Naše společnost trpí mnoha problémy. K nejvážnějším patří xenofobie a netolerance k menšinám. Vím, o čem mluvím. Patřím k bojovníkům za práva menšin, a to především menšiny nejnenáviděnější, nejpronásledovanější a nejnepochopenější. Nebude jistě pro nikoho z vás velkým překvapením, když řeknu, že mluvím o Pražácích.
Pražáci mají osobitou mentalitu a starobylou kulturu, v níž jsou hluboce vnořeni, a v důsledku toho nenacházejí u společenské majority porozumění a vřelého přijetí. Ba lze říci, že majorita o Pražácích jen málo ví a je jisté, že kdyby je skutečně poznala, mnoho předsudků by padlo.
Symptomem nezájmu o pražácká specifika je, že dominantní etnikum, v našem teritoriu tedy Češi, například vůbec nevědí, že Pražák není to samé co Pražan. Pražan je technické označení člověka, který žije ve městě Praha, a to jakkoli dlouhou dobu, třebas i od narození, a je plně asimilován do většinové kultury. Avšak Pražák, to je zcela samostatné, folkloristicky barvité, nepokořitelné etnikum, možná i rasa. To, že jste v přítomnosti Pražáka, a nikoli Pražana, vycítíte během několika vteřin.
Pražák ve svém přirozeném prostředí nebývá nebezpečný. Je-li mu umožněno být buzen zvukem sbíječky, vdechnout vůni Jižní spojky, zajódlovat z vozu „čuráku!“ na řidiče jiného vozu, případně se v metru zakabonit na turistu, je jeho duše v rovnováze. Moderní civilizace však Pražákům stále více z jejich přirozeného prostředí ukrajuje a nutí je do interakcí se světem, jemuž nerozumějí.
Já Pražáky, jako jeden z mála, mám rád. Studuji je a považuji jejich kulturu za rovnocennou ostatním. Nicméně obtížnost soužití s nimi nemohu nevidět. Dovolím si uvést konkrétní zkušenost, s rizikem, že mne někdo snad označí za rasistu. Ale to by byl omyl, mně jde jen o překlenování propastí.
Vezl jsem jednoho dne zástupce minority na výlet do Českého krasu, a nahlédl tak do jeho křehkého nitra. Již při míjení cedule Hlavní město Praha svou křehkost verbalizoval slovy „to ste mně neřekli, že jedeme do divočiny“. Brzy o mimopražském prostoru mimovolně promluvil též jako o „stepi“ a při zahlédnutí brdských pahorků pak užil, bez nadsázky, pojmu „džungle“, což v přítomných nepražácích vzbudilo jistou rozmrzelost, a to je ona zemina, z níž tak často vyrůstá hydra antipražákismu. Hydru poškádlil klacíčkem i úzkostný dotaz, zda v zahlédnutém toku, tedy Berounce, jsou pijavice a strohá poznámka na adresu stohu slámy: „exotika“.
Dobře nepůsobilo ani to, když o Středočeších mluvil jako o „domorodcích“. Já však uklidnil přítomné Čechy, že to exotický tvor v našem voze tak nemyslí, byť tvor vzápětí se podivil, že i po opuštění civilizace vidí sloupy s elektrickým vedením.
Nespoutaná vegetace okolo Rudné ho nicméně rozrušila a začal se s nehranou obavou zajímat, zda mám v lékárničce „sérum“. Většinu z většinových dotaz trochu zaskočil, nicméně po chvíli jsme pochopili, že Pražák se opravdu obává, aby na nás nezaútočili hadi. Když jsme vyzvali spoluobčana, aby přestal hysterčit, pravil: „to je tím, že jste neviděli Indianu Jonese“ a myslel to vážně. Ke vzájemnému porozumění nepřispěla ani věta „ty vole, zvířata!“ při pohledu na pasoucí se skot na stráni, ani dodatek „nejsou to zebry?“, hájený po živé diskusi argumentem „zmátly mě ty fleky“ a následným googlováním v chytrém telefonu, které patrně mělo přeci jen zvrátit výsledek diskuse, což wikipedie nejspíše nedovolila.
Kulturní šok však měl teprve přijít. To když se z hesla o krávě proklikl na heslo o slintavce, načež nabyl lítostivé jistoty, že „zahyne podpalmou jako major Hradec“. Když jsme mu slíbili, že ho tam nenecháme jako potravu šakalům a jeho mrtvé tělo odvezeme „zpět do civilizace“ ku klasickému pohřbu na Olšanech, vstoupili jsme na novou kvalitativní úroveň krize opuštěním klimatizovaného vozu. Tehdy ztratil Pražák definitivně půdu pod nohama. Svůj souboj s živly zahájil šermovačkou s vosou, kterou ukončil památnou větou „ta příroda je fakt svině“. Po padesáti metrech chůze došlo na další památnou větu „já sem tim kyslíkem úplně přehlcenej“ následovanou dychtivým šlukováním cigarery Sparta. Mezník přišel, když pod našima nohama zmizel asfalt. Pražák se zadíval na stezku, o níž prohlásil, že ji „vyšlapal Vietkong“ a vzpurně nám oznámil: „tak to tedy ne, nejsem Vinetú“, o významu kteréžto věty etnografové dodnes vedou spory. Jistější se jeví význam následného oznámení: „hoďte mě někam do místní kavárny, já tam na vás počkám.“
Vím, není to lehké najít v sobě toleranci a pochopení. Přesto je to úkol nás, humanistů. Tolik diskutovaná zeď za Chodovem je opravdu až ta poslední, krajní varianta.
