„Tu jsme zrovna nemuseli,“ směje se Alice Fukasová, tehdy devatenáctiletá členka týmu, která v záznamu na YouTube vybíhá při představovačce ze stanu jako šestá. Dnes učitelka na základní škole, majitelka vleku a trenérka lyžařského oddílu nemůže blonďaté moderátorce ve strakatém kostýmku a lodičkách dosud přijít na jméno. „Byla samé ´Ettore miluji tě´ a navíc neříkala pravdu. To byly komentáře typu ´Italům se líbí české blondýnky ´, přičemž my jsme byly všechny tmavé. No a tady, ´Třebíč je druhý´. Měla by přeci vědět, že je ´ta´ Třebíč,“ čertí se žena, jež nás předtím, než jsme se usadili na gauč v jejím obýváku, naložila ve městě do auta, odvezla do svého bytu a malého syna odeslala v pátečním odpoledni do němčiny a taneční školy. „Zato Pavel Zedníček byl výbornej a když vezmu Hry bez hranic jako celek, je to jednoznačně krásná vzpomínka.“
HLAD PO SVĚTĚ
Kdo začátkem 90. let aspoň trochu lačnil po nových formách televizní zábavy, ten nemohl projít Hrami bez hranic (Jeux Sans Frontières) nepoznamenán. Už sama znělka pořadu či slovní spojení „Attention! Prêt!“ doprovázené pronikavým hvizdem píšťalky, v něm musí zákonitě vyvolat tytéž pocity, jako snad už jen cinkání klíčů, zavěšených u pasu Paklíče, zdolávajícího v poklusu ochozy pevnosti Boyard.
Málokdo přitom ví, že první díly mezinárodních Her vznikly už v 60. letech. Pořad, jenž vedle Eurovize překračoval jako jediný jazykové limity národních televizních schémat, vycházel z francouzské soutěže Intervilles a podnět k němu údajně zavdal sám Charles de Gaulle. Idea mírového zápolení evropských měst (pod dohledem neutrálních švýcarských sudí) se až do ukončení první série v roce 1982 rozvinula v televizní fenomén, na nějž neváhalo přepnout přes sto milionů diváků.
Po roce 1989 se brány Her otevřely také pro Československo, respektive Česko. Hlad po tom se do světa nejen dívat, ale také se v něm náležitě ukázat, byl veliký a skutečnost, že oživené Hry byly tou dobou již za zenitem, ho nijak neumenšovala. „Volal mi známý z Prahy a říkal, že jestli chceme proslavit město, tak ať do toho jdem. Dnes už máme UNESCO a objevujeme se v různých publikacích, ale tehdy jsme byli úplně neznámí. Byl to náš první kontakt se světem a určitě jsme se chtěli zviditelnit,“ vysvětluje tehdejší starosta Pavel Heřman, jak došlo k tomu, že do klání zasáhla i Třebíč. Poprvé odjel její tým zápolit už v roce 1991, kdy se zúčastnil prvních a posledních zimních Her v dějinách. V základním kole na sjezdovce v italské Santa Catarina Valfurva skončil třetí a zrodu šampiona ještě nic nenasvědčovalo. Rok nato se ale město připravilo lépe. Přes Horácké noviny vyhlásilo veřejný konkurz, v tělocvičně uspořádalo výběrové řízení a vybrané sportovce nechalo stmelit a potrénovat. Cesta k úspěchu byla otevřená.
DOMÁCÍ TRIUMF
Píše se rok 1992 a jsme opět v plaveckém areálu Polanka. Soutěž se blíží do finále. Třebíč se drží na průběžném prvním místě už od druhého kola, kdy Petr Veleba v dresu plavčíka běhal přes plovoucí pontony ze všech nejrychleji a získal tak pro družstvo dvoubodový náskok před francouzským Bourg en Bresse. Od té doby ale tým naplno nebodoval a o vítězi tak stále není rozhodnuto.
Bojuje se tvrdě. Však také kapitán mužstva Pavel Čermák na otázku moderátorů, zda jsou Hry bez hranic vážnou záležitostí, šalamounsky odpovídá: „Jsou a nejsou. Jsou to hry, hrajeme si, ale jsou to taky body.“ Ačkoli zbytek týmu bere o deset let staršího kapitána možná trochu s rezervou, jeho výrok přeci jen aspoň zčásti vystihuje náladu v družstvu. „Jsem soutěživý typ a jela jsem naplno. A když pominu Tunisany, kteří jezdily na Hry spíš jako na dovolenou, užívali si to a třeba zapomněli vůbec vylézt z domečku, tak chtěl vyhrát každý. Rozhodně to nikdo nebojkotoval,“ říká dnes Alice Fukasová.
