtuálním tobogánu, která končí v umělém světě počítačové hry Second Life, kde všechny lidské postavy leží – určitě ne náhodou – mrtvé na podlaze. Jediné, co v tomto světu přežívá, je blikající obrazovka v jednom z pokojů, která láká ke vstupu do digitální králičí nory, za níž nás čekají další dobrodružství v říši divů. Letošní deska Giant Claw dostala jméno po tzv. darknetu, šedé zóně internetové sítě, kam se lze dostat jen přes speciální hackerské prohlížeče. Tady, mimo zákony a vlivy korporací, žije svobodný duch starého, ničím neregulovaného internetu. V prostoru absolutní svobody digitálního chaosu ale zároveň ožívají ty nejtemnější lidské stránky a ráj se může velmi snadno změnit v peklo. Deska Dark Web funguje podobně – na povrchu bublají slastné R&B refrény a řinčí euforické rapové beaty, pod nimi ale zuří melancholie, smutek a předzvěst post-digitální kocoviny, která jednou musí nutně přijít. Jestli si z alba Dark Web lze odnést nějaké poučení, tak to, že tím skutečným nejtemnějším webem je naše mysl.
Giant Claw – Dark Web (Orange Milk Records, 2014)
