Sedíme na gauči v dvoupokojovém bytě s překladatelkou Alijou Akbari. S paní Achlaki jsou tu čtyři její děti. Réza (1O), Someja (13), Zara (14) a Jásin (16). Arazu Achlaki je drobná žena s tváří plnou života. Temperamentně gestikuluje a často se směje od srdce.
Proč jste původně utekli z Afghánistánu?
Můj manžel se dostal do potíží. Ještě před naším sňatkem manželův obchodní partner v Mazár-e Šarífu na severu Afghánistánu prodal část obecního pozemku pomocí zfalšovaných dokumentů a zmizel. Kupci chtěli peníze po mém manželovi a on proto utekl do mé rodné vesnice. Po nějakém čase ho vypátrali a chtěli ho zabít. Zastrašovali ho a poté, co se nám narodili dvě děti, uprchl do Íránu. Řekl mi, že tam chce vydělat peníze a že mi bude posílat výplatu, ať zůstanu v Afghánistánu. Nemohla jsem říct ne. V Afghánistánu není ženě dovo- leno odporovat manželovi.
Vrátili se ti kupci?
Ano, po nějakém čase. Nemohla jsem to vydržet. Můj manžel mi poslal dopis s kontaktní adresou v Íránu. V roce 2007 jsem opustila Afghánistán se dvěma dětmi, kterým byly dva a čtyři roky. Zároveň jsem byla těhotná se třetím.
TRAGÉDIE NA STŘEŠE
Jaký byl život v Íránu?
Ještě horší než v Afghánistánu. Jako Afghánci v Íránu jsme si mohli pronajmout byt pouze na rok a neustále jsme se stěhovali z místa na místo. Mnoho lidí tam žilo ilegálně a neměli dokumenty, jediný způsob, jak je získat, bylo žít tam minimálně rok. Můj manžel byl ve vězení, kde pak skončila celá naše rodina. Museli jsme spát na špinavé zemi, na jedné dece a byli tam myši. Zaplatili jsme kauci a mohli jsme odejít, ale stále jsme neměli doklady totožnosti.
Jak váš manžel vydělával peníze?
Jako dělník na stavbě, takový předák bez dokladů. Najal pár dalších afghánských dělníků, přijímali zakázky a dělili se o mzdu. Často ale nedostával zaplaceno. Odmítali se s ním kvůli tomu potkat, a když se nakonec se zadavatelem sešli na střeše postaveného domu, řekl mu: „Jsi Afghánec, nejsi nic. Nic ti nezaplatím, mohl bych tě tady sejmout a nic by se nestalo.“ Potom se začali hádat a ten muž mého manžela opravdu zabil (pláče).
Jak jste zjistila, co se stalo?
Manželovi kolegové mi zavolali. Když jsem se dostala na místo, můj muž ležel na zemi. „Proč jsi ho zabil?“ křičela jsem na zadavatele, ale on mi odpověděl: „Vrať se do Afghánistánu.“
NIKDY SE NEPROBIJEŠ
Paní Achlaki chtěla po spolupracovnících manžela, aby šli na policii. Sepsali policejní protokol. Vrah jejího muže se vše dozvěděl a zastrašoval ji i kolegy jejího manžela. Policejní složka se ztratila. Paní Achlaki se v zoufalství měsíce protloukala ulicemi, doktor jí předepsal antidepresiva. Když se jí udělalo líp, odstěhovala se spolu s dětmi do jiného města. Pracovala tam jako uklízečka. Ani zde nedostávala vždy zaplaceno. Přivydělávala si prodáváním věcí na bleším trhu.
Kde jste vzala sílu pokračovat v cestě?
Často jsem sedávala s ostatními Afghánci.
„Ať bojuješ sebevíc, do Evropy se nedostaneš,“
říkali. Mně stále zbývaly nějaké peníze, ale nebylo to dost, abych zaplatila pašeráky pro nás všechny. Takže jsem v roce 2011, po čtyřech letech v Íránu, vzala nejstaršího syna a Rézu s sebou a dcery zanechala v Íránu. Řekli mi, že pokud bych v Evropě měla čtyři děti, tak by mi dvě vzali.
