Ostrov kdesi ve švédském Värmlandu, na něm dětský tábor se vším, co k táborům patří: škrabání brambor, protékající záchody a žabomyší války mezi vedoucími. Také androgynní Anja marně hledající vnitřní rovnováhu. Záhadně se chovající krasavice Siri a všelijaké podoby vášně někde mezi září táboráku a dalším závanem chladného větru.
Tvůrci inscenace Chladnější vrstvy vzduchu podle novely Antje Rávic Strubel v tiskových materiálech lákají na queerové téma v duchu erotické detektivky odehrávající se na pozadí atraktivní krajiny. A skutečně, divák, který cestu na divoký Smíchov pojal jako pátrání po smyslově fascinujících vjemech, nejspíš zklamán nebude. Nabízí ale představení cokoli navíc?
Mytické Švédsko
„Švédsko ke mně promlouvá v mnoha rovinách. Samozřejmě hraje velkou roli jeho vztah s NDR. Ve Švédsku bylo oproti situaci u nás vždy vše jakoby ideální, takže na jedné straně útočiště, které je jen pár kilometrů vzdálené od pobřeží Baltského moře, na další straně dokonalejší společnost, která sice také sní sen o sociální rovnosti, ale nikoli diktátorský, nýbrž demokratický. A za další, mám velkou slabost pro zvláštní švédské světlo,“ vysvětlovala Strubel okolnosti vzniku své knihy. Tato německá spisovatelka vzbudila pozornost literární obce již svou dřívější prózou Tupolew 134, ovšem až mnohokrát oceněné Chladnější vrstvy vzduchu z roku 2007 (v českém překladu vydané před pár lety nakladatelstvím Kniha Zlín) z ní učinily mezinárodně proslulou autorku.
Jistě, právě poněkud nabízející se čtení Strubelové textu jako zpracování osobní fascinace vysněnou krajinou je nejnosnější interpretací Chladnějších vrstev vzduchu. Autorka umně pracuje s obrazy, které se s představou Švédska pojí – drsným podnebím, drásavým světlem (knižní předloha je plná jeho detailních popisů), uvolněnými mravy a jmény severských intelektuálních velikánů – a dokáže na jejich základě vybudovat kulisu, která je natolik sugestivní, že se této novele dá prominout i průměrně poutavý děj a nadutá snaha hrát si na velkou literaturu.
Hledání
Také tvůrci divadelní adaptace si dali práci s přetvořením chodby MeetFactory ve svérázné prostředí kempu. Dekorace Barbary Wojtkowiak je strohá (pár charakteristických táborových rekvizit, různé barvy světla představující oheň nebo letní ranní slunce), přesto ale působivá. Zaujmou i retro kostýmy a původní hudba skladatele Myka.
Oč příjemnější je sledování vizuální stránky představení, o to víc ovšem irituje jeho obsahová stránka, kterou tak tak zachraňují uspokojivé herecké výkony (za zmínku nejvíce stojí Jakub Gottwald). Prezentovaný jako „lesbická lovestory“, příběh postrádá tempo a psychologickou věrohodnost. Jiskření mezi kráskou Siri a lesbou Anjou (při zobrazení její „androgynity“ se tvůrci více než spoléhají na divákovu bujnou fantazii – nemá-li být ultimativním znakem genderové ambivalence volná džíska a naštvaný výraz obličeje) je utopeno v přemoudřelých monolozích a nepochopitelných dějových zvratech. A to natolik důsledně, že když se hrdinky spolu konečně vyspí a příběh vyvrcholí sérií větších a menších tragédií, publiku nezbývá než pokrčit rameny.
„Zdálo se mi, že autorka něco opravdu riskuje, něco podstatného hledá, pokouší se vyslovit a pojmenovat,“ pronesla režisérka Viktorie Čermáková v jednom z rozhovorů. Možná i její inscenace hledá a pokouší se vyjádřit něco podstatného. Výsledek jejího pátrání je však divákovi pečlivě skryt.
Antje Rávic Strubel: Chladnější vrstvy vzduchu
světová premiéra: 16. května 2013, MeetFactory
Řekni něco
Tři ženy a tři muži spřádají neustále se proměňující pavučinu vztahů: muž a žena, muži spolu, ženy spolu, všichni proti jednomu, skupina hašteřivců... Vše se ale děje v náznaku, jako by šlo o kolektivní paměť, z níž se vynořují archetypální obrazy. Představení skupiny Boca Loca Lab.
Alfred ve dvoře, Františka Křížka 36, Praha 7
26. 10. ve 20 h.
Divadlo Gočár
Hudebně-divadelní představení oceněné Cenou Alfréda Radoka za nejlepší hudbu roku 2012 tematizuje fenomén architektury a „zlatou“ dobu moderny první republiky. Vystupují v něm tři jedineční architekti, kteří ovlivnili podobu českých měst – Josef Gočár, Pavel Janák a Jože Plečnik.
Divadlo Na zábradlí, Anenské náměstí 5, Praha 1
18. 10. v 19 h.
