Máte nové bydlení, jak k tomu došlo?
Eva: Je to čerstvé, v sobotu jsme se byli podívat a v neděli podepsali smlouvu a převzali klíče. Když jsem pak prodávala na Hlavním nádraží časopisy a blížila se ke mně paní, která nám nabídku chatičky vytiskla z internetu, zacinkala jsem na ni klíči – radostí se rozplakala, že už bydlíme... Já bych chtěla strašně moc poděkovat zákazníkům, kteří mě tu už za ten rok znají. Když jsme zůstali na ulici bez koruny, přinesli nám spacáky, karimatky, stan, půjčili peníze… Už jsem na zahrádce nařezala růžičky a dala jim je.
Jirka: Zatím máme chatičku na rok, ale jde to prodloužit. Voda je z kohoutku na zahradě, ale jinak je tam plyn, elektřina i záchod a chatička je zateplená. Pěkná zahrádka, asi dvanáct ovocných stromů. Ale hlavně bych chtěl začít chovat králíčky a slepičky.
Psí život
Jak jste před tím přišli o bydlení?
Eva: Měli jsme konflikt na ubytovně. Byla hrozná – jeden záchod na patro, který navíc přestal fungovat, jediná kuchyňka, v pokojích lezli švábi. Jirka z toho onemocněl, ale když jsme si stěžovali, majitelka nám řekla, že jestli se nám to nelíbí, ať do hodiny odejdeme. Tak jsme šli. Přitom jsme tam neplatili málo – tři sta čtyřicet korun na den a k tomu sedmdesát za Rexe, skoro třináct tisíc měsíčně.
Jirka: Já mám plný invalidní důchod.
Další dny jste pak žili na Hlavním nádraží…
Eva: Přesně jedenáct dní, a byly strašné. Měla jsem tašku na kolečkách, v ní pár věcí… Spali jsme na louce na kartonech přikrytí dekou, když pršelo, schovali jsme se nahoru pod stříšku. Až když nám jedna paní přinesla stan, přestěhovali jsme se na Spojovací (tram. zastávka – pozn. red.). Tam jsme vydrželi další více než měsíc.
Jirka: Evu bych na Hlavním nádraží samotnou nenechal. Byl jsem tady s ní, i když jsem kvůli tomu přišel o práci nočního hlídače na parkovišti. Snadná a slušně placená práce, ale třeba se k ní ještě půjde vrátit.
Nádraží je celkem hlídané, neměli jste problém s policií nebo agenturou?
Eva: Ze začátku nás budili třikrát za noc svícením baterkami do očí, jeden dokonce začal vytahovat pistoli na našeho Rexe. Ale pak jsme si půjčili pytle od úklidové firmy a udělali pořádek po feťácích a nechali nás na pokoji. My jsme ovšem nebyli v hale, ale venku.
Jirka: Eva ke všemu dostala růži do nohy, tak jsem ji, když pršelo, tahal dovnitř do haly. Ale nechtěla. Říkal jsem jí, že v podniku jí nevyčtou, že neprodává…
Eva: Taky mi pak v Novém Prostoru řekli, abych si spíš šla odpočinout. Jenže jak, když si můžete akorát tak lehnout na chodník…
Mohlo pro vás být nějakou výhodou, že na Hlavním nádraží i pracujete?
Eva: Lidí tady se spíš straníme. Kdybychom se dali k nim, tak neušetříme, a my jsme hlavně potřebovali peníze, abychom si mohli něco pronajmout.
Jirka: Mám tady kamarády, jenže vím, že když se od nich jednou nechám pozvat, tak to pak budu muset čtyřikrát otočit. A to nejde.
Eva: Ale jestli si myslíte, tak bezpečně jsem se necítila. Jednou v noci se vzbudím, bolel mě celej člověk a říkám Jirko, co po mně šaháš. Ale on na to, že je ke mně zády. Otočila jsem se a byl to cizí chlap! Měla jsem tuhle ledvinku a v ní nějaké peníze, hned jsem vystartovala…
Jirka: Taky přišel pitomec a začal do nás kopat. To manželka vyběhla a volala policajty…
Eva: Opravdu bych chtěla znovu poděkovat zákazníkům, kteří nám tolik pomohli, a pak i lidem z Naděje. Já tam nejsem registrovaná, nevyužívám jejich služby, ale jak jsem měla tu růži, jejich sestřičky a lékařky se mě ujaly. Jak mě uviděly uřvanou, pomohly mi nejen fyzicky. „Paní Evo, nebrečte, všechno bude dobrý, musíte myslet dopředu,“ říkaly mi. Těmto lidem nepřestanu být vděčná, protože dolů spadne člověk snadno, ale dostat se nahoru je strašně těžký a nejhorší na psychiku.
V souvislosti s ubytovnou jste zmínili, že dokážete dát dohromady nějaké peníze. Nepřicházel by pro vás v úvahu i nějaký běžný nájem?
