Začátkem září Klub za starou Prahu překvapivě podpořil akci squaterů – obsazení chátrajícího domu na pražském Pohořelci. Znamená to, že se Klub radikalizuje?
Myslím, že ne. Klub za starou Prahu má jednu výhodu, a tou je stoletá tradice. Z ní plyne jednak velká kontinuita ve znalosti kauz a toho, co po nich zůstává, a zadruhé také nástroje, které klub používá. My bychom měli problém, kdyby docházelo k poškozování majetku nebo násilí – vymlátit okna Radovanu Vítkovi (majitel domu na Pohořelci – pozn. red.), to by mé nátuře ani nebylo vlastní. Ale pokojné obsazení jednoho roky opuštěného domu a upozornění na závažný problém nám nepřijde tak strašně kontroverzní nebo radikální, abychom se báli to podpořit. Spíš se objevila velmi silná společná vazba a vzniká daleko víc příležitostí a iniciativ, které sice používají jiné prostředky a argumenty, ale sledují stejná témata a jejich názory jsou natolik podobné, že není třeba se nějak vymezovat. Možná jsme spíš na začátku cesty k tomu, že podobné akce budou vnímány méně hystericky, než jak ukázal policejní zásah na Pohořelci. Chápu přitom, že spojení konzervativních staromilců se squatery může vyvolávat určité napětí, ale když se jednomu problému společně věnují tak strašně odlišné skupiny, třeba to bude zajímat i někoho dalšího (smích).
Jaký může mít taková akce přínos?
Dokázala upozornit na zvláštní rozpor: Praha je jeden z nejbohatších evropských regionů, ve kterém jsou neuvěřitelné peníze a spousta investorů, kteří neváhají bourat zdravé baráky a stavět na jejich místě rovnou celé čtvrti. Přitom je zde mnoho cenných památek, které chátrají. Z těch se ale stávají jakési mrtvé chiméry. Místo, aby sloužily městu, jsou ponechány na spadnutí, často ze spekulativních důvodů... Pohořelec je důležitý i z jiného důvodu. U památkových kauz se většinou dozvíte, co bylo zničeno, až když je celý projekt hotový. Už tam stojí například hotel a najednou se zjistí, že ze sálu se štukovou výzdobou nezbylo vůbec nic. Pohořelec je unikátní v tom, že se tu kauzu podařilo otevřít, ještě než investor zahájil práce. Viděl jsem na fotografiích, že je to výjimečný dům. Barokní dveře, okna, ostění, tedy většina věcí, které jdou ven jako první, když chce investor dosáhnout standardních katalogových interiérů, je překvapivě dobře zachována. Chceme dát ty fotografie dohromady a zveřejnit. Je to jedna z cest, jak dosáhnout toho, aby také tento dům nebyl zničen.
S Klubem za starou Prahu se angažujete
v řadě kauz. Daří se některé dovést do
úspěšného konce?
Málokdy v tom býváme sami, spolupracujeme
s dalšími. Velký úspěch, na kterém jsme měli
podíl, je prohlášení nákladového nádraží Žižkov
za kulturní památku. Zuby si na něj brousilo
hned několik developerů včetně Sekyry a radnice městské části dělala vše pro to, aby se
mohlo zbourat. Teď by ale mělo být ze zákona
v podstatě nezbouratelné. Někde, například na Praze 6 nebo Praze 7, se
lidé začínají dávat dohromady a aktivně vystupovat. Přímo v centru ale koalice místních
obyvatel pochopitelně chybí. Pak nezbývá, než
aby se do toho vložily iniciativy, jako je právě
Klub za starou Prahu nebo ta squaterská – lidé,
kteří v daném místě sice nebydlí, ale kterým to
z nějakého důvodu připadá důležité nebo krásné.
Zn.: Přísně tajné
Zmínil jste necitlivé přestavby památkově chráněných domů na hotely...
