Na Husitské ulici v Brně prodává Nový Prostor pan Antonín. Starší pán je při bližším pohledu pořádně statný chlap, který se živil mimo jiné ražbou v uranovém dole.
Pane Antoníne, na prodejním místě jsem vás trochu vyrušil, zrovna jste byl zabrán do hovoru se zákazníky. Často takhle s lidmi mluvíte?
Poměrně dost. Až se mě lidé ptají, kdy už se mnou vyjde nějaký článek. Myslím, že by si rádi přečetli nějaký můj životopis, chtějí vědět, co jsem zažil.
Tentokrát se ale zdálo, že je řeč o politice.
No ano, bavili jsme se o Michalu Haškovi, na toho já mám dobrej názor a mám pocit, že nejsem sám. On něco pro společnost udělal a v Brně je populárnější než Sobotka. Ale o politice se s lidmi zase tolik nebavím. Přestože mám pocit, že hlavně s mladými se shodujeme, ani jim se dnešní režim nelíbí, tak lidem do hlavy nevidím a jejich smýšlení nepoznám. Proto raději neriskuji.
Proč vám není politická situace po chuti?
Nikdy jsem nebyl komunista, ale když to porovnám, tak dělnická třída se má daleko hůř, než tomu bylo dřív. Tehdy člověku přišla mzda a ještě si ušetřil, dneska jde ale kolikrát do práce a několik měsíců nevidí výplatu. Když si vzpomenu, co Klaus s Ježkem ze začátku slibovali, když zahajovali privatizaci, stálo by za to se zeptat: Kam zmizely ty miliardy? Kde to všechno je?
Ohledně budoucího vývoje se dnes střetávají optimistické scénáře se spíše pesimistickými. Jak to vidíte vy?
Jestli to takhle půjde dál, tak republika zbankrotuje a vezme si nás nějaký jiný stát. Také vnímám, jak se lidi mezi sebou čím dál víc nenávidí. Těžko říct, kam to povede. Je to dané mentalitou, ale i sociálními podmínkami. Tak řekněme třeba minimální mzda – proč ji nechtějí zvednout?
Dá se s tím tedy ještě něco dělat?
Nevím, tolik možností není, protože už je to rozkradené. Fabriky, které prosperovaly, jsou zavřené, jako bychom neměli manažery, kteří by je dokázali vést, a ty zbylé jsou v majetku nadnárodního kapitálu. Možná, kdyby byla nová ústava a vzali bychom si to zpět.
Vždyť je to užitečná věc
Mluvil jste o dělnících, počítáte se k nim?
Můj otec byl sedlák a koňský handlíř, drsný chlap. Klidně mi hodil na hnůj krajíc chleba, který jsem měl k snídani. Od svých deseti let jsem tahal dřevo z lesa, ve škole to nikomu nevadilo, protože otec s učitelem spolu chlastali. Vychodil jsem tak jenom šest tříd základní školy. V životě si poradím, ale dodnes mám pocit, že jestli mi kdy něco chybělo, tak je to vzdělání. Lidí, kteří vyrůstali jako já, je ale nejen v mé generaci spousta.
Co jste pak v životě dělal?
Hned po vojně jsem šel do ostravských dolů, tam jsem strávil asi devět let. Pak jsem odešel do Příbrami, do uranového průmyslu, který po šedesátém osmém celý stávkoval. A nakonec jsem se vrátil k nám domů na Třebíčsko – spoustu let jsem pracoval s pilou v lese nebo na katru.
Všechno jsou to náročná zaměstnání…
V Příbrami jsem dělal lamačinu, a to je tvrdá práce, něco jako při ražbě metra. Mě ale zároveň horničina opravdu bavila, zvykl jsem si na ni. Když má člověk dobrého předáka a sejde se dobrý kolektiv, tak není co řešit. Jenom do hospody jsem s nimi nemohl chodit, tam by mě vždycky opili (smích).
Máte s takovou historií slušný důchod?
Mohl jsem mít čtrnáct tisíc, jenže bych musel doplatit sto osmdesát tisíc korun na pojištění. Nevěděl jsem, jestli tady druhý den ještě budu, tak jsem to neudělal a dnes mi chodí pět tisíc korun měsíčně. Kdo mohl čekat, že tady budu strašit tak dlouho? (smích)
Dá se porovnat práce prodejce Nového Prostoru a horníka v uranovém dolu?
S fyzickou prací se to nedá srovnat, to byly galeje.
