Tihle dva Němci táhli naši dodávku stařičkým autobusem do tepla íránské pouště celý týden, a my je vůbec neměli šanci poznat. Večer co večer jsme zakrátko usínali vyčerpáním u dieselového topení na podlaze jejich autobusu, a příběhy zůstaly nevyřčené. Věděli jsme jen, že Mary a Helmut jsou z Berlína. Ani na spaní jsme nesundávali nic ze sedmi vrstev oblečení, z něhož většinu nám dali turečtí kamioňáci.
S rozbřeskem začala naše obvyklá tříhodinová hra. Rozdělávání ohně pod nádrží a pod motorem, zatímco oni trpělivě čekali, jestli se nám podaří dnes dodávku nastartovat. Po několika hodinách jsme to vzdali a oni znovu zapřáhli naše auto za jejich a vydali jsme se napříč horami kurdské části Turecka. Silnice se místy vinula ve výšce tři tisíce metrů, jen abychom hodinu nato sestupovali zpátky hluboko do údolí. Dvě auta, neoddělitelně spojená tažnou tyčí.
Po několika dnech došel nám i jim plyn a topení přestalo fungovat. Trpěli s námi jako psi – teploměr zůstával pod minus dvaceti. Nemohli jsme si udělat čaj, všechna voda zamrzla. Poprvé mě napadlo, že umřeme, když nám při rozdělávání ohně pod podvozkem začala padat hlava do sněhu. „Hej, jeďte a nechte nás tady, zvládneme to,“ lhali jsme. „Íránský čaj si dáme společně,“ odpovídal klidně Helmut, jakoby myšlenky na to nejjednodušší řešení zahnal dřív, než k němu mohly vůbec doputovat.
Bramborová slast
Je patrné, že oba autobusy nakonec hranici šťastně překročily a v Íránu na jejich posádky opravdu čekal horký čaj, první teplé jídlo a rozžhavená kamna. Solidarita mezi cestovateli tehdy umožnila přežití, Helmut a Mary poté odfrčeli někam směrem Indie navěky. Avšak i mnozí jiní cestovatelé, nomádi, poutníci a ti v pohybu užívají vzájemné pomoci plnými doušky. Musí totiž.
K cestování je prostě potřeba celá řada kámošů. Na mnohé narazíte nahodile – cestou. Jiné zkontaktujete na cestovatelských fórech po celém světě, anebo je nějak jinak aktivně vyhledáte. Věřte tomu nebo ne, ale většina z nich se vyjeví nějak sama, zrovna když je budete nejvíce potřebovat – v časech největšího zoufalství. Chvíle strádání tím získávají až labužnickou příchuť.
Při cestách napříč Asií vám může například bolestně scházet bramborová kaše – bez ohledu na tuny pohostinnosti, které se vám jinak dostane. Mongolové vaši bolest prostě nepochopí a nabídnou vám nanejvýš vařenou jačí hlavu. Při pohledu na vypouklé oční bulvy mladého býčka se vám smutkem sevře srdce… Jenže tohle je příběh o solidaritě, a tak se jako zázrakem zjeví na horizontu silueta Christiana na bicyklu.
Na cestu se vydal již před několika měsíci a prý měl celou cestu vítr v zádech, což je jediné štěstí, protože jinak bychom se nepotkali. A už vůbec bychom nezjistili, že oba prahneme po tomtéž sypkém sušeném koncentrátu, jehož pytlík mu stále zbývá v cyklistické brašně. Christian naopak uvítá možnost mluvit svým jazykem, koulí se mu u toho slzy z očí, když dokola opakuje, že už hrozně potřeboval mluvit německy. Strávíme spolu několik dní a já se dozvím, že několik kilometrů na sever leží jediná teplá bajkalská zátoka.
Vzájemnost je hýbací
Ano, tak to je. Informace, sdílení zkušeností, vzájemná pomoc i pouhá přítomnost podobně smýšlejícího tvora cestování jaksi teprve umožňuje. Občasný šálek čaje nebo podání dvacítky klíče jej věrně doprovází. Přidejte k tomu objetí evropských paží někde hluboko v Asii spolu s chlácholivými slovy o domácí bramborové kaši, a je to jasné. Rozdávat pomoc ostatním, bez nároku na protislužbu, je výsadou těch, co se ve chvílích zranitelnosti sami nacházeli. Je to také věcí zdravého rozumu a vědomí, že nejsem perfektní, a pomoc budu tudíž brzy potřebovat i sám.
A tak vzájemnost vlastně vůbec nemůže být záležitostí nečinnosti. Solidarita je věcí nomádů, pohybu, cesty někam, často kupředu. Tam, kde se riskuje, objevuje, kde se sekají chyby, všude tam, kde se „vypravujeme do neznáma“, je potřeba vzájemné lidské pomoci.
Absence solidarity je tudíž absencí touhy. Spokojenost se sebou, vědomí perfektního já, nepředstavitelnost chyby, či vlastního selhání – dokonalost srozumitelné linie, bezpečí a pohodlí. Nic z toho solidaritu nepotřebuje – rozdávat ani přijímat. „Ono“ totiž nemá co ztratit.
Těm, kterým se slovo solidarita zdá slovem sprostým, přežitým, či zastaralým, nelze tedy doporučit, než se horempádem vydat na cesty.
Autorka je spolupracovnicí redakce.
