NP č.443 > Pošli to dálPřidej seAndrea Novotná

Když začínaly události na Majdanu, mohla jsem krom videopřenosů přímo z náměstí v Kyjevě pozorovat také to, že si několik mých přátel dalo místo profilové fotografie obrázek ukrajinské vlajky. Myslím, že všichni už se zase vrátili k tomu, aby je na síti prezentovaly jejich rozesmáté či zamyšlené obličeje, případně fotky domácích zvířat. Za to jsem ale nedávno zahlédla, že se jeden z mých přátel rozhodl dát najevo, že je „přítelem Ruska“, a virtuálně si připnul svatojiřskou stužku, takovou tu pruhovanou černožlutou. Několik mých přátel má od bombardování Gazy na profilu palestinskou vlajku, několik zase izraelskou.

 

Diskuse tomu odpovídají. Vzduchem létají „banderovci“ z jedné strany a „putinofašisté“ z té druhé. „Fanoušci vrahů z Gazy“ se v diskusních příspěvcích ostřelují s „antisemity“ a „pomahači teroristů“.

 

Zvykli jsme si, že přidávat se na správnou stranu je nějak až moc pohodlné. Televize nám dříve jen zprostředkovala obrázky, internet nám dnes umožňuje zaujmout správný postoj. Klik, a skoro jako bychom byli mezi demonstranty na Majdanu. Klik, a skoro jako bychom prožívali bolest bombardovaných lidí v Gaze. Ne snad že bychom museli okusit něco z jejich utrpení a strachu. Můžeme ale aspoň zaujmout stranu a se vší vervou se k ní přidat. Nikomu to sice nepomůže, ale nám to uleví od pocitu pasivního a bezmocného pozorovatele. Jistě, postoje typu „nás se to netýká, ať si to vyřídí mezi sebou“ nebo „obě strany se provinily a měly by se snažit“ jsou snad ještě horší. Pociťovat solidaritu a protestovat proti nepřijatelným krokům jedné strany konfliktu může být mnohdy na místě víc než povznesený postoj a představa, že „pravda je někde mezi“. Když už na nás ale nedopadají střely ani nežijeme v bezprostředním ohrožení, měli bychom si také dovolit ten luxus, že nebudeme ani přijímat nepřátelské postoje, jaké jsou pochopitelné u těch, kteří žijí bezprostředně v konfliktu. Že budeme jasně vnímat utrpení civilistů na obou stranách konfliktů - i špínu za nehty, kterou mají všechny válčící strany, jakkoli některé jí tam třeba mají víc.


autor / Andrea Novotná VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Naše dnešní revoluce / Tomáš Havlín, Andrea Novotná > NP č.371 > Téma čísla Po revoluci v listopadu 89 jsme už žádnou další nečekali. Dějiny přece už skončily, říkalo se. Dvacet let poté jsme svědky další mobilizace - tahle revoluce je ovšem konzervativní. Představujeme některé její projevy.   číst dále Na okraji zájmu, v centru dění? / Andrej Bakšiš, Andrea Novotná > NP č.398 > Téma čísla Bude tomu dvacet let od summitu v Riu a jeho závazků k trvalé udržitelnosti. Můžeme zavzpomínat, nebo se zeptat: Ukázala se pozornost k životnímu prostředí jako trvale udržitelná?   číst dále Vrčení nukleárního tygra / Andrea Novotná > NP č.459 > Pošli to dál Budeme jaderným tygrem – zní z médií v souvislosti se zprávou, že vláda schválila energetickou koncepci, která počítá s výstavbou dalších bloků v Temelíně a v Dukovanech. Několik pochybovačných komentátorů začalo řešit, kde se na takovou investici vezmou peníze – jeden takový blok je totiž legrace odhadem asi za 150 miliard a v Česku, kde ceny staveb obvykle rostou podle indexu tunelu Blanka, to nejspíš nebude cena konečná. Zásadních zpochybnění jaderné energetiky ale už mnoho nezní, v inženýrském národě zlatých českých ručiček se to pokládá za okrajovou zábavu zelených kverulantů, technofobních paranoiků a jiných obvyklých podezřelých. Nejsme na Ukrajině a nový Černobyl či nová Fukušima jsou přece tak nepravděpodobné… číst dále Střípky z dějin české emigrace / Andrea Novotná > NP č.460 > Téma čísla Z Česka v minulosti neodcházeli jen inženýři, jak nám dnes sugeruje jedna politička, když zdůvodňuje, proč není na místě cítit solidaritu s dnešními uprchlíky. Jsme národem emigrantů? A co se můžeme dozvědět z těch kapitol českých dějin, které se neodehrávaly v českých zemích? číst dále