Už to, že dům je opuštěný a postupně zachází, vyvolává otázku, co s ním bude dál. A když se dnes v Praze něco staví, jde o komerční prostory – hotely, luxusní byty, kanceláře nebo přímo nákupní centra. Investorům jde samozřejmě o to, aby dům vydělal co nejvíc za co nejkratší dobu, ale dostat potom do centra aspoň trochu městotvornou funkci je dnes v podstatě nemož- né. V místech, jako jsou Hradčany nebo Malá Strana, tak dnes už skoro nikdo nebydlí. Místo toho vznikají komerční a turistická ghetta.
Neexistuje ale například urbanistický plán, který by říkal, že na místě zbouraného domu má vyrůst jiný, ale s totožnou funkcí?
Je to složité. Nějaká pravidla a koeficienty existují, určují přesně poměr různých funkcí na daném území, ale zároveň je to poměrně gumové a není problém si vyjednat výjimku. Co se pak týče památkových věcí, je to ještě horší. Pravidla památkové rezervace se vejdou na stránku A4 a i tak je město ignoruje. A stejně se chová k vyjádřením Národního památkového ústavu, který vydává k jednotlivým zásahům odborná stanoviska. Pěkně je to teď vidět na příkladu slavného domu na rohu Václavského náměstí a ulice Opletalovy, který má být zdemolován, ač spadá do památkové rezervace. Magistrát věnoval názoru památkářů jeden odstaveček a pak je tam na šest stránek okopírované vyjádření investora... Pořád doufáme, že se to nějak zvrátí, ale nevypadá to dobře. Získali jsme sice vyjádření památkové inspekce ministerstva kultury, podle kterého je stanovisko magistrátu nezákonné, ale ministři pak rozhodli opačně.
Neargumentovali i tím, že by se investor v případě zamítnutí mohl soudit
o náhradu škody?
To, co řekne magistrát, nemá povahu správního rozhodnutí a neznamená to nic pro územní řízení, které teprve rozhoduje, zda se může stavět. Podle celé řady právních názorů nevyplývají z magistrátního rozhodnutí žádná práva nebo závazky, ale ministerstvo přesto tuto argumentaci vyzkoušelo a prošlo mu to. Jde tedy jen očekávat, kdy se stejný postup bude opakovat.
Dění kolem domu na rohu Opletalovy je v mnohém precedentní. Nejen, že se navzdory vyhlášce o památkové rezervaci bourá naprosto funkční a architektonicky relativně cenný dům, ale i každý majitel památkově nechráněného domu usilující o jeho zbourání teď bude v silnější pozici. Může to přinést jen další komplikace.
Mnohá kontroverzní rozhodnutí v Praze jako například mrakodrapy na Pankráci nebo zmíněný dům na Václavském náměstí byla spojena s Janem Kněžínkem, ředite- lem odboru ochrany památek na pražském magistrátu. ten však už v červenci 2012 odešel. Změnilo se něco?
Kněžínek se stal ředitelem kanceláře UNESCO, takže ho v podstatě tiše povýšili. Je to sice funkce více formální, nemá žádné pravomoci, ale kontakty a vliv si dál udržuje. Místo něj se do čela odboru postavil Jiří Skalický, jehož žádná výraznější rozhodnutí zatím neznáme. Mám ale pocit, že se moc nezměnilo. Už způsob jeho výběru byl zvláštní, dozvěděli jsme se o něm, až když to bylo uzavřené. První rozhovory pana Skalického do médií se pak nesly v duchu vymezování se vůči občanské společnosti jako vůči skupinkám se svými zájmy, které nám tu ruší klid na práci...
My jsme panu Skalickému napsali, protože již delší dobu prosazujeme myšlenku zveřejňování magistrátních rozhodnutí a stanovisek. Šlo by o takový úplně základní výpis ve smyslu, co a s jakým barákem se chystá. Výpis by byl dostupný na stránkách památkového odboru a řešil by problém, že dnes sice máme zákon o svobodném přístupu k informacím, ale ten je k ničemu, když nevíte, že magistrát nějaké rozhodnutí vůbec vydal a o co tedy žádat. Přijde mi skoro opruz se o něco takového doprošovat, je to ta nejzákladnější věc, kterou by městská správa v 21. století mohla pro své občany udělat. Ale přesto jsme dostali od pana Skalického zamítavý a poněkud demagogický dopis, podle kterého se zdá, že přes něj to zatím neprojde.
