Daniel Špinar se záhy po nástupu do Národního divadla vyprofiloval jako režisér propojující tradicionalistickou dramaturgii s formální inovativností. Plodem tohoto přístupu je i jeho nejnovější premiéra Manon Lescaut, podnik v samotném principu stejně líbivý jako riskantní. Všeobecná oblíbenost Nezvalova dramatu spolu se skutečností, že se v historii pražských scén hrálo jen vzácně, slibuje divácký a snad i komerční úspěch. Manon Lescaut zároveň představuje text, který je pro scénické uchopení v lecčems nesmírně těžký. Hra propojující sofistikovanou formální výstavbu a dosti plochý milostný námět, který se zároveň na hlubší úrovni dá číst i jako univerzální podobenství, v sobě skrývá jistou paradoxnost. Snahám o podnětné ztvárnění předlohy příliš nenahrává ani obecná, avšak dosti povšechná znalost tohoto díla, ztělesněná v urputném omílání hrstky romantických citátů.
Dva světy
Špinarovo nastudování zasahuje do původního textu dost razantně. Z příběhu byla vyškrtnutá většina epizodních postav, řada pasáží je zjednodušena a zkrácena, „americký“ epilog nahradil návodný obraz tragického konce milenců v Paříži. Jako estetickou inspiraci pro tuto inscenaci uvádí Špinar operu. Nelze se tedy divit akcentování explicitnějších symbolů a výtvarné složky. Po vizuální stránce je Špinarova Manon skutečně úchvatným zážitkem, a to především díky umu scénografky Lucie Škandíkové a autora kostýmů Marka Cpina.
Prostorové řešení scény pracuje s vizí světa rozděleného do dvou dimenzí. Štěrk rozsypaný před oponou symbolizuje svět duchovní – kněžský seminář rytíře des Grieux, střídmost, citovou stránku vztahu. Za ním se nachází Manonin svět smyslných radovánek, který ztělesňují postupně interiér galerie výtvarného umění, modře natřená ložnice a nevkusný salón pana Duvala. Pohyb hrdinů mezi přední a zadní částí jeviště tvoří základní ilustraci životního a mravního váhání obou postav, které zakládá dynamiku příběhu. Oba světy hmatatelně spojuje plastika ve tvaru srdce, která svým stylem asociuje zažitá ikonografická ztvárnění srdce Ježíšova a v jednotlivých scénách zřejmě odkazuje i k lidské lásce.
Kolísání
V hlavních rolích rytíře des Grieux a Manon alternují dvě dvojice herců (Pavlína Štorková i Václav Polívka a Jana Pidrmanová i Patrik Děrgel). Jen částečně se přitom jedná o ryze praktické řešení – dle režisérových slov variování herců s odlišnými temperamenty má být rovněž prostředkem k rozkolísání samotného vyznění inscenace. Štorková a Polívka přitom kladou větší důraz na ironický nadhled k látce, zatímco Pidrmanová a Děrgel se snaží hrát na vážnější notu. Ústřední dvojici doplňují Vladislav Beneš jako Duval a Radúz Mácha jako Tiberge. Zejména druhému je dán poměrně velký prostor, v němž sledujeme proměnu hrdiny z přísného duchovního v trpícího účastníka milostného mnohoúhelníku.
Operní nádech a opulentní pojetí inscenace by snadno mohly svádět ke kýči a prvoplánovosti, avšak těmto rizikům se Daniel Špinar úspěšně vyhnul. Jeho Manon Lescaut je v pravém slova smyslu podívanou a i přes svou přiznanou manýru nesklouzává k lartpourlartismu. Je z ní cítit snaha inspirovat k zamyšlení stejně jako notná dávka ironie – ovšem ironie, která není výsměchem (i přestože se zde s libozvučností Nezvalova verše zachází poněkud drasticky). Často se o Manon Lescaut tvrdí, že je hrou, která lépe než na divadelních prknech působí na papíře. Inscenace v Národním divadle ovšem za návštěvu stojí. Ani ne tak kvůli Nezvalovi, jako spíš kvůli nápaditosti Špinara a jeho týmu.
Vítězslav Nezval: Manon Lescaut, premiéry 11. a 12. února 2016 Národní divadlo v Praze
