Dřív, v dávných časech, se čůrávalo na ulicích a města smrděla, chcanky tekly všude proudem. Když pak někdo přišel s nápadem otevřít veřejné záchodky, to bylo slávy. Pásky se stříhaly, starostové s manželkami u toho byli. To byla nádhera, a jak se v nich čůralo! Měly mosazná zábradlí, vykachlíčkované místnosti, leckdy červené, zelené i zlacené. Páni vlevo, dámy vpravo, keramická umyvadla, růžová mýdla. Bělostný toaleťák malebně povlával teplým londýnským, pařížským, pražským i benátským vzduchem. Vše na důkaz slávy moderní civilizace a jejích výdobytků. Evropa vzkvétala.
Teď aby hajzlík pohledal a dvacku k tomu. Ti, co můžou, čůrají na ulici, ti, co nemůžou, zůstali doma. Ti, co nemají „doma“, tak nečůrají, anebo se hádají s ochrankou v obchoďácích, aby je pustila na záchod. Slavné pařížské, benátské, pražské i ty londýnské veřejné hajzlíky zahradily tu mříže, tu ocelové dveře, jinde je rovnou zazdili. Pásky se dnes stříhají, když se otevírá Tesco, Kaufland či jiný předimenzovaný záchod.
Ty ale hlídají ostříží oči. Nedej bože, aby se do nich vagus přišel umýt, výletníky aby tu jeden pohledal. Nesvítí v nich totiž slunce, takže nejsou ideálním místem k procházkám. A tak myslím na osmdesátiletého Jona: „Kdysi jsem chodil na procházky, jen tak. Vzal jsem to od Oxford street na Picadilly. Teď jsem nebyl osm let. Od té doby, co zavřeli záchody, do centra nejezdím. Stydím se ptát v hospodách. Londýn pro mě jakoby umřel a já umřu v něm, a bez něho.“
Chcanky stále tečou proudem, nově se za ně ale platí pokuty. Ruce jsou nemyté a důchodci radši zůstávají doma. Civilizace upadá. Všimli si toho kluby seniorů, lidé trpící inkontinencí, taky maminy s dětmi a ti ostatní, co nemají rádi obchoďáky nebo odmítají pít kafe za šedesát, aby se mohli vyčůrat. „Prý ať dodržuju pitný režim, říkal doktor. A kde bych asi celej den chodila čůrat, pane doktore?“ Lidé bez domova o úpadku civilizace také vědí své.