Jak jste uprchla z Íránu?
Byli jsme větší skupina převážně mladých lidí, o takové se policie nezajímá. Stačí jim dát peníze a dívají se jinam. Na cestě jsme byli asi týden. Íránsko-tureckou hranici jsme překonali pěšky v noci, snad šestnáct hodin jsme pochodovali v horách. Necítila jsem nohy, ale muže, který nás měl dopravit do Evropy, to nezajímalo. Bičoval lidi, kteří nemohli. V jednu chvíli jsem se sku- tálela ze svahu, byla jsem celá od krve. Potom, v turecké vesnici, nás vyzvedl autobus a odvezl nás do Istanbulu. Všichni jsme se tam mačkali v jedné malé místnosti. Okna byla přikrytá závěsy a nemohli jsme ven. Byl tam čaj a rýže. Po týdnu jsme znovu zaplatili, aby nás vzali přes tureckou hranici do Řecka. Naše skupina v malé loďce řeku překonala, druhou skupinu chytili. Dodnes nevím, co se s nimi stalo.
Mohla jste z Řecka zavolat svým dcerám?
Ne hned. V příšerném uprchlickém táboře, do kterého jsme se dostali, jsem předstírala, že několik nezletilých kluků z naší skupiny jsou moji synové, aby je neposlali do vězení. Tam jsem měla, včetně těchto chlapců, osm dětí.
Co se dělo dál?
Vzali jsme si autobus do Atén, stál 70 euro na osobu. Neměli jsme tam kde spát, ale mnoho Afghánců má tuto zkušenost. Nabídli nám byt. Konečně jsem mohla zavolat dcerám.
Co se stalo s vašimi „adoptovanými“ dětmi?
Šli svou vlastní cestou.
NA DNĚ V NĚMECKU
Jak jste se měla v Aténách?
Strávili jsme tam něco přes dva měsíce. Téměř mi došly peníze a hledali jsme někoho, kdo by nám pomohl dál. První volba byla vzít si letadlo do Mnichova, přestože jsem tam ni- koho neznala. Pašerák mi řekl, že na letišti mě okamžitě zatkne policie, byla jsem ráda.
Myslela jsem si, že se brzy shledám s dcerami. V Mnichově jsme přistáli 18. dubna, ale nikdo nás nezatkl. Šla jsem se zeptat na informační panel. Paní za okýnkem byla moc milá, zavolala překladatele. Překladatel se mě zeptal, jestli potřebuji zavolat taxi. Řekla jsem, ať zavolá policii, že se chci vydat. Policie mi nabídla buď zaplatit pokutu, nebo jít do vězení. Chtěla jsem jít do vězení: pořád jsem potřebovala ty peníze. Pokuta dělala 350 eur a taxík do uprchlického tábora stál 100 eur.
Kde jste skončila?
Na azylové ubytovně v Baierbrunnerstraße. Byla velmi špinavá, pokoje jsem sdílela s deseti lidmi. Ale aspoň jsme dostali deky a mohli se v klidu vyspat. Další den přišli na řadu formality. Jásin a já jsme dostali čtyřicet eur na měsíc, Réza dvacet. Nejdřív jsem si koupila telefonní kartu a zavolala do Íránu. Pak jsme dostali náš vlastní malý pokoj. Hodně jsem tehdy brečela, neměla jsem svoje antidepresiva. Po měsíci jsme se na šest týdnů stěhovali do bývalých vojenských kasáren. Náš pokoj byl takřka průchozí, nedalo se tam spát. S ostatními nájemníky ale nebyli žádné problémy. Většinou to byli mladí muži, suplovala jsem jim matku. Vařila jsem pro ně a dělala jim plány na vaření. Společně jsme sedávali, jedli a hráli stolní fotbal. Pak jsme šli do ubytovny v Tischlerstraße. Tam to bylo peklo.
Co přesně se děje v Tischlerstraße?
