Možná jste si povšimli, že se ve svých fejetonech snažím ctít tradice. Tradici české humoristické literatury na straně jedné a českého fejetonu na straně druhé. Tu připomenu Jirotku, tu nenápadně odkážu na povídky Šimka a Grossmana, jindy se syžet nápadně kryje s povídkou Haškovou. Různí zapšklíci tomu říkají „ukradené fóry“, ale my vzdělanci víme, že je to „aluze“, na čemž trvám a chtěl bych vidět toho smělce, který by se mi odvážil odporovat.
Nicméně v tomto ohledu nemám vždy jednoduchou situaci. K nejslavnějším českým fejetonům vůbec patří ty cestopisné, které Karel Čapek publikoval v Lidových novinách. Jistě víte, že z nich vzešly později knížečky jako Anglické listy či Obrázky z Holandska. Již několik let spřádám touhu napsat pro Nový Prostor také cestopisný fejeton. Jenže s tím je potíž. Tak třeba do té Anglie Čapka pozval mezinárodní PEN klub. Jenže mě nikdo nikam nikdy nepozval, pokud tedy pominu dopis jakéhosi Hanáka, v němž psal „zkus přijet do Olomóce a dostaneš po čuni“, což si nejsem jistý, zda se vůbec dá považovat za pozvání. A PEN klub mě rovněž ignoruje, komunikuje se mnou jen jakýsi Penis Club, posílá mi na mail pravidelně nabídky na zvětšení mého přirození za pomoci jakési jednoduché techniky a musím říct, že mě tím vcelku znervózňuje. To si na mě jako nějaká dáma na ústředí toho klubu stěžovala, nebo co? Člověk se vážně nezavděčí.
No nic, tak abyste věděli, já to stejně zkusil. Zašel jsem na Hlavní nádraží, dosti odvážně si to namířil přímo k pokladně, moje ruka šmátralka propátrala kapsu a pak jsem pevným hlasem položil dotaz mladici za plexisklem: „Kam můžu dojet za 26 korun?“ A mladice mi zcela upřímně řekla, kam mám jet: prý do Bohnic. No a tak jsem jel. Autobusem č. 200.
Čapka za kanálem dosti zarazilo, že domy z jedné čtvrti jsou v Anglii všechny stejné. Nutno říci, že sídliště Bohnice je v tomto smyslu dosti anglické. Bohužel ne zcela. V ulici Hnězdenská podařilo se společnosti H-System v devadesátých letech postavit stavbu ještě hnusnější, než je dvanáctipatrový panelák. Čtrnáctipatrový developerský projekt. Lze to věru nazvat husarským kouskem. Žel i 21. století přispělo k nevítané architektonické rozmanitosti, když před pár týdny dostavělo nové obchodní centrum Krakov. Krabice od bot obra Koloděje vkusně dokreslila h-systémovou atmosféru.
Čapek se v Anglii podíval do pravého anglického klubu. Bohnické kluby mají všechny funkční ruletku a pustí vás do nich i v teplákách. Prosperují dobře, a proto si vysloužily přízvisko Kalouskovy jizby blahobytu.
Čapek navštívil i dělnický East End. Bohnický východní konec se nazývá Podhajská pole. Vyznačuje se jedinou zvláštností, a to, že vedle místní samoobsluhy býval Klub důchodců, kam chodil můj děda a každého roku zde vyslechl přednášku, jak do Bohnic povede metro. Děda je již dvacet let mrtvý a metro vede na pole do Letňan z důvodu mezidruhové solidarity, neboť místní sysli mají rovněž právo být dopravně obslouženi, to musí uznat každý.
Čapka zarazilo, že se Angličan nikdy s nikým nebaví ve vlaku. Do Bohnic vlak nejede, ale kdyby tam jel, bavili by se v něm bohničtí domorodci bez skrupulí - s mobilem. Většinou nějak takhle: „No co je? Sem v autobuse. Za pět minut sem tam. Na Šutce. Koupim. Jo. Za čtyři minuty sem tam. V autobuse. No jedu no. Čau.“
Čapek v Anglii navštívil G. B. Shawa. S nositeli Nobelových cen je to na bohnickém sídlišti slabší, to je třeba uznat, ale v tamní bývalé ubytovně ČKD zase bydlívali kdysi Sparťani, takže jste mohli potkat Standu Grigu i Vaška Němečka. Na sídlišti také dostávali byty fotbalisti Dukly, takže bylo možno spatřit Fratiška Štambachra či Luďka Macelu. Vízek pil v sousedních Čimicích a činí tak dodnes. U Visly bydlel Roman Lipčík, ale to už dneska nikdo neví, kdo byl. U Nisy zase Vilém Čok, na toho zapomenout nejde, někteří jeho pedagogové ze ZŠ Mazurská jsou dodnes léčeni v nedalekém zdravotním zařízení. Jo, a taky tam někde bydlel herec Langmajer, potkával jsem ho jezdit s kočárem, vždycky u toho vypadal, že ten kočár jede svrhnout ze skály. A na poště jsem jednou potkal Kateřinu Brožovou. Byla hezká a dost nervózní, ale na bohnické poště jsou nervózní všichni, to je zdejší tradice, něco jako Hyde Park nebo londýnská mlha.
Anglickou kuchyní Čapek pohrdl, puding z tapiocy či losos politý růžovou škrobovinou prý mohou za anglickou zasmušilost. Příčina u Bohnických známa není. Patrně je za tím smažák a kuře kung-pao, mohu-li soudit z rekognoskace zdejšího kulinářského sektoru. No a to je asi tak vše, co mohu o Bohnicích, ano, již to mohu přiznat: mém rodišti, napsat.
Čapek, když z Anglie odjížděl, již se těšil, že doma v Čechách jisto jistě jako prvního potká nějakého „tlustého člověka s viržínkem, projevujícího nějakou nespokojenost“, který bude „cholerický, podrážděný a se srdcem na talíři“. Trefil to skoro přesně. Na metru Kobylisy bylo takových dost. Jen po viržínku a talíři ani stopy.
