Zešedivělý dům se zabedněnými okny, transparenty, balónky, hudba, policejní těžkooděnci a jejich hmaty a chvaty... Podobný scénář se v Praze během posledního roku opakoval několikrát. Jen tentokrát honosné kulisy chátrajících paláců vystřídal zapomenutý činžák v Hálkově ulici. Nemovitost, patřící společnosti Hálkova 7, s. r. o., jejímž jednatelem je Stefano Camnasio, si nezvaní návštěvníci dle svých vyjádření nevybrali bez rozmyslu. Klíč k volbě právě tohoto domu se skrývá v příběhu, který začal již o několik měsíců dřív – ne náhodou v jiném téměř prázdném objektu, jen na druhém konci Prahy.
KDYŽ VÁS PODESÁTÉ VYLOUPÍ...
Zpočátku nešlo o nic převratného. Jen poslednímu nájemníkovi omšelého činžáku pod Vyšehradem došla trpělivost a neměl chuť se vzdát, když ho majitel domu šikanoval. Rozhodl se bránit a na pomoc si pozval nečekané spojence. Do té doby se jeho zkušenost příliš nelišila od zkušeností tisíců jiných nájemníků, kteří se během přeprodávání „svých“ domů mezi různými, více či méně důvěryhodnými majiteli, stali přítěží. Příběh činžáku, ve kterém Jiří Kubalík strávil více než dvacet let života, je v mnoha ohledech typický – od začátku devadesátých let střídající se majitelé, ambiciózní plány, zatížení objektu dluhy a čím dál víc problémů pro obyvatele. V jednu chvíli dům dokonce padl do správy Konsolidační banky a na chvíli se tak zdálo, že jeho budoucnost je znovu otevřená. Ani následná dražba v její režii však domu v Neklanově ulici a jeho obyvatelům štěstí nepřinesla. Po další několikanásobné přehazované mezi majiteli objekt končí ve vlastnictví firmy Neklanova 3, s. r. o. Stejně jako v případě nedávno obsazeného domu v Hálkově je jejím jednatelem italský podnikatel Stefano Camnasio. Ten jen v Praze podobně spravuje několik dalších s. r. o. objektů – většinu z nich stejně prázdných, jako je dům v Hálkově.
Podobný osud měl pravděpodobně potkat také „Neklanku“. Obyvatelé začali opouštět byty a dům se postupně vyprazdňoval. Jenže zatímco většina nájemníků dostala za opuštění svého bytu v domě, který se údajně měl stát dalším pražským hotelem, odstupné, Jiřímu Kubalíkovi přišla z bytu výpověď pro jeho údajné neužívání. V době, kdy se staral o těžce nemocného otce na druhém konci republiky, se ve svém bytě skutečně příliš často nezdržoval, ale protože mohl tyto skutečnosti doložit, soud, na který se obrátil, uznal výpověď z bytu za neplatnou. Byt mu zůstal, v domě se ale postupně ocitl sám. „Ze strany správce mi v reakci na jimi prohraný soudní spor bylo řečeno, že mi teď vytvoří takové podmínky, že se ještě dobrovolně, rád a co nejdříve vystěhuji,“ vypráví Jiří Kubalík, co se dělo, když spor o neplatnost výpovědi vyhrál. Pak začíná vypočítávat, co všechno od té doby zažil. Nejprve firma v rozporu s rozhodnutím soudu vyměnila zámky a on se musel domáhat vstupu s pomocí policie. To bylo na dlouho naposledy, kdy se s nějakým jejím zástupcem setkal. Pak začalo být hůř. „Jezdil jsem se starat o tátu, jeho zdravotní stav se v poslední době zhoršil, takže jsem do bytu docházel méně často. Během necelého roku jsem tu zažil více než deset vloupání. Kromě finanční částky a cenností mi postupně rozkradli i moje osobní věci, oblečení, boty, ložní prádlo, přikrývky, ale také nábytek, knihy, osvětlení, vodovodní baterie, polštáře, peřiny... Jednou si dokonce odstěhovali můj zbývající nábytek do jednoho z prázdných bytů v domě, ve kterém neoprávněně přebývali. Sám jsem pak to, co z něj zbylo, tahal po schodech zpátky k sobě. Policie pokaždé přijela, jen to zdokumentovali a konstatovali, že by majitel měl dům lépe zajistit.“ Jednoho z lupičů dokonce zastihl přímo na prahu svého bytu, k bezpečí mu to však nijak nepomohlo.