Dnes už jste ale také starší, prodej na vás neklade nároky?
Mám po dvou infarktech, hlavně při tom druhém jsem utekl hrobníkovi z lopaty, ale co beru prášky, tak se to zlepšilo. Řekl bych, že na každou práci musí být hlavně trpělivost a musí člověka bavit. Když něco prodáte, tak tam ta motivace je.
Nový Prostor prodáváte necelý rok. Chtělo to i trochu odvahy, stoupnout si na ulici s časopisem?
Moje žena mi říkala, že by ji k tomu nikdo nepřemluvil. Ze začátku to odvahu chtělo, ale člověk si zvykne. Co také, když mu nic jiného nezbývá. Pořád je to lepší než někde sedět a žebrat. A když se na to podíváte s odstupem – vždyť je to užitečná věc!
Lidi si na vás tedy zvykli?
Co se prodeje týče, tak to nejsou žádné zázraky, ale najdou se hodní lidé, kolikrát až moc hodní. Spíš pomůžou chudší, takže jsem už pár lidem odřekl, protože to poznám.
Prodejci také často říkají, že mají své tradiční zákazníky, ale to já tvrdit nemůžu, u mě je to spíš nárazové. Vzhledem k tomu, jaký mají lidé charakter, tak si nekoupí časopis pokaždé u mě, ale i u jiných prodejců. Koluje to a já to schvaluju, protože tím pomohou i někomu dalšímu.
Zmínil jste, že vás na dole těšil i dobrý kolektiv. Jaký je v Novém Prostoru?
Většinou jsou tam dobří lidé, kteří opravdu nemají jiné východisko. Zvlášť bych ale rád pochválil sociální pracovnice, jsou to opravdu ženské na svém místě. Dbají, aby byla pracovní kázeň a docházka, a to je správné.
Ve vlaku si pospím
Zmínil jste vaši ženu. Nejste tedy sám, máte rodinu?
Mám, ale před nějakou dobou jsem se rozhádal se synem a utekl z domova. Šel jsem na noclehárnu Armády spásy v Brně, kde jsem byl asi tři čtvrtě roku. Našel jsem si tam pár kamarádů a také jsem se tak dostal k Novému Prostoru, ale celkově to byl děs, však si to dovedete představit.
Zpětně uznávám, že syn měl pravdu. Já mám exekuce, můžu dokázat, jak se dá z dvacetikorunového nedoplatku v nemocnici udělat sto dvacet tisíc, ale chápu, že nikdo není rád, když mu exekutor chodí po domě a zabavuje majetek. Syn je vášnivý rybář a přišel takhle o pruty, navijáky, i futrály mu vzali…
Vím, že se vám podařilo sehnat bydlení i přes prodej NP?
Chodil kolem mě mladý muž, vystudovaný právník, který se ale dal na faráře. Často mi dal jen tak dvacku, ale jednou jsme se dali do řeči a zeptal jsem se ho, jestli u sebe nemá místo. Do druhého dne si vzal na rozmyšlenou a pak přišel s tím, že pokud mi nebude vadit, že se modlí, můžu k němu jít bydlet skoro zadarmo. Vydrželo to půl roku, než se musel stěhovat a byt bylo potřeba vyklidit, ale mně to tehdy moc pomohlo. Sice neměl televizi a nemohli jsme se bavit o politice, ale i tak se dá mluvit o štěstí.
Jak bydlíte dnes?
Znovu dojíždím dom. Každý den jsem tak tři až čtyři hodiny ve vlaku. Ale mě to nevadí. Vlaky už mám vychytané, sednu si, dám si pod hlavu polštář a trochu si pospím.
Co jinak děláte rád, když nepracujete?
Když přijdu domů, chvíli se koukám na televizi, udělám si kafe a někdy si dám poslat pro dvě piva, to je maximum. A ono to uteče! Také jsem rád, když můžu přinést něco mé ženě a nějak jí přispět – ona dřela celý život v kravíně a ten důchod má také nízký. Přeci jen, jsme spolu přes čtyřicet let a vydržela se mnou nejen to dobré, ale i zlé.
Panu Antonínovi bude brzy 72 let a je nejstarším prodejcem Nového Prostoru v Brně. „Jestli jsou z toho výhody? V NP určitě ne,“ směje se pan Antonín: „Ale když vidí lidi na ulici takového dědka, možná si od něj časopis spíš koupí.“
