Ambiciózní grafoman a senilní politik. Vážený spisovatel a celonárodní autorita. Profesní zklamání, osobní nepochopení, obavy ze stáří a probouzející se strašidla fašismu a nacismu. Karel Čapek a Tomáš Garrigue Masaryk.
Neslábnoucí zájem české společnosti i českých tvůrců o soudobé dějiny – včetně jejich notoricky známých kapitol – není třeba nijak složitě dokládat. Svědčí o něm popularita odborných i popularizačních publikací či v poslední době velký ohlas seriálu České století. Divadlu se dosud tato vlna zájmu o obrazy z moderních dějin vyhýbala. O to zajímavější je věnovat pozornost komorní inscenaci divadla Sektor pro hosty, jež se rozhodlo zpracovat téma konfrontace Masaryka s Čapkem.
Deštivé odpoledne
Už samotný název původní hry Martina Faláře s sebou nese jistou provokaci. Jejím těžištěm je sice jedno z řady setkání dvou velikánů, z nichž vzešly slavné Hovory s T. G. Masarykem, Falář však ironicky otáčí a místo rozmluvy nabízí Mlčení s T. G. Masarykem. I přes upoutávky na představení, v nichž čteme o „korumpujícím prezidentovi a průměrném pisálkovi z novin, kteří se sejdou, aby si všechno vyříkali“, zde ale nejsou namístě obavy z případné prvoplánové dehonestace hrdinů s účelem šokovat publikum. Falářovo autorské představení je vůči svým hlavním postavám spíše kritické než laskavé, zároveň ale i přes tento kriticismus a skeptické ladění hry neopouští snahu oba hrdiny pochopit.
Ve formální vrstvě se jedná o výrazně konzervativní drama, jež plně dodržuje pravidla jednoty času, místa a děje a důsledně sází na prezentaci samotného textu. V podobném duchu se nese i scénické zpracování, v němž bychom jen ztěžka hledali režijní či herecké experimenty (pro diváka, jenž si Falářovo jméno vybavuje v souvislosti se spektakulárními inscenacemi, které před pár lety uskutečnil se souborem Depresivní děti touží po penězích, může být jeho současné pojetí překvapením). Kouzlo hry těží z nejspolehlivějších prostředků klasické činohry. Několik scén z jediného deštivého odpoledne skýtá příležitost nahlédnout do ryze osobních problémů postav (protagonisty zde doprovází Olga Scheinpflugová, elévka Zdena Finkelsteinová a Masarykův řidič), nuancí jejich povah i veškeré ambivalence jejich vzájemných vztahů. Přestože na jevišti padne nakonec velké množství slov, název hry se zdá být pro zobrazený příběh vhodný. Křečovitá snaha o hovor není s to zabránit dominantnímu pocitu osamělosti a nepochopení.
Ke zralosti
Zinscenování Mlčení jistě není jednoduchým úkolem. Rozsah hry a její tematické zaměření si žádají nejenom velmi promyšlenou režii a dramaturgii, nýbrž i jistou – především hereckou - zralost. Zdá se, že přinejmenším poslední z těchto ambic se Sektoru pro hosty nepodařilo naplnit zcela. V inscenaci sice zaujmou výkony Jiřího Pěkného (Masaryk) a Lukáše Venclíka (Čapek), o to více rozporuplným dojmem ale působí vedlejší postavy, u kterých někdy máme dojem, že hrají v jiném představení. Další nabízející se výtkou je jistě délka inscenace a mírná přepjatost doplňujících dějových linek, které významně oslabují pointu dramatu.
Falářův text rozhodně patří k nejpozoruhodnějším hrám, jež pro účely českého divadla v posledních letech vznikly, a právě proto by si zasloužil skutečně pečlivé nastudování. I přes jistou nedotaženost představení stojí ovšem první uvedení Mlčení s T. G. Masarykem za návštěvu.
Martin Falář: Mlčení s T. G. Masarykem, Sektor pro hosty, česká premiéra 5. října 2013