Opakovaná snaha kontaktovat jednatele firmy či správce domu s žádostí o nápravu nikam nevedla a přebývání v prostorách, kde postupně přestala téct voda a fungovat elektřina a plyn, nebylo udržitelné. Když se po prázdném objektu začali pohybovat různí nezvaní hosté, jejichž přítomnost se dala v noci tušit podle hluku a přes den podle použitých injekčních stříkaček, došla Kubalíkovi trpělivost. Na radu kamaráda kontaktoval mailem pražské squatery, se kterými se domluvil na tom, že mu pomohou dům hlídat. A krádeže skutečně ustaly. Na chvíli se zase zdálo, že budoucnost domu není prázdná. „Byla to taková zvláštní komunita lidí, co přemýšlí jinak. Já jsem třeba viděl ta diskusní fóra, co lidi psali potom, co je vyklidila policie. Komentovali je jako levičáckou chátru, co akorát dělá bordel a neumí nic jiného než fetovat v parku. To je mimo. Než přišli, válely se tu injekční stříkačky, dům byl naprosto zdevastovaný, na schodišti chybělo zábradlí, byly vytrhané kabely ze zdi, nic nefungovalo. Pomohli mi tu uklidit, svépomocí začali dům opravovat, bylo to tu v pohodě,“ hodnotí s odstupem pár měsíců společného soužití. Se svým příběhem se přitom neobrátil zdaleka jen na ně. Krom podpůrných reakcí od několika kamarádů se však setkal spíše s nepochopením: „To je vlastně část mýho problému. Setkal jsem se s přístupem, že to nikoho nezajímá. Pokud se to nestane zrovna jemu, tak ho to netrápí. Tady každý vidí soukromé vlastnictví jako něco svatého, že majitel si může dělat, co chce, to se pak těžko něco vysvětluje. Ale všechno by přece mělo mít svoje meze. Třeba aspoň v tom, aby to ostatní neohrožovalo. Když vám auto neprojde technickou, taky ho policajti nepustí na silnici. Tak proč to u baráku neplatí? Obytný dům je určený k bydlení, ne ke spekulování. Vždyť i v Ústavě je zakotveno, že vlastnictví zavazuje a že člověk má právo na bydlení,“ shrnuje smutně.
Noví obyvatelé o sobě nedávali navenek příliš vědět. I tak ale existenci tichého vyšehradského squatu ukončila letos v únoru návštěva správce v domě. Za necelý půlrok, co tu squateři přebývali, se tu objevil poprvé. Následoval rychlý zásah policie a okamžité vyklizení všech prostor mimo Kubalíkův byt. Krom dvanácti lidí, kteří se v té době v domě zdržovali, policie zadržela ještě čtyři účastníky spontánní demonstrace před domem. Dva z nich propustila po několika hodinách bez obvinění, dva jsou obviněni z napadení veřejného činitele.
UKLÍZET A TRESTAT
Zdánlivě ukončený příběh z Nuslí znovu ožil na začátku května, když skupina šesti lidí obsadila další z prázdných domů, ve kterém je Stefano Camnasio jednatelem. Při akci s názvem „Komu patří město“ se znovu vrátili k příběhu „vzpurného“ nájemníka, upozorňovali však především na podivné vlastníky prázdných domů: „Stefano Camnasio je jednatelem pěti firem, které se rozpínají do neprůhledného pavouka, v němž jedna firma vlastní části dalších. Skuteční vlastníci zůstávají v tomto spletenci skrytí v daňových rájích. Navíc tyto firmy po dobu své existence dlouhodobě vykazují finanční ztráty, takže neplatí žádné daně z příjmu. To, že se firmy jmenují velice často podle adres nemovitostí, zase umožňuje, aby se prodávaly firmy či podíly, a nikoli nemovitosti samotné, čímž se spekulanti vyhýbají placení daní z prodeje a převodu nemovitostí,“ uvedli po obsazení domu. Ve svém prohlášení pak mimo jiné upozornili na to, že jedna z firem, které spadají do Camnasiova pavouka, sídlí na stejné adrese jako firma KORF s. r. o., jejímž jednatelem je italský podnikatel Flavio Serughetti. Jeho firma přitom rovněž vlastní chátrající dům – lázně na Albertově, které jiná skupina squaterů obsadila už v roce 2009. Po masivní policejní akci, při které bylo zadrženo také několik desítek demonstrantů, kteří je přišli podpořit, skončili všichni v celách předběžného zadržení a později před soudem. I tento památkově chráněný dům zůstává nadále prázdný.
Ani akce v Hálkově ulici se bez přítomnosti policie neobešla. Tentokrát šlo všechno ještě rychleji. Policie byla na místě krátce poté, co se v oknech objevily balónky a transparenty. V době, kdy do objektu vstupovalo nejprve několik hlídek a pak i oddíl těžkooděnců, zasahující policisté ani nevěděli, komu nemovitost patří. Těžko si tak představit, že konali na žádost majitele. Svůj vstup do soukromého objektu přitom neměli posvěcený ani soudem. Dusno bylo opět také na ulici, kde se sešli příznivci iniciativy „Obsaď a žij“. Během jejich legitimování policie tři z nich zadržela a obvinila z napadení veřejného činitele. Několik přihlížejících, včetně novinářky Českého rozhlasu, označilo zásah za nesmyslný a neodpovídající situaci. Účastníci akce k tomu druhý den uvedli: „Firmy, které zpravidla nemají žádné zaměstnance a neplatí tu daně, využívají k ochraně svého majetku a spekulací instituce financované z veřejných zdrojů – Policii ČR, místní úřady a soudy. Považujeme za skandální, aby policie jednala jako bezplatná ochranka spekulantů, aby místní úřady a soudy vedly přestupková řízení či soudní procesy proti těm, kteří na tyto spekulace upozorňují. Bydlení považujeme za základní lidské právo. Domy mají být na bydlení, ne pro soukromé zisky pochybných spekulantů.“
Majitel, jednatel ani správce budovy se na místě neobjevili ani bezprostředně po zákroku, kdy se na fasádě domu z přistavené dodávky začal promítat film. Zatímco na zabedněných oknech defilovaly záběry z minulých policejních zásahů prostříhané grafikou zobrazující strukturu Camnasiových firem a z přenosného reproduktoru hrála dechovka, policie sundávala z oken balonky a transparenty...
