NP č.426 > FejetonŠrajtoflová záhadaJan Stern

Moje matka měla jednu úchylku. Ne, nebojte, nic vážného, tehdy šlo o docela obvyklou patologii: nosila moji a otcovu fotografii v peněžence.

 

Moje matka měla jednu úchylku. Ne, nebojte, nic vážného, tehdy šlo o docela obvyklou patologii: nosila moji a otcovu fotografii v peněžence. Pamatujete na tenhle zvláštní rituál? Na ty fotky v peněženkách za průhlednou fólií? Jako malému klukovi mi to bylo divné, jako dospívající jsem vystavoval tuto praktiku nemilosrdnému posměchu.

Co to jako mělo znamenat nosit své blízké ve šrajtofli? U snímku otce to dejme tomu chápu, tam mohlo jít o to, aby si při každém otevření portmonky matka mohla uvědomit, že „to je ten, kvůli kterému je tady prázdno“. Ale proč jsem tam byl já? Copak já mohl za její deficity? No, trochu snad ano, neboť má touha po plakátech z časopisu Stadion a sušenkách Dukla byla poněkud nezkrotitelná, ale stejně bylo nefér vkládat mne hned vedle hlavního viníka.

Když jsem se matky tehdy ptal, proč tam ty pasovky strká, říkala mi, že chce mít na jednom místě všechny, které má ráda. To mi umožnilo rozvinout sérii krutých žertů, neboť, jak si možná vzpomenete, na dvacetikoruně byl v oněch časech Žižka, na padesátce partyzán, na stovce Gottwald a na tisícovce Smetana, co barvil, takže jsem matku žádal, aby nás všechny oblíbence shromážděné na tomto místě seřadila podle míry lásky. To tedy odmítala učinit, byť myslím, že naznačila něco v tom smyslu, že by se otec mohl dostat před Gottwalda, což jsem považoval za docela velký úspěch – Žižkovi a partyzánovi samozřejmě konkurovat nemohl, to matce nemohu vyčítat, sám bych v této věci váhal.

No, míval jsem z té galerie v kabelce velkou legraci a mnohokráte jsem jako začínající inteligent obrátil oči v sloup. Jenže čas oponou (nebo čím) trhnul a já se dnes musím matce omluvit. Ne že bych její iracionální chování nějak víc chápal, ale zběsilé dějiny z jejího rituálu učinily zanedbatelnou a nevinnou drobnost, kterou vytlačily skutečné zběsilosti. Ne, nemám ani tak na mysli, že si dnes můžete na platební kartu místo Žižky nechat natisknout třeba svoje morče. Strašidelné formy nabralo především to „uchovávání svých blízkých na jednom místě“. Peněženku totiž vystřídalo tělo. Dneska vás nestrčí za fólii, ale rovnou si vás vytetují!

Když jsem o tom čítával v rubrice Lesk a bída Hollywoodu, bylo mi to jedno. Jenže lesk a bída (spíš teda víc ta bída) dorazily už i k nám, přímo k nám do obýváku, až do mojí postele! To tak s Hollywoodem vždycky je – ňadra Pamely Andersonové do kanafasu nikdy nepřijedou, ale jakmile v továrně na sny vymyslí nějakou blbost, tak ta přichvátá stoprocentně. Nejdřív to byla „dieta hollywoodských hvězd“, kterou má žena držela, aby vypadala dobře na červeném koberci u nás v předsíni, a teď tohle: má družka mi tuhle docela vážně povídá, že by si chtěla nechat nad zadek, ano prosím, slyšíte dobře, nad zadek, vytetovat mé jméno. A na rameno, že by si ozdobným písmem mohla dát napíchat datum naší svatby, na níž ovšem bohužel zatím nezbyl čas. Ve své nešťastné pohotovosti jsem poznamenal, jestli to má znamenat, že jsem mé drahé „u pr...“, nicméně ani jsem to nedopověděl a bylo mi naznačeno, že to s tou svatbou nakonec nebude tak horké.

Ale vážně, co to rozmísťování blízkých po těle má jako znamenat? Jakžtakž jsem chápal, když si recidivista Musil z Karlína nechal na prsa vytetovat mořskou pannu ku podpoře paroplavby a lidových pověstí. To mělo, dejme tomu, nějakou poezii. Vcelku jsem i chápal, když si anarchista Barák, s nímž jsem bydlel na koleji, nechal vytetovat na rameno indiánského náčelníka, byť tatér nebyl zrovna ve formě a všichni náčelníka považovali za fotbalistu Skuhravého a začali anarchistovi ze zahraničních stáží vozit repliky dresů. To mělo aspoň nějakou tu myšlenku a navíc dresy šlo použít místo pyžama. Ale proč mám být navždy vepsán kamsi nad zadek? A ani důstojnější lokalita mě nemůže uchlácholit. Moje jméno má povoleno zvěčnit jen hrobník Jaroš z Čerčan, na rodinnej vápenec. Jinam prostě nechci.

Jestli má něco v blízkosti půlek Angelina, Victoria nebo Keira mě vůbec nezajímá. Já nejsem ani Brad, ani Beckham, já chci umřít jako docela obyčejný český maloměšťák, s umakartovým jádrem a plakátem opice s tenisovou raketou na záchodě, žádnej Hollywood mi domů netahejte, já už na tyhle postmoderny nemám!

Zlatá peněženka. Tam jsem mohl vyhlížet panorama Hradčan, nebo aspoň Slovnaftu. Co asi tak uvidím na konci kostrče...

 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Učitel / Jan Stern > NP č.526 > Fejeton Musím se doznat k jedné takové charakterové deformaci. Mám značnou touhu poučovat. Krocena bývá tím, že vlastně nemám poučovat o čem, neboť se v ničem nijak zvlášť nevyznám. Ale nedávno ke mně byl osud milostivý a přihrál mi do cesty ideální oběť. Kamarád kamaráda, Švéd žijící u nás, mě pozval na takový edukativní kafe. Prý mu v naší zemi leccos není jasné a rád by byl poučen. číst dále Personal Švejk / Jan Stern > NP č.506 > Fejeton Když jste kdysi četli knížku a líbila se vám, mohli jste ji doporučit přátelům. Neměli jste jistotu, že se jim bude taky líbit, ale měli jste jistotu, že budou číst stejnou knihu jako vy. Platí to i dnes. Ale asi ne nadlouho. číst dále Úvod do sociologie / Jan Stern > NP č.489 > Fejeton Sociologie bývala nudnou vědou. Ale nudit už si dnes nemůže dovolit ani ona. Jeden z nejslavnějších sociologů našich časů naše časy kupříkladu popisuje tak, že v nich všichni sloužíme bůžkovi pohybu a že jsme se za tím účelem všichni proměnili v a) zevlouny, b) tuláky, c) turisty a d) hráče. číst dále Mrazák / Jan Stern > NP č.522 > Fejeton Pověst má člověk jen jednu. A měl by si ji chránit. My, co jsme o ni již přišli, si samozřejmě můžem dát voraz. Ale já dnes nechci psát o pověsti osobní, ale kolektivní. Jde mi teď o nás všechny, o lidstvo. Přesněji o lidstvo současné. číst dále
Odběr novinek

Dobré zprávy z NP Chcete vědět, co je u nás nového? Přihlašte se k odběru newsletteru.

Zásady zpracování osobních údajů