NP č.438 > FejetonPřepínací éraJan Stern

Doma mi říkají Fantozzi. Nemám sice tak krásnou dceru, kvalitní vůz a cyklistické schopnosti jako slavný italský filmový hrdina, v jednom se mu však vyrovnám – ve schopnosti přepínat televizi.

Doma mi říkají Fantozzi. Nemám sice tak krásnou dceru, kvalitní vůz a cyklistické schopnosti jako slavný italský filmový hrdina, v jednom se mu však vyrovnám - ve schopnosti přepínat televizi. Má žena, autorka přezdívky, si nicméně nemyslí, že jde o přezdívku čestnou. Má žena totiž nechápe, jak epochálním a revolučním jevem frenetické přepínání je.

 

Lidstvo se vyvíjelo dlouho a těžce. Když bylo ještě primitivní, čučelo na obrazy na stěně jeskyně a prý před nimi tančilo a vrhalo na namalované býky oštěpy v naději, že mu to pomůže při lovu.

 

Protože s takovými nadějemi kupodivu nevyhy- nulo, přešlo na vyšší level. Čučelo na obrazy faraonů z profilu. To byl pokrok, neboť čučení na faraona již mělo nějakou funkci - faraonovi to dělalo dobře a nejspíš pak míň prudil poddané. Pak přišly obrázky malých nahatých dětí s kři- délky a mučení svatých na stěnách v kostelích. To jsou hned dvě perverze najednou, takže obhlížení mělo v tomto případě zjevně funkci sexuálního ventilu a posunulo lidstvo zase o řádný kus kupředu.

 

Ale nešlo se zastavit. Lidský rod musel dál a výš. Obraz se musel rozpohybovat, aby konečně mohl někdo někoho kopnout do zadku, fláknout dortem do ksichtu a utéct před policistou. Tehdy se lidstvo již začalo s pomocí obrazů masivně edukovat a učit progresivnímu způsobu řešení problémů.

 

Po tomto velkém skoku vpřed se pohyblivé obrázky nastěhovaly k nám domů, do malých skříněk. Ubylo akce, která byla drahá, a čas
vyplnilo žvanění, tak řečené talk show (což je mimochodem protimluv, jak jistě chápete, neboť je-li to talk, tak to není show, a naopak), nicméně i to byl pokrok, neboť lidstvo s pomocí toku těchto pánů sedících ve studiích pochopilo: ano, tohle může běžet donekonečna, což posilovalo trh s hypotékami.

 

No a nakonec to přišlo. Naše vrcholná éra. Éra přepínání. Průlomy k ní byly dva - dálkové ovládání a nekonečné množství kanálů. V přepínací éře již obrazy nesledujeme, ale odstřelujeme. Civilizace vystoupala na novou kvalitativní úroveň. Evoluce dosáhla fascinujícího úspěchu: zatímco rané lidstvo civělo na obrazy, aby přišlo na to, co na nich je, nové, přepínací lidstvo, má již tak zdokonalený mozek, že během vteřiny je schopno pochopit, že to, co na obrazovce je, je kravina, a okamžitě přepne. Na novém kanálu po vteřině nadčlověk opět pochopí, co je to za blbost, a znovu přepíná. Co je proti tomu nějaké slezení srsti či zakřivení páteře. To zrod přepínacího mozku je pravým zázrakem evoluce!