Eva: Chodí tady pán, který dává Rexovi piškoty, říká se mu Piškotový dědek. Tvrdil, že na Žižkově zrovna zrekonstruoval garsonku a dal by nám ji, ale pak se ozval, že lidi z ulice nevezme. Měli jsme i další nabídky, třeba na domovnické byty, jenže pak se objevila chatička a to je náš sen. Okamžitě jsme tam volali…
Jirka: V normálním bytě bychom Rexe nemohli pustit, takhle je to pro něj lepší. Teď už tam má fenku i dalšího kamaráda. On taky potřebuje volnost.
Světský nebo normální
Vím, že manželé jste poměrně krátce…
Eva: Vzali jsme se letos 28. března.
Jirka: A já toho nelituju.
Jak dlouho jste spolu?
Eva: Známe se už přes dvacet let, měli jsme ale dlouhou pomlku. Jednoho dne jsem s hrůzou zjistila, že mé děti vlastně vychovává kluk, který je o rok starší než moje nejstarší dcera.
Jirka: Řeknu vám popravdě, že jsem tehdy udělal takový podvod, že jsem si přidal roky a žili jsme spolu. Její děcka – Olinku, Ivanku, Vlastíka i Ládíka jsem vychovával. Ale pak mě vyhodila a neviděli jsme se asi jedenáct let…
Eva: To bylo déle, hochu… Taky jsem si to ale odnesla. Našla jsem si člověka, který mi vykopal zuby a nakonec jsem kvůli němu přišla i o byt.
Jak jste se dali znovu dohromady?
Eva: Potkali jsme se na nádraží v Holešovicích. Jirka za mnou přišel a řekl, že by se ke mně chtěl vrátit. Odpověděla jsem, že dobře, ale na jednu noc a čau. Tehdy se sebral a šel, ale asi za tři měsíce se vrátil a už jsme spolu zůstali.
Zmínila jste své čtyři děti, jste s nimi ve spojení?
Eva: Ale jo, nejstarší dcerka bydlí v Berouně… Daří se jim dobře, jenom ta nejmladší dopadla ve vztazích stejně jako já. Její první muž ji zřezal jako koně, když byly malinké Mišce čtyři měsíce. Odešla od něj, ale pak si vzala něco podobného. Teď je s děckama sama.
Jste v kontaktu i s někým dalším z rodiny?
Eva: Po dlouhé době jsem mluvila po telefonu s mámou. Strašně dlouho jsme spolu nemluvili, jsem taková černá ovce rodiny. Máma mi vyčítala, že jsem si našla komedianta, Jirka je totiž světskej.
Jirka: Moje rodina také nepřenesla přes srdce, že jsem si vzal normální ženu a ne světskou. Když jsme se ocitli na ulici, chyběly nám čtyři tisíce, abychom měli na garsonku. Šel jsem za strejdou, jestli by nám nepomohl, ale vykašlal se na mě. Vlastní rodiny nás zavrhly.
Když se vaří s láskou
Máte teď další společné plány?
Eva: Chatičku splněnou máme, teď bych ráda zkusila trochu ušetřit. Dneska si už říkám, že je dobře, jak nás vyhodili z ubytovny, protože tam jsme byli jako na kolotoči. Co jsme vydělali, dali jsme za ubytování. Na ulici pak sice za ubytování neplatíte, ale zase jsem nemohla vařit, takže jídlo jsme si museli za draho kupovat.
Teď půjde vyjít lépe?
Eva: Už zase můžu vařit a to je levnější. Navíc se těším. Jsem vyučená kuchařka, zvládnu cokoli a nejlepší je, když se pro druhého vaří s láskou. Jirka si rozhodně nemůže stěžovat.
Jirka: Já bych chtěl, kdyby se nám podařilo chatičku odkoupit. Taky se ale musím přiznat, že mám ještě syna – Davídka, jsou mu dva a půl roku. Měsíčně na něj posílám šest stovek, ale je v ústavu. Ještě ten nám chybí…
Myslíte na to, že byste jej vzali zpátky?
Eva: Jsem Jirkova žena a vychovala jsem čtyři děti, tak proč bych nevychovala páté. Ale v chatičce by to nešlo.
Krátce po natočení rozhovoru s paní Evou a jejím manželem se nám do redakce ozvala čtenářka Nového Prostoru s prosbou o zveřejnění následujícího e-mailu: „Dobrý den, píši Vám příhodu, která se mi stala. Váš časopis Nový Prostor prodává u Hlavního nádraží paní Eva Martincová
(její muž a pejsek Rex). Občas si časopis zakoupím, ale teď jsem se rozhodla předat nějaké zimní oblečení. Bunda, kterou jsem přinesla, nebyla dlouho nošená, a tak si nikdo doma ani nevzdychl, že by mohla skrývat nějaký obsah. Jaké bylo moje překvapení, když mi paní Eva dneska vracela, co v bundě našla (500 Kč, manželovy brýle a tužku). Poděkovala jsem osobně, ale myslím si, že to jsou hodní a poctiví lidé a že si zaslouží i veřejné poděkování. Děkuji moc, Dana Vítková.“
