NP č.443 > FejetonMumilandJan Stern

Už jich není moc, ale ještě pořád nevymřely. Na internetu mají v profilech duhy, růže a štěňátka. Taky nějaký ty zámky a motta ve stylu „to nejdůležitější je očím neviditelné".

Už jich není moc, ale ještě pořád nevymřely. Na internetu mají v profilech duhy, růže a štěňátka. Taky nějaký ty zámky a motta ve stylu „to nejdůležitější je očím neviditelné“. Občas říkají „dušička“ a „lidičky“ a sem tam se mají „sluníčkově“.

Sluníčkové slečny se vyznačují dvěma rysy. Tajně berou antidepresiva a nesnáší mě. Důvod je prostý. Jsem prý nenapravitelný pesimista a škarohlíd.

S jednou zámeckou růžičkou vedu vyloženě válku. Sedí naproti mně v kanceláři a říká mi Dr. Negativ. Boj je vysilující, takže ona fetuje čerstvě vymačkané ovocné šťávy, já se dopuju kafem. Létají mezi námi bomby, humánní i nehumánní. Když ona svrhne „ňufíka“, já metnu „zablešenou bestii“. Když odpálí svého „čumáčka“, já začnu nadávat na vládu. Především však mezi námi létají pumy argumentů. V zásadě jde totiž o spor filozofický, spor o podstatu. Mezi námi, tam někde mezi větrákem a kalendářem na sebe narazily dvě ideové armády: patologický optimismus a realisticky zapšklá pravda. 

Tak třeba disputace o zlu. „Proč jsou někteří lidé tak zlí?“ – „Protože všichni lidé jsou zlí. Z podstaty. Překvapující je, když někteří jsou někdy omylem dobří.“ – „Ale já znám jen samé dobré lidi.“ – „Které?“ – „Všechny kromě tebe“. Anebo ten facebook. Ji spojuje s lidičkama, co má ráda. Já tvrdím, že to jenom jeden nedoštudovanej syčák prodává korporacím naše soukromí.

Anebo třeba když papež vystojí frontu v jídelně. „To je vidět, že je to opravdu dobrý člověk,“ řekla mi. „Píárko Vatikánu překračující veškeré meze vkusu,“ řekl jsem jí na to já. Tehdy po mně hodila plyšáka. Říká mu „milášek“. Já „infantilní relikt“. O němž jsem mimochodem prokázal, že je vyroben v kantonu s největší mírou dětské práce, z látek podezřelých z rakovinotvorby. Říkala mi pak týden Král Kazisvět.

Když se objevil za Domažlicemi obrazec v obilí, říkala, že je to umělecké dílo a že si ho chce pověsit na zeď. Facebookovou samozřejmě. Já na to, že úroda je už tak špatná a teď do toho ještě kretén s provázkem a prkýnkem. Plyšáka prý na mě bylo tentokrát škoda, hodila po mně jen soucitný pohled. A ten umí duši realisty zjizvit! Kam se hrabe rakovinotvorná panda.

Když jdou gayové městem, připíná si stužku. Já na to, proč k nám, kalhotkovejm fetišistům, takovou empatii nemá (fakt mi žádný nepřinesla). Ona na to, že jsem prase. Zato kucí přihřátý, i ty chlupatý v koženejch tangách a s bičíky, jsou „mumískové“.

Ovšem nejkrvavější bitva mezi Pravdou a Mumi-landem vypukla asi před půl rokem. To vám byla řežba, že se o ní dodnes vyprávějí legendy i v kancelářích o tři patra nad námi. Doneslo se ke mně už mnoho verzí, proč vlastně tahle Grand guerre vypukla. K nejzajímavějším patří: a) že jsem té nevinné dívence udělal dítě a pak jí řekl, že „pude na vejškrab, protože já nebudu živit žádnou přísavku“, b) že jsem se nelichotivě vyjádřil o jejím zadku, zadku její matky a zadku její nenarozené dcery, c) že jsem jí zapálil auto, buď ze žárlivosti, eventuálně z pouhé pyromanie. Snad ani nemusím čtenáři vysvětlovat, jak legrační to vše je, neboť k reprodukci jsem nebyl připuštěn ani po dvou lahvích griotky, zadek má výstavní a auto nemá, protože škodí životnímu prostředí. Ale z čehože ten černý pátek v kanceláři 314 tedy vlastně vznikl?