Často kritizujete, že rozhodnutí magistrátu jsou netransparentní a není čas vést o investorských projektech řádnou diskusi...
Vezměte si stavbu nového nákupního centra přímo u parku Stromovka. To je typický příklad toho, kdy se radnice potichu dohodne s investorem a na světlo se to dostane až ve chvíli, kdy je o věci v podstatě rozhodnuto a bojovat se dá jen extrémními způsoby, jako jsou demonstrace, stížnosti nebo žaloby... Jsem přesvědčený, že kdyby se investoři snažili s lidmi domluvit předem, tak by si nakonec spoustu práce ušetřili. To je podle mě případ Ledního medvěda, kterého staví PPF v pražských Dejvicích. Místní neštve ani tak jeho architektura, jako spíš arogance při jejím prosazování, kdy se rozhodne o něčem zásadním, aniž by existoval byť náznak snahy o společnou debatu.
Miluji Řím
Dokázal byste sestavit takový žebříček
top 5, o co Praha přišla?
Jistě by mu vévodilo Palladium, původně kasárna a dnes obrovské nákupní centrum o roz-
loze Staroměstského náměstí, podprůměrná
architektura, která přitahuje dopravu, zničila
vzácný archeologický terén a z hlediska života
v Praze... ve vnitřním dvoře klidně mohla být
velká zahrada podobná té Františkánské. Podobný osud teď čeká celý blok mezi Příkopy
a Václavským náměstím. Investor postupně
skoupil domy, prosadil demolice a chce to celé
prostavět obchodním centrem, z něhož by vy-
růstaly jedenáctipodlažní věže.
Výmluvnější je ale podle mě pohled z druhé strany – co Praha v poslední době získala? Stále se mluví o tom, že je potřeba moderní architektura a že z Prahy nechceme mít skanzen, ale jestli za těch dvacet tři let intenzivního rozvoje vzniklo pět architektonicky dobrých staveb, tak je to moc. Určitě tam patří Tančící dům, to už je skoro klišé, palác Euro dole na Můstku, pak nějaké Lábusovy věci a palác Langhans, ale to je přímo v centru tak asi vše.
Myslíte si, že je Praha i v tomto nějak
unikátní, anebo jde cestou, kterou
prošlapala již další města?
Tlak na lukrativní městská centra je obrovský
všude. Abnormální ale je, že ještě v roce 2013
nemá takhle významné město a takhle významná
památková oblast žádnou urbanistickou a památkovou koncepci, ani žádná pravidla, která
by určovala stavební chování v centru města.
S tím jsem se na západ od nás asi nesetkal. Praha
k tomuto stavu přitom přistoupila docela cílevědomě. Z doby před rokem 1989 zdědila prováděcí
vyhlášku k nařízení o památkové rezervaci, která
určovala aspoň základní regulace, jako výšku
staveb nebo omezení půdních vestaveb. Zároveň
mělo město Útvar hlavního architekta, jenž měl
za úkol koncepčně přemýšlet o jeho vývoji. Během
devadesátých let ale byly obě tyto věci zrušeny,
neboť komplikovaly činnost investorů.
Máte sám nějakou vizi, jak byste si
město představoval?
Její součástí není to, jak město vypadá, ale spíš
že vám dává najevo, že ho zajímáte jako občan.
To se může dít právě skrze debaty, které se snaží vtahovat lidi do rozhodování o tom, jak má místo,
kde žijí, vypadat, nebo prostřednictvím veřejných architektonických soutěží a snahy získat
pro město zajímavé architekty. Součástí vize
by také bylo, že na každém baráku není uvedeno
osmdesát fiktivních firem, že se tam nestřídá
jeden obchoďák vedle druhého, ale že tam lidé
normálně bydlí, chodí po ulici a navzájem se
znají, mají svého oblíbeného zelináře nebo knihkupectví a z tohoto kvasu se pak město oživuje. Jakákoliv vize města musí mít základ v tom, že víme, pro koho tu je. Praha ale neví, co se sebou, a není jí ani jasné, jestli má sloužit investorům, turistům anebo místním. Zatím je to takové pro všechny dohromady a pro ty místní asi nejmíň. Bojím se ale, že když se město vylidní, tak už ho neubráníme. A proč taky.
