Pokud organizátoři oslav studovali pravidla virálního marketingu a chtěli, aby se o nich mluvilo, podařil se jim husarský kousek. Pražský radní pro kulturu Jan Wolf totiž zadal hymnu k oslavám Danu Landovi – a strhla se, jak se dalo čekat, pořádná mela. Spolek studentů historie protestoval proti tomu, aby tón oslav určoval bývalý frontman rasistické kapely. Vznikla mediální bublina, v níž se blýskl patrně nejvýše postavený Landův fanoušek (a osobní přítel), ministr kultury Daniel Herman, který nám vysvětlil, že rasistický Orlík byl vlastně projevem odporu proti komunismu. S takto osvíceným ministrem si můžeme být hned jisti, že je kultura v dobrých rukou…
Spor o hymnu pochybného autora ale podtrhuje, že čím se oslavy připravují bombastičtěji, tím jsou rozpačitější. Univerzita Karlova například plánuje sezvat příslušníky evropských šlechtických rodů, které jsou spojeny s Karlem IV. Skutečně by dnešní univerzita měla nostalgicky připomínat časy a poměry, kdy to nejdůležitější bylo, komu se narodíte a zda s „modrou krví“, či jako prostí lidé? Patří do demokratické společnosti vyjadřovat někomu úctu pouze na základě toho, do jaké patří rodiny?
Čím k nám vlastně mluví Karel IV.? Tím, že hodně stavěl? Představuje společnost zcela jinou, než je ta naše, s odlišnými hodnotami. Proč si ho tedy vlastně přivlastňovat jako nějaký obrázek patrona? Když někteří diskutéři připomínají, že „největší Čech“ dal souhlas ke krvavému protižidovskému pogromu v Norimberku, odpovídají jim jiní, že je to „ahistorické“ připomínat. Není ale stejně ahistorické hlásit se k jeho činům a stavbám? Čím k nám ale tedy Karel IV. mluví, když z dnešního hlediska prý nemůžeme posoudit jeho činy?
Liší se skutečně tak podstatně „vymyšlený“ Jára Cimrman od „skutečného“ Karla IV., anebo je mýtus, který středověkého panovníka obklopuje, smyšlený podobně, jako mýtus Járy Cimrmana? Nevím, ale Cimrman je mi o dost sympatičtější.
