Kniha Vetřelci a volavky je prozatím nejrozsáhlejší výstup stejnojmenné iniciativy dokumentující a popularizující umění ve veřejném prostoru v Československu v letech 1968–1989. Představuje na pět set děl z obou částí bývalé republiky a vrací je do debaty o tom, jaký je náš životní prostor a jak je poznamenán minulým zřízením. Nerehabilituje kulturní výdobytky socialismu, ale vyzývá k tomu, abychom se na jejich zbytky znovu podívali a zkoušeli k nim najít nový vztah.
Sochař a aktivista
Tváří Vetřelců a volavek je mladý sochař Pavel Karous. Profese ho předurčovala k zápasu o těch málo příležitostí, co dnes sochaři mají. Rozhodl se jinak. Fascinaci normalizačními sochami přelil do prosazování poučenějšího přístupu k nim. Usiluje o to uměleckými intervencemi na místech, kde díla stojí nebo stála, a zároveň aktivisticky vstupuje do politické debaty o jejich dalších osudech.
Pozornost v širším měřítku poprvé upoutal před pěti lety, kdy spolu s Rozárií Kohoutovou dokončil dokument pro Českou televizi. Vzápětí se na sběru materiálu začali podílet běžní lidé ze všech koutů našich republik a na Facebook posílat informace o sochách z jejich parků a náměstí, školních zahrad a sídlišť. Příprava knihy pochopitelně vyžadovala důkladnější výzkum. Masivní zapojení veřejnosti je přesto pozoruhodným úspěchem, který Karousovi může závidět kdejaký historik umění.
Poučně a zábavně
Karous viditelně chtěl, aby kniha byla nejen dalším popularizačním krokem, ale také posunula odborný pohled na věc, takže obsahuje uměnovědné statě osvětlující řadu vztahů a souvislostí mezi uměním a režimem. Nejchutnější sousto si ale Karous přeci jen nechal pro sebe. Řídil se nepřehlédnutelnými typologickými příbuznostmi mezi sochami a obrazovou část rozčlenil po vzoru přírodovědného atlasu. Je komické a fascinují sledovat, nakolik byly sochy normalizační éry odvozovány jedna od druhé. Zároveň to ale vypovídá o kulturním prostředí, ve kterém nebylo možné překročit jisté hranice. Ať už kvůli vnější cenzuře, dobrovolné autocenzuře nebo prostě kvůli mantinelům tehdejší umělecké představivosti. I v tomto prostředí ovšem vznikala díla mimořádná. Karous ovšem příliš nesoudí, a třebaže lechtivou ironii uplatní i v textových doprovodech k jednotlivým oddílům, je dobře znát, že téma zná do hloubky a zajímá ho jako komplexní historický a politicko-společenský fenomén. Dokonce pro jednotlivé skupiny vytváří poetické názvosloví, které má velkou šanci zlidovět. Všeho všudy vzato vytvořil knihu poučnou a přitom zábavnou.
Bez vyhynulých to nejde
Bohužel, kniha má své nedostatky. Vedle uvádění neznámého autorství tam, kde autora lze dohledat v pramenech, literatuře a svědectvích pamětníků, je nejzásadnější vadou téměř úplná absence monumentálních pomníků ideových lídrů komunismu. Je sice pravda, že se Karous držel dožívajících exemplářů, tedy soch, které ještě nezmizely z našeho veřejného prostoru. Avšak jelikož se odstranění soch Leninů a Gottwaldů krylo s pádem socialismu, atlas zůstal neúplný. Tím hůře, že ve vykresleném obrazu dobové produkce s převahou civilních a abstraktních poloh mohly být její důležitou protiváhou. I tak ale Vetřelci a volavky zůstávají důležitou mapou umění minulosti, jehož přehlížení i objevování svědčí o tom, jací jsme dnes.
Pavel Karous ed.: Vetřelci a volavky. Praha 2013, 460 stran.
***
KATA MACH
Kata Mach je mladá slovenská performerka, která ve své autentickém zájmu o feministicky orientované umění naráží na jeho klišé a stereotypy. A tak si je schválně bere na paškál. Výstava v Olomouci je pozůstatkem její záměrně přepjaté tělové performance v obchodní výloze, v níž nebyla nouze o trapnost a symbolická i skutečná vejce.
Kata Mach: Spotřebujte do. Vitrína Deniska, Denisova 5, Olomouc. Výstava potrvá do 17. února.
MARTIN GERBOC
Podobně jako Mach je také slovenský malíř Martin Gerboc (*1971) vypjatý typ. Slovy teoretika obnažuje „společné kořeny zla, exaltace, násilí a agrese.“ Jeho obrazy budou lákat především takové diváky, kteří vyhledávají neodekadentní hrůzostrašnost a bezpečnou dávku děsu šmrnclou poněkud plakátovým chaosem lidských duší.
Martin Gerboc: Stíny. Vernon Gallery. U Průhonu 22, Praha 7. Výstava potrvá do 22. února.