Znáte nějaké pozitivní příklady, kde by se Praha mohla inspirovat?
Nemám úplně podrobný vhled do toho, jak fungují památkové systémy, ale jsem zamilovaný do Říma, tam bych mohl strávit nekonečně času. Zajímavé na něm je, že i když procházíte uličkami v tom nejužším jádru, stále mezi vámi pobíhají děti a nahoře visí prádlo z oken. Oni se nebojí užívat památky běžným způsobem a zároveň nemají strach z ošuntělosti. My jsme spíš německá nátura – pro nás je barák buď dokonale opravenej a září, anebo je to ruina.
A hodně na mě zapůsobilo Řezno, mimochodem
také památka UNESCO. Pro mě je příkladem
města, které je památkově velmi opečovávané
a přitom lidem přístupné, s úžasnou podporou
cyklistiky... V Řezně je krásně vidět, že dobře
to může fungovat jen tehdy, když jsou dobře
seřízené nejen památkové orgány, ale i městská
správa, když spolupracují a jde jim o jednu věc.
S hrstkou nadšenců
Co vás samotného přivedlo k zájmu o umění a architekturu?
Výtvarné umění mě vlastně nikdy zvlášť nezajímalo, spíš jsem měl rád knížky, četl poezii...
Ve třeťáku na gymnáziu jsem ale začal chodit
na seminář dějin umění a úplně mě to pohltilo.
Nejprve malířství, ke kterému jsem se dostával
přes renesanční mistry, a poté mě na univerzitě
fascinovaly přednášky Mojmíra Horyny, Petra
Macka a Richarda Biegela, díky nimž jsem pochopil, že nejvíc mě láká barokní architektura.
Pak už to bylo logické. Žijete ve městě, kde je
této architektury plno a zároveň vnímáte tlaky,
které to, co máte rádi, ničí. Zapojit se, aby se
těchto smutných věcí dělo co nejméně, k tomu
stačí jen krok. Má činnost v památkové péči je
v podstatě sobeckou snahou chránit to, co mám
rád a k čemu mám vztah...
Není to někdy deprimující?
Je (smích), ale to se nedá nic dělat. Zase si říkám, že obvykle jsme hrstka nadšenců, která nemá žádné prostředky ani formální vliv, a stojíme proti movitým investorům a městu, které jim jde na ruku. A i tak toho zmůžeme hodně.
V rámci studia jste se také podílel na monografii Náměstí Krasnoarmějců 2, která mapuje život filozofické fakulty za normalizace. Utvořil jste si o tehdejší době nějaký obrázek?
Dostal jsem na starost poměrně nevděčné téma – popsat struktury jednotlivých orgánů a jejich vzájemné vazby. Mám tedy asi nejlepší představu, kam všude musel závodní výbor poslat dotazník, když chtěl o něčem rozhodnout – s tím určitě v životě prorazím (smích). Celkově mi přišlo, že doba normalizace, která nám z dnešního pohledu přijde strnulá a mrtvolná, byla ve skutečnosti velmi komplikovaná a je těžké o ní něco jednoznačného zjistit. Spousta rozhodnutí se odehrávala v šedé zóně a jsou dnes nezmapovatelná, ta doba byla plná nejednoznačných příběhů. Na fakultě bylo několik hrdinů a několik opravdu velkých sviní, ale spousta lidí se pohybovala v různých polích mezi tím a jednala v různých obdobích různě. Hlavní poučení tedy zní: je těžké říct jednoznačnou výpověď. Což si myslím, že pro člověka, který se tím vlastně nikdy nebude zabývat do hloubky, je i v kontextu dnešních diskusí celkem užitečné zjištění.
***
Jakub Bachtík (*1985) – aktivista a badatel na volné noze, původem z Frýdlantu. Vystudoval český jazyk a literaturu a dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde dále pokračuje doktorským stu- diem. V roce 2008 spoluzakládal studentskou iniciativu Inventura demokracie, která si kladla za cíl zlepšení politické kultury v ČR. Poslední čtyři roky působí v Klubu za starou Prahu, jehož je jednatelem
