Až donedávna Američanky Camille Hunt a Catherine Kastner sídlily se svou komerční galerií v jedné z ulic nedaleko Letenského náměstí. S přestěhováním z Holešovic na Žižkov získaly reprezentativnější prostor s kanceláří a skladem. Pro svou premiérovou výstavu si vybraly mladého zahraničního umělce Basima Magdyho.
Egypťan Basim
Kolektivní selhání jako nová renesance
S Magdyho uměním se to ovšem má tak jako s celým sci-fi žánrem – dobré sci-fi nás neláká do dalekých galaxií, ale vysílá odtud zpět na Zemi reflexi těch, kteří na ní zůstali.
Basim Magdy: Budoucnost obyčejných zázraků. Hunt Kastner Artworks, Bořivojova 85, Praha 3 (www.huntkastner.com). Výstava trvá do 19. října.
CENA JINDŘICHA CHALUPECKÉHO
Až letošním finále Ceny Jindřicha Chalupeckého se šťastně uzavřel jeden ostudný příběh českých kulturních dějin. V roce 2000 nechal ředitel Národní galerie Milan Knížák vyvést z Veletržního paláce umělce Davida Černého. Z předávání ceny pak byla improvizace na chodníku. Spolu s Černým tehdy byla z NG vyvedena i CJCH. Trvalo třináct let a další dva ředitele v čele NG, než se do Veletržního paláce cena mohla vrátit. Od vernisáže výstavy finalistů zatím nebyl vyveden nikdo. Že by sympatická změna stylu? Jméno čtyřiadvacátého nositele CJCH se dozvíme 15. listopadu.
Cena Jindřicha Chalupeckého: Finále 2013. Národní galerie v Praze, Veletržní palác, Dukelských hrdinů 47, Praha 7 (www.ngprague.cz ). Výstava potrvá do 1. prosince.
Basim Magdy žije v Káhiře, letos mu bylo šestatřicet let. Paralelně s pražskou výstavou se prezentoval v tureckém Istanbulu na třináctém ročníku tamního mezinárodního bienále. Jak je pro globální umělecký průmysl naší doby příznačné, místo původu Magdyho nijak neomezuje – vystavuje od Francie a USA po Indonésii a Kongo. V současnosti by jeho původ dokonce mohl být jistou devizou, neboť nikdo nepochybuje, že společensko-politické otřesy v Egyptě rozkreslují nejen budoucnost této země nebo celého regionu, ale i vztahů východního světa se západním. A právě umění nám může leccos napovědět o imaginaci, touhách či frustracích jeho obyvatel.
Magdy domácí situaci samozřejmě vnímá a v některých svých dílech z ní vycházel. Jedním z příkladů může být tři roky staré video Můj otec hledá poctivé město. V něm autorův otec s příruční svítilnou obchází sluncem zalitou písčitou krajinou na okraji městské aglomerace. „Poctivé město“ mezi stavebními konstrukcemi a potulnými psy nenajde, rozrytá krajina i otcovo marné úsilí ovšem vyvolávají silný pocit bezútěšné úzkosti a neřešitelnosti. Souborem Monument nesporného vítězství (2010), jakýmsi atlasem válečných strojů podložených sytými barevnými plochami, se zase vracel k významné události egyptské historie, krátké jomkipurské válce v roce 1973, během které Izrael odrazil nečekaný vpád egyptských a syrských armád. Navzdory těmto reáliím ve své tvorbě Magdy odmítá pozvání na přehlídky koncipované podle geografického klíče. Nechce, aby diváci vnímali jeho tvorbu jako dílo Egypťana a uvažovali o ní podle toho.
V souladu s tímto názorem neobsahuje pražská výstava Budoucnost obyčejných zázraků explicitní odkazy k egyptské realitě. Tím spíše nás vtahuje k obecnějším tématům paměti, lidských selhání a vztahů mezi historií civilizace a budoucností. Basim Magdy maže hranice mezi realitou a fikcí a zdánlivě se pohybuje někde v dalekém kosmu. Důležitou součástí jsou názvy děl, které výraznou psychedelickou obraznost a zřejmou inspiraci sci-fi poetikou jeho kreseb, fotografií a osmimilimetrového filmu usazují do rámce distopie, disforie a tíživé melancholie. Zní filosoficky zamyšleně nebo absurdně vtipně. „Znám tvar vesmíru“ je napsáno na jedné z nich. Text je ovšem umístěn na černé siluetě zvětšené blechy. „Můj zájem o dvojznačnosti, zmatení a absurdity jako nástroje komunikace vychází z okamžiků osobních osvícení a zjevení, která vyvolávají,“ tvrdí. Žahavá barevnost jeho kreseb je v přímém kontrastu s projekcí vybledlých fotografií lávové pustiny. V obou případech se jimi ale můžeme přenést do představ obludně krásného vesmíru.
***
