Na Přízraku Alexandra Wolfa od Gaita Gazdanova je zcela fascinující jedna maličkost – podle anotace na obálce kniha pojednává o mladém vojákovi, který se střetne s jiným, smrtelně ho postřelí a na jeho koni odjede pryč. A tento vražedný akt ho pronásleduje celý jeho život. Vše se změní jednoho dne, kdy narazí na povídkovou knihu od Alexandra Wolfa, jenž v jednom z příběhů do detailu popisuje identickou situaci, ovšem viděnou z druhé strany. Jenže! Tuto celou zápletku se čtenář dozví už po prvních pár stránkách knihy – a teď, babo, raď – je to čtenářská výzva, anebo se máme zděsit, o čem se probůh bude psát na dalších 180 stránkách? I pro dobro této recenze platí díkybohu to první.
Ve zbylé části knihy se totiž postupně rozehrává umná literární partie, která jako detektivka z vnitřních prožitků jednotlivých postav začne skládat střípky celého příběhu. Autor se nezajímá ani tolik o faktické zasazení příběhu do reálií jako o niterné pochody svých postav, které jsou propojeny více, než by se dalo čekat.
Podivuhodný sled událostí
Celé vyprávění doplňují existenciální pasáže a úvahy o tom, jak člověk setkáním tváří v tvář se smrtí ztratí svou vnitřní harmonii a jak ho navždy změní vědomí toho, že zabil. Jako by se z jediného pohybu zrodil celý svět nepředvídatelných pohybů a kroků, které by nevymyslela ani ta nejbujnější fantazie. Kauzalita umí být nevděčnou společnicí, jakmile s ní jednou vstoupíte na taneční parket. „Za ten výstřel jsem draze zaplatil. Ve všech svých pocitech, které jsem kdy zakoušel, dokonce i v těch nejkrásnějších, vždy zůstával jakýsi temný a prázdný prostor, v němž trvale vězela smrtící lítost nad tím, že jsem vás zabil.“
Jsme tedy lapeni svým osudem? Je možné mu uniknout, anebo si nás vždy najde? To jsou otázky, které z Přízraku Alexandra Wolfa přímo křičí. Oba hrdiny, osudově spojené společným prožitkem, svazuje pocit odevzdanosti, touhy po vzrušení, které by alespoň na chvíli rozptýlilo černé vzpomínky, a absence štěstí. Ovšem nebyla by to láska, ta nevyzpytatelná čarodějka, aby nevstoupila do hry a nezamíchala kartami.
Ten, který zmeškal svou smrt
Ač román zpracovává poměrně těžké téma, velkým pomocníkem pro jeho lepší stravitelnost je použitý jazyk. Autor umí dávkovat tempo vyprávění přesně podle toho, jak potřebuje – rychle, chce-li, aby čtenář četl jedním dechem, anebo pomalu, s cílenými odbočkami, aby dal dostatek času na přemýšlení. I ty nejvíce dumavé pasáže jsou napsány tak srozumitelně, že by si z nich zejména autoři návodů k elektronice měli vzít příklad.
Gaito Gazdanov, na rozdíl od svého souputníka Nabokova, je dnes poněkud zapomenutým autorem. A o tom, jaká je to škoda, svědčí onen svůdný koktejl, který ve své knize míchá – stačí vzít dávku ruské osudovosti a syrovosti; k tomu opatrně přidat silný a komplikovaný motiv lásky, jediné osvoboditelky od mizivé temnoty; zastříknout tématem smrti a vraždy; a nakonec ozdobit kontrastem mezi fyzičnem a duchovnem, ten se nikdy neomrzí; a pořádně promíchat. Hej, barmane, rovnou dvojitou dávku, prosím.
Gaito Gazdanov: Přízrak Alexandra Wolfa, Plus, 2013, 200 stran
…
Knižní novinky :
Rudolf Sloboda: Krev
Větrné mlýny, 2014, 756 stran
Velký román slovenské literatury vychází v českém překladu. Krev líčí pocity kulturního pracovníka, který po listopadu 89 zjistil, že je odepsaný. Jeho frustrace nespočívá jen v politickém krachu, ale také v poznání, že zestárnul. Nová doba útočí na jeho iluze a on přeci jen zapochybuje o svém životě a zaměstnání, kde jeho povinností, ale i radostí bylo budování slovenské kultury.
Nela Astonová, Jakub Šofar: Onanie aneb mrzký hřích samohany
Dybbuk, 2013, 280 stran
Pachateli této docu-prózy jsou dva kmenoví autoři nakladatelství Dybbuk, kteří školí o generaci mladšího a o civilizaci vzdálenějšího kamaráda. Všechno je jen náhoda, všechno spolu souvisí. A samohana je jedním z možných či nemožných dosažení cesty ke svobodě.