Z ledního medvěda... Fakt.
Roztleskávačka Dejvických Optimistů má totiž tolik práce, že každou chvíli na internetu objeví nějakou zásadní informaci. Tentokrát zahlásila: „Lední medvěd v argentinské zoo už dva roky truchlí po své družce.“ Kdyby to okomentovala tím svým obvyklým „ježiš, to je slaďoučký“, tak se zakousnu do tužky kohinorky a snad se i udržím. Ale tehdy to vážně vypadalo, že vytrysknou slzy. Tak povídám – něžně a velice uklidňujícím způsobem: „Možná mu jen roste nádor na mozku.“
Nedovedete si představit, co následovalo. Hodinu vzlykala vedle v kanceláři a říkala mi „zrůda“. Ne „zrůdička“. Zavrhla kvůli mně i zdrobněliny. Poprvé od havárie v Mexickém zálivu.
Že pravda vítězí? Pche. Víte, co tam na tu standartu vyšijte? „Bez koženejch tangáčů si nahranej“. 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Údery otevřenou dlaní / Jan Stern > NP č.460 > Fejeton Existují teorie pravící, že východní bojová umění vznikla tak, že Číňané zkopírovali chvaty vojáků armády Alexandra Velikého při jeho východním tažení. Jenže zatímco Sašovi hošani v boji muže proti muži protivníka prostě flákli nebo kopli, východní lid přiváděl drobnými úpravami dalších a dalších kopií původního originálu bojové chvaty k dokonalosti a takto vzniklo karate, kung-fu, judo a já nevím, jak se ještě všechno to vznešené bitkaření jmenuje. Východní lidy jsou zkrátka v kopírování mistři. číst dále Košatéři, končíme! / Jan Stern > NP č.462 > Fejeton Existuje takový hezký obrat: nemoc z povolání. Vymysleli ho kvůli učitelkám, ale ono z každého povolání člověk dříve či později onemocní. číst dále Sociologie amarounů / Jan Stern > NP č.453 > Fejeton Často přemýšlím nad tím, jací jsme my Češi. Myslím, že o sobě moc nevíme. Říkáme o sobě třeba, že krademe. Ale krade se všude po světě a mnohde mnohem víc. Říkáme o sobě, že pijeme. No, to nelze zpochybnit, pijeme hodně, pijeme víc než Rusové a Dánové. Pijeme Ligu mistrů. Leč přesto před nás statistika Mezinárodní zdravotnické organizace předsadila ještě jeden více kořalnický národ – Moldavce. Takže žádné Nagano, žádný Bělehrad, pouhé důstojné Chile 62. Myslíme si o sobě třeba taky, že jsme ateisté. A přitom každý druhý kolem mě věří na horoskopy, reinkarnaci, UFO a ilumináty. Kdepak, všechny tyhle definice jsou mimo. číst dále Šmejdi rumburacký / Jan Stern > NP č.466 > Fejeton Měl jsem babičku. Nebyla nijak výjimečná. Vařila kompoty, drbala a byla sprostá jak dlaždič po třetím rumu. Ale jedna věc na ní byla hodna pozorování: Mluvila na televizi. Tedy, rozumějte, nemluvila na ni, když byla vypnutá, na tyhle nóbl psychické poruchy jsme u nás neměli. Babička mluvila na bednu zapnutou, na postavy na obrazovce. Jako kdyby ji mohly slyšet. Kolikrát jsem se snažil zaostalou generaci upozornit, že to jaksi nemá smysl, ale babička pokaždé nesouhlasila jak po třetím rumu.   číst dále