Byli odhodlaní a znali riziko svého podniku. „Byli jsme si víc než jisti, že budeme muset položit své životy,“ vzpomínal jeden z indiánských vůdců Carter Camp na 27. únor, kdy se dvěma stovkami svých druhů, on z kmene Ponků, zatímco většina byla Oglalů, dorazili do městečka Wounded Knee. Historie osady jejich pocity křivdy dále jitřila. Právě tady se totiž v roce 1890 odehrál masakr, při němž američtí vojáci pozabíjeli na sto padesát - podle jiných zdrojů až dvojnásobek - Lakotů. Duch nespravedlnosti, která nad předky zvítězila, nad Wounded Knee stále visel.
STARÉ ŽENY ROZHODLY
Indiáni patřili povětšinou k hnutí American Indian Movement, založenému mladými indiánskými aktivisty ve varu konce šedesátých let. Horký ráz odbojného desetiletí netvořili jen černoši, nová levice, odpůrci války ve Vietnamu a ženy na křídlech feminismu, po změně toužili i indiáni.
Jevištěm jejich nejvýraznějšího boje se měla stát chudá a odstrkovaná indiánská rezervace Pine Ridge a roznětkou postava tamního oglalského kmenového prezidenta Richarda Wilsona. V očích zástupců tradiční kmenové komunity měl spoustu vroubků: korupce, protežování vlastních příbuzných, navíc smíšené krve, stejné jako měl on sám, či přílišná náklonnost americkým úřadům. Prsty měl i v pro kmen nevýhodných privatizacích cenné půdy bílými farmáři a těžebními společnostmi. Vadila jim existence jeho soukromé milice, kterou se nerozpakoval používat k umlčování opozice, ale
i fakt, že místní úřady zavíraly oči nad násilím proti indiánům, kteří se vydávali pít do barů za hranicemi rezervace.
Když se Wilsonovi podařilo uniknout procesu, v němž se měla zmíněná obvinění prověřit, sešli se starší kmene, aby našli řešení neoficiální cestou. Nakonec to prý byly staré ženy, kdo vynesl verdikt: „Muži, postavte se jim, i se zbraní v rukou.“
KULKY TANCUJÍCÍ V PRACHU
Když indiánská výprava do Wounded Knee, nyní bezvýznamné samoty ovšem s bohatou historií, dorazila, odřízla většinu telefonních linek, vyhnala z městečka úředníky oficiální indiánské agentury a zajala jedenáct rukojmí, většinou členů rodiny, která spravovala poštovní úřad. Rebelii stát nepřehlédl, ještě téhož dne obstoupily městečko zátarasy.
Následovala epická mediální podívaná, která trvala plných jednasedmdesát dní. Na místě byli američtí maršálové, FBI, vyjednavači z ministerstev. Jednání nebrala konce a požadavky indiánských bojovníků střídaly jiné: nejprve šlo jen o Wilsona, poté přibylo prošetření dodržování indiánských smluv z roku 1868, jednou byli vzbouřencům státní vyjednavači vhod, jindy chtěli mluvit se samotným prezidentem Nixonem. Zřejmě nešlo jen o taktiku vrstvení požadavků, ale prostě i o nerozhodnost a rozpory ve vedení okupace.
Do policií obleženého Wounded Knee se snažili proniknout nejen indiánští aktivisté, ale i mnozí bílí revolucionáři, a leckterým se to povedlo. Zátarasy se rušily a zase obnovovaly, některá rukojmí po propuštění odešla, jiná v městečku ze sympatií zůstala. Oficiálně ohlašované „pokroky v jednání“ střídalo symbolické a teatrální balení vyjednávacího týpí, kostky cukru americký stát měnil za rány bičem. Do toho všeho Wilsonovi pistolníci, vždy žhaví si na aktivistech smlsnout, spolu s komunitou lidí, které okupace z Wounded Knee vysídlila a kteří by se do svých domovů rádi vrátili i za použití zbraní.
Vzbouřenci budovali zákopy a barikády, represivní síly se je na oplátku snažily vyhladovět a došlo i na střelbu. Například když jeden ze sympatizantů přeletěl nad Wounded Knee a shodil z letadla potraviny, stříleli obléhatelé po indiánech, kteří se je snažili odvléci. Jinou přestřelku popsal zúčastněný novinář: „Z federálních helikoptér pálí odstřelovači, kulky tu tancují v prachu, střílí se oběma směry.“ Nešlo vskutku o žádnou selanku: „Bylo u nás i pár veteránů z Vietnamu a říkali: Kámo, tady je to jako tam,“ nechal se slyšet jeden z členů AIM. Indiáni si museli vystačit povětšinou s puškami. Krom toho měli k dispozici jeden kalašnikov a prý i několik protipěchotních min. Naproti tomu obléhatelé byli ozbrojeni automatickými i odstřelovacími puškami, nasazeny byly obrněné transportéry i helikoptéry a podle odhadů vystříleli přes 130 tisíc kusů munice. Stejně jako kdysi, i u Wounded Knee roku 1973 umírali lidé. Hned zkraje byl zastřelen příslušník FBI, jeden z maršálů ochrnul po zásahu od pasu dolů. Na straně okupantů padl aktivista z čerokíjského kmene a významný místní Oglala Lawrence Lamont.