Ačkoli se o ní tehdy těžce pokoušela angína, její chvíle přišla v osmém kole. V roli doručovatelky milostných psaníček dorazila na člunu jako první ke kýlu lodi, z jejíhož stožáru ji už vyhlížel Robert Kopl. Přesnými hody létajícím talířem mu během dvou minut dvaceti tří sekund naservírovala dvanáct psaníček („natrénovali jsme to v Libušáku“), a přestože to byl on, kdo na závěr vypustil holubici a zvedl vítězně pěst, hlavní podíl na prvenství v disciplíně měla jednoznačně ona. Třebíč tím odskočila soupeřům o plaveckou délku a náskok už do konce soutěže nepustila. Výsledných 75 bodů bylo o dvanáct víc, než kolik v souboji na dálku získala favorizovaná Praha!
ZA KŘIŠŤÁLOVÝM ANANASEM
Odměna v podobě cesty na Azorské ostrovy byla pro třebíčský tým již třešničkou na dortu. Mluvíme o začátku 90. let, kdy pro valnou část členů výpravy bylo finále Her bez hranic první příležitostí, jak se proletět letadlem a přivonět k nepoznané exotice. Další členka týmu, dnes účetní a asistentka trenéra házené Ivana Škrdlová, vzpomíná: „Působili jsme tam sice tak trochu jako chudí příbuzní, ale pořádně jsme si to užili. Zatímco domácí Portugalci ráno posnídali a hned šli brázdit bazény, my jsme vstávali pozdě a jezdili na výlety. Měli jsme skvělou partu a byli jsme pořád spolu.“ Také matka dvou dcer, z nichž mladší dělá sporty dva a starší „jenom jeden“, přitom nepřipouští, že by tehdy zejména v soutěži něco odflákli: „Myslím, že ani v těch osmnácti jsem nic nevypustila. Dodnes jsem takový typ, že nesnáším odevzdaný trénink a hraju naplno i proti soupeři, u kterého mám pocit, že nemůžu nic uhrát.“
Třebíč ve finálovém klání opravdu nebyla favoritem. Právě Ivana Škrdlová ale figurovala v poslední a dvojnásobně bodované disciplíně, která s definitivní platností rozhodla o tom, že vítězná cena, křišťálový ananas, pojede do Třebíče. Finále bylo opravdu dramatické. Italové mohli ještě zamíchat pořadím a úkol nebyl snadný: soutěžící páry měly „propadnout“ co nejrychleji úzkým komínem, vyplněným polystyrenovými koulemi. Zatímco ale Italové zůstali v nahuštěném prostoru zaklesnutí, přičemž Italka prý propadla panickému pláči, český pár se v pozici „nad sebou“ hladce svezl dolů po stěně komínu a na otevřenou scénu vyběhl v nejrychlejším čase. „To nám poradil Aleš Ulm z televize,“ vzpomíná Ivana Škrdlová s vděkem na původce originálního manévru, jenž jí u moderátorky vysloužil i později užívanou přezdívku „Ivanka ještěrka“. Hlavně ale říká: „Tehdy jsme už věděli, že vítězství je naše.“
KONEC NOSTALGIE?
Nejen z Azorského finále zbyly pěkné vzpomínky a ani jedna z našich účastnic se nebrání nostalgii. „Hry bez hranic počítám mezi nejlepší zážitky svého života,“ přiznává na rovinu Ivana. Jelikož Evropská vysílací unie (EBU) natočila poslední díly už před jedenácti lety, jsou na nostalgii odkázáni i pamětliví diváci. Ať už je k tomu vede retro-hype, upřímná emoce nebo třeba neuspokojení ze současných zábavních formátů, v nichž faktor individuálního úspěchu a vyřazení vytěsňuje principy kolektivní hry, mnoho z nich se nehodlá se současným stavem smířit. Tisíce lidí podepsaly mezinárodní petici a v Česku se padesát tisíc facebookářů přihlásilo do skupiny Chceme zpátky Hry bez hranic. I jim se Česká televize rozhodla aspoň částečně vyjít vstříc, když letos v létě odreprízovala starší díly.
Skutečné oživení Her bez hranic je stále otevřená otázka. EBU s ní průběžně koketuje, ale je spíš nepravděpodobné, že by se v době škrtů a utahování opasků podařilo tak ekonomicky náročný projekt uhájit. 90. léta jsou zkrátka pryč. My, lid českých maloměst, bychom však právě v této době měli za vzkříšení Her bojovat nejvíce a možná si ho vytknout za státní zájem. Vždyť co vystihuje jemnou tragiku Her lépe, než bezelstná rekapitulace výsledků českých týmů na Wikipedii: „Pět účastí z toho 4x vítěz a jedno druhé místo! Skvělá vizitka soutěživosti českých měst.“
