Slovenský stát vznikl 14. března 1939 v důsledku nacistického nátlaku. Brzy se stal výkladní skříní nové Evropy – obyvatelstvu se totiž, i v důsledku válečné konjunktury, hospodářsky dařilo. Slovenská vláda iniciativně podpořila Hitlerovo vojenské tažení proti Polsku a SSSR a setrvala po jeho boku až do trpkého konce. V zemi neexistovala svoboda slova a veřejný život byl podřízený státní a stranické kontrole. Až do Slovenského národního povstání (v roce 1944) a jeho brutálního potlačení zde ale nedocházelo k represáliím srovnatelným s nacistickou politikou v protektorátu. Režim byl antisemitský, vyvlastnil Židům majetky a následně je deportoval do koncentračních táborů, přičemž nacistům platil 500 marek za každého deportovaného Žida.
Návrat démonů
Tatarkův román vznikl po druhé světové válce, kdy se obnovené Československo snažilo vypořádat s odkazem Slovenského státu a tzv. luďáctví – tedy dědictvím Hlinkovy slovenské lidové strany, která za první republiky požadovala autonomii a po Mnichovu v roce 1938 ovládla život na Slovensku. Luďáčtí politici šli po válce před soud a prezident Tiso byl odsouzen k smrti a roku 1947 oběšen. Pro mnohé se tak stal mučedníkem, mýtus „prvního slovenského prezidenta“ zavražděného komunisty a Čechy začal žít vlastním životem, zejména v prostředí luďácké emigrace.
Po válce se o Slovenském státě mluvilo jako o „klerofašistickém“ a toto období přibližovaly veřejnosti především ideologické zkratky, památníky odboje a válečné filmy, zaměřené zejména na osvobozování Rudou armádou. Komunisté používali luďáctví i jako záminku k potlačování demokratické opozice. Arbitrem dějin povstání se posléze stal jeho účastník, politický vězeň padesátých let a normalizační prezident Gustáv Husák. Jeho zkreslující výklad dějin povstání zprostředkoval populární televizní seriál Povstalecká história.
Změnu přinesl listopad 1989. Po pádu diktatury toužila veřejnost po nových, nezkreslených dějinách. Opět se argumentovalo vyrovnáváním s minulostí a důležitý byl akcent na svobodu slova a pluralitu názorů. Hledaly se silné osobní příběhy i pevné body, které by nabídly společnosti ukotvení. Příběhy, které se objevovaly, často nebyly pravdivější než ty minulé. Podle francouzského politologa Jacquese Rupnika postihl střední Evropu návrat démonů nacionalismu. Dobová publicistika sytila hlad po lidských příbězích a o slovo se přihlásili dosud umlčované, tajemstvím opředené hlasy exulantů. Ať už se jednalo o západní letce, legionáře či luďáky.
Začátek devadesátých let byl ve znamení vyhrocených česko-slovenských vztahů, prezidenta Havla uvítali v Bratislavě demonstranti vajíčky. V době, kdy se začínalo diskutovat o osudu československého státu, zaplavily knižní trh revizionistické publikace velebící Slovenský stát, který představoval jedinou dostupnou tradici samostatné slovenské státnosti.
Paralelní dějiny
Požadovaná inventura dějin po roce 1989 dospěla poměrně brzy do stádia, kdy o přízeň slovenské veřejnosti soutěžily zejména dvě platformy, opírající se o protichůdné historické tradice. Tento rozpor se naplno projevil v ulicích, v publicistice, ale i v silně medializovaném sporu historiků, vykládaném jako boj o paměť národa.
Jedna část – zpočátku představovaná hlavně exulanty – si zakládala především na radikálním nacionalismu a konzervativně-katolickém přesvědčení. Slovenský stát oslavovala. Snažila se dokonce prohlásit prezidenta Tisa za svatého, zlehčovala a ospravedlňovala také dobovou protižidovskou politiku. Samostatný stát v době války prý představoval menší zlo. Nejvýraznější postavou této skupiny se stal salesián a profesor teologie Milan Stanislav Ďurica, který už roku 1990 označil Slovenský stát za historicky jedinou situaci, kdy se Slováci dostali z neustálé „kruhové obrany“ proti svým sousedům, Maďarům a Čechům.
Druhá, početnější skupina sestávala převážně z domácích historiků, kteří se hlásili k první republice a k demokratickým a protifašistickým tradicím, včetně Slovenského národního povstání, které luďáci označovali za zradu a čechoslovakisticko-bolševický puč proti vlastní státnosti. Za normalizace postihovaný historik Jozef Jablonický situaci glosoval: „Přívrženci černé ideologie luďácké totality chtějí změnit obraz slovenských dějin a ovlivnit paměť národa…“ přičemž, jak upozornil, „našli společnou řeč s některými nacionálními fundamentalisty z řad exkomunistů.“ Možnost „hladkého přechodu“ od komunismu k nacionalismu plynula z toho, že nové elity svoji legitimitu neodvozovaly (jen) z protikomunistického zápasu, ale především z úsilí o státní samostatnost Slovenska. Zejména po rozdělení Československa bylo aktuální hledat a posilňovat tradice samostatnosti. Kritičtí historici pak byli snadno označováni za bolševiky, Židy a zaprodance.