POŠPINĚNÁ VZPOURA
Právě tahle smrt udělala za okupací tečku. Rada starších, od počátku umírněnější než aktivisté AIM a bílí studenti, ohlásila její konec. Dohoda s druhou stranou byla uzavřena 5. května, o tři dny později bylo Wounded Knee prázdné. Zatčeno bylo celkem 231 lidí, mnohým aktivistů se ale povedlo z městečka nepozorovaně uniknout a s sebou vzali i většinu zbraní.
Indiánům dohoda nic nepřinesla, uzavírali ji totiž pod tlakem. Nejen z žalu nad ztrátou druha, také kvůli vysílení. Trápil je nedostatek potravy a vody, neměli elektřinu, kvůli špatným hygienickým podmínkám trpěli na infekční onemocnění. Navíc se divadlu, protože to nemohl být vážně míněný pokus o zteč proti státu, začalo nedostávat publika - po desítkách dní ho z předních stran novin začala vytlačovat aféra Watergate a o okázalé radikály z AIM měly kamery stále menší zájem. Čas hrál proti nim a vláda to věděla.
Spektákl okolo vzpoury ve Wounded Knee nese přitom cejch ještě jedné tragédie, zmizení černošského aktivisty Cheryla Buswella-Robinsona. Přijel jako sympatizant indiánského boje, podle některých svědectví měl ale problémy s autoritativním vedením radikálů z AIM a dožadoval se debaty o tom, zda je násilný směr tím správným. Zmizel, jeho tělo nebylo nikdy nalezeno.
Okamžiky střetu, kdy jde o život, a napětí, kdy je zodpovědnost maximální, mají víc rozporů, než známe z mayovek a jejich buď mizerných, nebo běloskvoucích charakterů. Robinsonova kauza nebyla ostatně jediná, která se zdá být skvrnou na historii AIM. Je tu i případ Anny Mae Aquash, účastnice okupace Wounded Knee z kmene Mikmaků. Prominentní členka AIM byla zavražděna v roce 1976 a podle mnohých svědectví i soudního procesu byla zabita svými kolegy kvůli podezřením, že se stala agentkou FBI. Když z téhož obvinil další z vůdců AIM Clyde Bellecourt Cartera Campa, vzal Camp pušku a střelil ho do břicha.
Podle mnohých indiánů jejich vůdci mluvili přes den o zemi předků a posvátné indiánské cestě, zatímco přes noc se opíjeli a kouřili trávu na diskotékách. Rychlé šípy to zkrátka nebyli, navíc s přibývajícími dny se ocitali pod stále silnějším tlakem.
HRDÉ PŘEŠLAPOVÁNÍ NA MÍSTĚ
Do sedmi týdnů po Wounded Knee stát zatkl kvůli okupaci 562 lidí, další desítky kvůli jiným činům. Nešlo o to, obvinit ty, kteří mohli být skutečně odsouzeni, ale o to, obvinit kohokoli - a organizaci tak paralyzovat. „Vláda může vyhrát, i když do vězení nepůjde jediný člověk,“ ozřejmil strategii povolaný armádní plukovník Volney Warner, který se postaral o odvolání plánů FBI na otevřenou konfrontaci, jež by jistojistě vedla k masakru. Povedlo se, hnutí bylo znehybněno. Čelilo mnoha obviněním od pobuřování po krádeže dobytka, pokladny byly vysáty, jeho právní sekce se scházely po domech určených k demolici. Kromě toho FBI hnutí skutečně infiltrovala a o mnohých aktivistech dala sama šířit zprávu, že jsou špiclové, aby je vyřadila a zasela spory. Byla to válka a ze strany toho silnějšího byla vedena prozíravěji. Vedení AIM se nedostávalo dlouhodobé strategie, chlubili se spíše mnoha radikálními, historickými požadavky, byli nejednotní, organizace skončila v rozepřích. Wounded Knee zanechalo drama v troskách, městečko zůstalo po dlouhá léta rozbořené. Rezervaci Pine Ridge zachvátilo násilí, v letech 1973 až 1976 tam bylo Wilsonovými milicemi zavražděno na šedesát jeho odpůrců, počet vražd na hlavu dvacetinásobně převyšoval celoamerický průměr. Rezervace je dodnes jedním z nejchudších míst Ameriky, s až osmdesátiprocentní nezaměstnaností, drcená alkoholismem.
Moderní indiánské hnutí se v roce 1973 teatrálně nakročilo, žádný pochod vpřed se ale nakonec nekonal. Přesto to byl pro mnohé výkřik hrdosti. V roce 2010 Carter Camp prohlásil, že navzdory strachu a ohromnému riziku byly pro něj dny, které strávil v nervozitě, uvězněn za vlastními barikádami a v obležení zátarasů, tanků a desítek nepřátel, těmi nejsvobodnějšími dny jeho života.
---
Podpora, co nestačila
Vláda nemohla zakročit zcela bez skrupulí i proto, že okupaci Wounded Knee podporovala většina americké veřejnosti. Ještě v době jejího ukončení, kdy zájem médií o kauzu silně upadal, to bylo pořád přes padesát procent. Stála za ní i řada celebrit, například Johnny Cash, Jane Fondová. Marlon Brando odmítl kvůli špatnému zpodobňování indiánů v americké kinematografii převzít cenu Oskara za výkon ve snímku Kmotr, místo něj to přišla na pódium oznámit v tradičním oděvu apačská herečka Sacheen Littlefeather. Konec hnutí AIM však také doložil, jak nejistý podnik je sázet na podporu sympatizující, ale pasivní veřejnosti.
Autor je spolupracovník redakce.