Sedm měsíců jsme byli vystaveni krutostem místního afghánského správce. My jsme z minority Hazarů, která je v Afghánistánu terčem diskriminace, a tak jsme byli ponižováni. Když správce jednal jako můj překladatel, nemohla jsem nikomu sdělit své problémy. Abych se vyhnula té atmosféře, každé ráno jsem šla oka- mžitě pryč. Jásin, který se začal učit německy, chodil do školy. Chtěla jsem spáchat sebevraždu. Polila jsem se olejem, když na mě jeden chlapec zavolal... Přesvědčil mě, abych žila dál.
DCERY VE VĚZENÍ
Za méně než osm měsíců získala paní Achlaki povolení k pobytu pro žadatele o azyl. Dostala pokoj na hlavním nádraží.
Co se dělo s vašimi dcerami?
Většinu peněz jsem utratila za telefonní karty. Přes Bavorskou uprchlickou radu jsem se sezná- mila s moc hodnou úřednicí, která mi pomohla. Poslala kopii mých dokladů člověku, u kterého bydlely mé dcery. Měly je zanést na německé velvyslanectví, aby se prokázalo, že jejich máma je v Německu. Ale paní, která se o ně starala, má čtyři děti a nemohla je na vzdálenou ambasádu doprovodit. Já zase nechtěla, aby mé dcery šly samy. Pak mě kontaktovala přítelkyně a navrhla poslat dcery s rodinou, která plánovala útěk do Evropy. Začala jsem si půjčovat a šetřit, avšak tu rodinu i s mými dcerami nakonec chytili. Moje dcery strávily měsíc ve vězení.
Jak se dostaly na svobodu?
Věděly, že pokud je zatknou v Turecku, musejí říct, že jsou z Barmy. Turecko nemá barmské překladatele, tak vás propustí. Pokud řeknete, že jste z Afghánistánu nebo Íránu, pošlou vás zpátky.
Jak jste se dozvěděla, co se stalo?
Pašeráci mi to řekli. Moje dcery i ta rodina byli propuštěni. V slzách jsem znova šla do uprchlické rady, kde mi řekli, že musím zaplatit náklady za mé dcery v Turecku. A že budou moci opustit zemi nejdřív za rok. Neměla jsem tolik peněz, proto se mé dcery připojily k dalším pašerákům na cestě do Řecka.
NEMOHLA JSEM UVĚŘIT
Když jí pašeráci zavolali, že jsou její dcery v řeckém detenčním centru, zrovna smažila brambory. Réza chtěl pokračovat ve vaření, ale pánvička se převrhla a olej ho popálil. Zranění bylo vážné. Paní Achlaki byla v šoku. Vzala si prášky na uklidnění, ale dostala závratě. Potřebovala do koupelny, ale nemohla najít cestu. Vyšla na ulici a víc si nepamatuje. Probudila se v psychiatrické léčebně u Mnichova.
Pomohl vám pobyt v léčebně?
Měla jsem afghánského doktora, kterému jsem mohla říct všechno a dal mi ty správné prášky. Po propuštění mi zavolaly dcery z dětského domova v Alexandrupoli, moc mě to potěšilo. Avšak trvalo dlouho, než jsem se shledala s malým synem. Réza řekl: „Maminka mě popálila.“ Nejdřív jsme se mohli vidět jen pod dohledem. Měla jsem strach, že mi ho vezmou, ale naštěstí jsem prokázala, že jsem stabilní.
Jak dlouho trvalo, než jste se shledala i s dcerami?
Devět měsíců, až do dubna 2014. Do té doby jsme si volaly přes skype. Zara a Someja měly skvělé opatrovníky, lidé z dětského domova mi dokonce zařídili letenku, abych mohla jet své dcery vyzvednout a k mému příjezdu uspořádali večírek. Someja vyrostla, nemohla jsem uvěřit, jak se změnila...
Jak to dnes pro vás v Mnichově vypadá?
Všechno je perfektní. Réza chodí na základní školu, Someja a Zara jsou v přechodových třídách na střední škole. V těžších dobách nám hodně pomohla uprchlická rada. Teď v ní dělám dobrovolníka. Pomáhám jako překladatelka v afghánských uprchlických centrech.
Tíží vás ještě minulost?
Už se nestrachuji. Ale na minulost zapomenout nemohu.
