Popkulturu země vycházejícího slunce jsme si navykli vnímat jako bláznivý svět, který existuje podle vlastních pravidel. Ve skutečnosti jsou ale japonské exporty anime, manga nebo j-pop v podstatě jen západní umělecké formy (animovaný film, komiks, pop) pojímané odlišnou kulturní optikou. Je to špatná i dobrá zpráva – na jednu stranu tu máme typické produkty globalizace, která drtí všechno lokální, zároveň je ale „divná“ popkultura z východu jistou nadějí, že kulturnímu imperialismu lze vzdorovat kreativními mutacemi. Asijský pop, o kterém se poslední roky hodně mluví, je v tomto ohledu modelovým příkladem. Úzkostně naplňuje všechna pravidla své západní formy včetně umělosti (zpěváci jsou jen dokonalé produkty marketingových mašinérií), barevnosti a výstřednosti, až se stává dokonalejším než je současná hitparádová produkce z anglo-amerických zemí. A nikdo nenastavuje současnému západnímu popu tak nelichotivé zrcadlo jako japonská umělkyně Kyary Pamyu Pamyu. Její nové album Pika Pika Fantajin je pop utržený z řetězu reality.
Jednadvacetiletá Kyary Pamyu Pamyu je stejnou měrou módní návrhářka a vizuální umělkyně jako zpěvačka – její tvorbu se tak vyplatí konzumovat jako celistvý balíček nabízející halucinační přetížení všech smyslů. Pestrobarevné videoklipy, v nichž tancuje s obřími tousty a nebo inscenuje Poslední večeři s pieroty bez obličejů, mají svůj ekvivalent v obdobně bláznivém hudebním podkladu, za nímž stojí producent Yasutaka Nakata (Capsule, Perfume). Cinkají tady natahovací strojky, bublají samply z počítačových her nebo burácí smyčce; žádný efekt není dost bláznivý na to, aby se nevešel do koláže. Na povrchu je to pořád blyštivý a brakový electro-pop, lehký a lepkavý jako cukrová vata, pod ním jsou to písničky hravé a nevázané jako celá image Kyary Pamyu Pamyu, jež se stylizuje do jakési dívčí obdoby excentrického Willyho Wonky odhodlaného zaplavit celý svět svým cukrovým potěšením.
KDYŽ ROZTOMILOST BOLÍ
Stejně jako celý japonský pop těží i Kyary Pamyu Pamyu z celonárodní fascinace kultem roztomilosti (kawaii). Ponoření se do vesmíru pastelových barev, rokokových krajek a čokoládových srdíček se šlehačkou nabízí konzumentům tolik žádaný chvilkový únik z reálného světa svázaného rigidními pravidly od bezmezné úcty ke starším a nadřízeným až po maximum společenské užitečnosti. Japonci si skrze frivolní pop simulují svoji každodenní dávku jinak zapovězené výstřednosti a my na západě se zuřícím neoliberalismem jim čím dál lépe rozumíme. I pop u nás už pomalu přestává být nositelem poselství o tom, že realita se může změnit a stává se sedativem pro masy, které ztratily i poslední naději, že věci můžou být jinak. Kyary Pamyu Pamyu je v tom všem nicméně nevinně. Tuto eskapistickou funkci j-popu jako sladké iluze odtržené od reality překračuje na albu Pika Pika Fantajin směrem k něčemu zcela radikálně odlišnému. Ať už záměrně či absencí jakýchkoliv limitů jsou její pestrobarevné fantazie za hranou běžné roztomilosti a ocitají se na pomezí děsivých nočních můr, v nichž vás plyšoví medvědi chtějí celou láskou udusit. Je to trochu jako šok ze surrealistického díla, které vás nutí pohlédnout do tváře absurdity světa. V jednom ze svých raných klipů Kyary Pamyu Pamyu zvrací duhu, což je reakce, která vám po poslechu jejího alba přijde zcela přiměřená. Teď jen nevím, jestli to bude fungovat jako doporučení.
Kyary Pamyu Pamyu – Pika Pika Fantajin (Uborde / Warner Music Japan 2014)
