Extrémní hudební zážitek může někdy přijít i z ticha. Křehké melodie americké písničkářky Marissy Nadler na její nové desce July vydají za bouře hlučných kytar a rytmických erupcí a její éterický hlas se zakousává do vědomí hlouběji než záhrobní chrapot. S pomocí kamarádů z extrémní metalové komunity nahrála folkovou desku, která se může pochlubit zničující intenzitou i temnotou jejich domovské scény – vystačí si na ní ale s málem.
V Bostonu usazená hudebnice na sebe před deseti lety upozornila svým debutem, o kterém vše podstatné řekne už jeho název – Ballads of Living and Dying (Balady o žití a umírání). K vyprávění tragických dramat zasazených do kulis současné Ameriky má Marissa ideální hlas – její soprán má v sobě staromilskou něžnost a zároveň chlad vypravěče, který stojí nad příběhem. Stejně uhrančivé a goticky prosté písně o smrti pak zpívala i na následujících albech (Little Hells, The Sister a další) a vysloužila si srovnání s velkou kronikářkou americké obyčejnosti Joni Mitchell. V roce 2010 v její kariéře přišel zprvu nenápadný, ale důležitý obrat. Dostala pozvánku ke spolupráci s blackmetalovým solitérem jménem Malefic z projektu Xasthur, který hledal éterický ženský hlas, s nímž by doplnil svoji temnotou prosáklý, zádumčivý opus zamýšleného posledního alba Portal of Sorrow.
Zážitek z nahrávání alba nasměroval Marissu k hudbě, kterou předtím neposlouchala a následně i k novým postupům při psaní písniček. K natáčení alba July si do role producenta pozvala Randalla Dunna, jakousi šedou eminenci současného amerického experimentálního metalu, který spolupracoval s Earth, Sunn O))) či Wolves in the Throne Room. O smyčcové podklady se postaral avantgardní skladatel Eyvind Kang, o syntezátory Steve Moore, další jména, která často najdete na deskách extrémních žánrů. July ale rozhodně není metalová deska, minimalistická produkce jen nenápadně podtrhuje to podstatné na hudbě Marissy Nadler – intimitu a melancholii. Smyčce jemně bublají v pozadí a hlas a kytara jsou mírně expandovány ozvěnou.
Heroický smutek
Zpěvačka si nicméně z undergroundového metalu vypůjčila jeden podstatný element – heroický smutek, který prostupuje zádumčivými krajinami odnoží tohoto žánru, jako jsou depresivní black nebo drone. Je to zvláštní pocit zmaru, který v sobě má ale jisté vykoupení a vznešenost – hůř už prostě být nemůže. Nadler v rozhovorech album July ohlašuje jako velmi autobiografické, je to deska o schopnosti udělat za svým životem čáru a začít úplně znovu. „Když jsi to neudělala teď / už to neuděláš nikdy“ zpívá v mrazivé úvodní skladbě Drive, v níž opouští všechno, co jí dosud bylo blízké. Písničky jako Firecrackers nebo Was it a Dream přidávají baladický podtón a v jinotaji naznačují, že odstřižení hlavní hrdinky příběhu od její minulosti má pachuť prolité krve („Pořád myslím na to, jestli to byl jen sen, že jsem tě praštila“). Závěrečná průzračně čirá Nothing in My Heart zvěstuje vyrovnání se se stíny.
Album July vychází na nezávislé značce Sacred Bones, která se zabývá současnými podobami gotické hudby. Na deskách vydávaných s uniformním obalem s logem trojúhelníku se umělci jako Zola Jesus, David Lynch nebo Pharmakon utkávají s temnotou z odlišných žánrových východisek. Všichni stejně jako Marissa Nadler jí ale odmítají podlehnout.
Písničkářka vystoupí 29. dubna v pražském klubu Pilot.
Jak být člověkem?
Když se potkají švýcarský jazzový trumpetista, mexický laptopový kouzelník a francouzský komiksový kreslíř a začnou dumat nad smyslem života, zní to trochu jako začátek nějakého tuctového vtipu. Multimediální projekt Being Human Beings, který k nám zavítá 6. února, je ale věcí zcela vážně míněnou. Propojuje electro-jazzového dobrodruha Erica Truffaze s elektronickým producentem Murcofem, kteří na pódiu společně improvizují (nebo snad meditují) nad velkými plátny z tvorby Erika Bilala, žijící komiksové legendy. Truffaz v Čechách nepotřebuje žádnou reklamu, jeho nejnovější projekt navíc sklízí úspěchy nejen na jazzových festivalech.
Eric Truffaz + Murcof + Enki Bilal: Being Human Being, 6. 2. 2014, Palác Akropolis