 

Vzpomínáte ještě na starou televizi, třeba když vysílali Nemocnici na kraji města? Jak se to děsivě táhlo? Jak to trvalo, než starej Sova pochopil, že ten jeho synáček je k ničemu? Nebo ta chůva Fain? Vzpomínáte, jak jste ječeli na obrazovku: „Tak už si ji konečně vem, ty nafoukanej Angláne?“ To se vám v přepínací éře nemůže stát. Zdokonalený mozek vše sestříhá v superklip: papundekl, děsný kostýmy, přesvícenej záběr - jasně, nedělní pohádka České televize - prásk - černobílý hajlování - jasně, dokument na jediné možné téma (alternativou jsou žraloci) - prásk - vlající hedvábí, všude bílá, prolínání světle modré - jasně, reklama zacílená na ženy - prásk - dobře nasvícený interiér, lidi žvaněj u stolu, povědomej retro herec, co hrál v Zemanovi - jasně, nekonečný seriál televize Nova - prásk - zámecký park, ksicht z nabídkového katalogu Quelle, přeběhne labrador - jasně, romantický snímek podle Rosamundy Pilcherové - prásk - žlutej filtr na kameře, prostřih na mrakodrap, vyhublej chlap čučí do mikroskopu, nad ním fajnej černoch - jasně, kriminálka XY - prásk - plechový skříňky na chodbě, zamračený holky v converskách, divný líčení - jasně, americká teenage emo-gothic blbina s upírama - prásk - čtyři nesympatický dyslektici u stolu - jasně, veřejnoprávní disku- se historiků - prásk - smyčče, kamera najíždí přes celý náměstí - jasně, hollywodskej trhák - prásk - jakoby rozmáznutej obraz, hranatý velký auto, dva chlápci v sakách, jeden má pleš, druhej vlasatej flirtuje se ženskou - jasně, americká kriminálka ze sedmdesátejch...

 

Jestli jste ještě nepřešli do přepínacího módu, zkuste si to. Uvidíte, že už i váš mozek se vyladil na nadlidskou úroveň a stačí vám maximálně tři vteřiny, abyste pochopili, že nořit se hlouběji do obrazu netřeba, neboť víte přesně, o čem to je, jak to skončí a proč to můžete s klidem odstřelit z gauče.

 

Otázka je, co bude dál. Možná, že vývoj uzavře kruh a v další epoše lidstvo bude na příšery na obrazovce házet oštěp. Kdo ví, třeba to bude teprve ten pravý pokrok.


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Smrt bravíčkového ducha / Jan Stern > NP č.470 > Fejeton Naši dobu lze kritizovat mnoha způsoby. Pro někoho je příliš konzumní, pro jiného příliš globálně oteplená a pro dalšího příliš nemravná. Mě nic z toho netrápí. Zimu nesnáším a zpěvačky vrtící zadečky, ani konzumace čehokoli neprošlého mi nevadí. Já patřím k těm, kdo skuhrají, že je naše doba málo duchovní. číst dále Jenda Dikobraz Troška / Jan Stern > NP č.475 > Fejeton Vždycky jsem jim záviděl. Filmařům. Že mají svoji internetovou filmovou databázi, kde je konečně objektivně zhodnoceno jejich dílo. My, fejetonisté, samozřejmě nic. Kolem filmů víří emoce, kolem našich textíčků jen občasný dopis do redakce: „Chtělo by to větší písmenka, ale jinak jste fajn.“ Říkám otevřeně: je to demotivující. Občas se proto zasním. A úplně to vidím... číst dále Biolit na anděly / Jan Stern > NP č.501 > Fejeton Karel Čapek kdysi napsal takovou povídku. Kdyby ji nedopsal, mohl být dneska řazen k magickému realismu či fantasy literatuře. Byla totiž o jedné takové vězeňské cele v Itálii, kde se pravidelně děly zázraky. Ať do ní strčili jakéhokoli delikventa a hříšníka, tento se tajuplnou mocí v té cele napravil a vydal na správnou cestu. Tedy k bohu. číst dále 1985 / Jan Stern > NP č.512 > Fejeton Léto roku 1985 jsem trávil v tiché vesničce za Prahou. Centrem nedění zde byla malá samoobsluha Jednota a hospůdka u fotbalového hřiště, kde na stěně visel umaštěný zažloutlý plakát Jiřího Korna s nápisem Pragokoncert. Tam jsem chodil každé poledne na guláš a limonádu Broňa. číst dále