Výsledkem tohoto soupeření je, že na Slovensku fungují ve veřejném životě i ve výzkumných institucích paralelní struktury. Ty do značné míry kopírují i politicko-konfesní rozdělení společnosti (katolíci versus evangelíci).
Splácení historického dluhu
Ďurica se v jedné ze svých publikací vyjádřil, že „kdo nemiluje národ, nikdy ho nebude moct ani historicky pochopit“. Metafory dluhu a zrady jsou dlouhodobě součástí debat o dějinách. Na Slovensku se po listopadu 1989 mluví zejména o deficitu vědomostí o vlastních dějinách a o nedostatku národní hrdosti. Od začátku třetího tisíciletí začala být tato otázka znovu „in“.
Roku 2007 odstartoval silnou mediální bouřku především spor o tzv. Lex Hlinka, zákon o zásluhách politika Andreje Hlinky, kterého chtěli předkladatelé z krajně pravicové Slovenské národní strany v zákoně nazvat otcem národa. Hlinka byl přitom především otcem strany, která se po jeho smrti stala státostranou Slovenského státu. Už v tomto sporu se potvrdilo rozštěpení historické obce, ale i slovenské společnosti. Nakonec došlo ke konsensu: parlament přijal formulaci, že se Hlinka mimořádně zasloužil o to, aby se Slováci stali státoprávním národem.
Jiný spor souvisel s jezdeckou sochou Svatopluka na Bratislavském hradě. Monument, slavnostně odhalený necelý týden před volbami v roce 2010, je nápadně podobný zobrazením tohoto velkomoravského panovníka za Slovenského státu. Kritiku si vysloužila osoba autora (významný normalizátor), nápadně předimenzované přirození koně, na němž Svatopluk sedí, ale i zobrazení dvojkříže na štítu velkomoravského panovníka. Ten totiž odborníci dali do souvislosti s Hlinkovými gardami, polovojenskou organizací Slovenského státu. Nová vláda nechala pak tento znak zakrýt, památník se ovšem stejně stal poutním místem pro krajně pravicovou Slovenskou pospolitost.
V posledních letech zesílily také tlaky na částečnou rehabilitaci protagonistů Slovenského státu. I někteří politici či část pracovníků Ústavu paměti národa (vznikl roku 2002 s cílem „úplného a nestranného hodnocení doby nesvobody“) zdůrazňují, že je třeba „oddělit režim od státu“, tedy slovenskou státnost od negativních událostí, které se v období 1939–1945 udály. Tento posun nastal po nástupu nového vedení (2007–2013), které začalo otevřeně spolupracovat i s kruhy usilujícími o rehabilitaci válečného prezidenta Tisa. Podporu našli zejména mezi katolíky, arcibiskup Sokol, známý svým pozitivním vztahem k Slovenskému státu, sloužil za Tisa dokonce slavnostní mši. V současnosti však už nejde jen o skupinu exulantů, ale o širokou ideovou platformu, ve které se angažují bývalí komunisté, exulanti, duchovní, historici, ale např. i mládežníci ze Slovenské pospolitosti.
Posun, který nastal, ztělesňuje odhalení busty Ferdinanda Ďurčanského v Rajci v roce 2011. Jde o luďáckého radikála a potom exilového politika, bývalého ministra vnitra a zahraničí Slovenského státu, v nepřítomnosti odsouzeného k trestu smrti. Právě stanovisko historika z Ústavu paměti národa, s odkazem na to, že Ďurčanský bojoval za slovenskou samostatnost, mělo tento akt legitimizovat. Bustu neohrozil ani protest vlády Ivety Radičové.
Politická síla obránců Slovenského státu se projevila loni, při volbě nového šéfa Ústavu paměti národa. Premiér Fico tehdy shodil ze stolu kandidáta z vlastní strany – i v důsledku očerňující kampaně v médiích, kde byl označován za „čechoslovakistu“, který pohrdá posvátnými tradicemi slovenského národa. Dokonce mu vytýkali, že je příliš kritický k režimu Jozefa Tisa.
Vstanou noví Jánošíci
Na přelomu let 2011 a 2012 propukla na Slovensku aféra Gorila, týkající se financování pravicových politických stran, klientelismu a rozkrádání státního majetku na nejvyšších úrovních. Během nebývale silných protestů vyplula na povrch značná frustrace z celého polistopadového establishmentu. Ve vysoké politice k zásadním změnám nedošlo, ale z protestů vzešlo například rádio Slobodný vysielač, které pod heslem svobody slova propaguje i různé krajní nacionalisty a také velmi populární spiklenecké teorie.
Výsledkem Gorily a rozkladu pravice bylo zdrcující vítězství levicové strany Smer ve volbách roku 2012. Její předseda Fico se v minulosti „vyznamenal“ výrokem o Jánošíkovi jako prvním sociálním demokratovi a v současnosti se v boji o prezidentský úřad odvolává na svou silnou katolickou výchovu a mimořádně dobré vztahy s církví.
Fico ovšem není jediným Jánošíkem ve slovenské politice. Ke známému zbojníkovi je dnes přirovnáván vůdce Slovenské pospolitosti Marián Kotleba, nedávno zvolený županem Banskobystrického kraje. Muž, který se ještě před pár lety procházel v uniformě připomínající Hlinkovy gardy, uspěl v kraji, který byl centrem povstání proti Slovenskému státu. I to nás bohužel nutí vracet se k příběhu farské republiky…
Autor je historik.
