NP č.422 > FejetonKdyž pražce nestačíJan Stern

Roku 1981 se nic moc zajímavého nestalo...

 

 

Roku 1981 se nic moc zajímavého nestalo. Antigua a Barbuda vyhlásila nezávislost na Velké Británii, v Praze otevřeli Palác kultury, byl objeven virus AIDS, v zajetí se narodila první panda, konal se 16. sjezd KSČ, na Ronalda Reagana a Alžbětu II. byl spáchán atentát, Wojciech Jaruzelski vyhlásil stanné právo, Pepsi Cola vstoupila na čínský trh, Gustáv Husák zavítal do Etiopie a Jižního Jemenu, byl zakázán veškerý lov velryb, manželka Mao-Ce tunga Zelená řeka byla odsouzena k smrti, šest jugoslávských dětí vidělo Pannu Marii, rezignovala italská vláda kvůli spojení s fašistickými zednáři, François Mitterrand zvítězil v prezidentských volbách, byl zavražděn bangladéšský a egyptský prezident, Izrael bombardoval jaderný reaktor v Osiraku, Charles si vzal Dianu, vznikla MTV, v Mauretánii zakázali otroctví, vznikly hudební skupiny Napalm Death a Elán. Jak praví klasik: nuda, nuda, šeď, šeď. Ale jedna zajímavá věc se přeci jen odehrála: jel jsem prvně v životě vlakem. S dědou do Křince.

 

Bylo mi pět. Netuším, jak je to možné, ale byl jsem tehdy jízdou samotnou plně uspokojen. Vážně nevím, proč pětiletému klukovi stačí ke štěstí pražce, vůně kolomazi a falický tvar soupravy. Prostě to tak je. Jenomže, jak mi začaly přibývat roky, falus a kolomaz mi nějak přestaly stačit. Kouzlo vyprchalo. A já tak od jisté doby řeším kardinální problém: co mám ve vlaku proboha dělat? Jak tam ty hodiny přežít? Ne, já vážně tápu a vezmu zavděk dobrou radou.

 

Kultura mne bohužel nechává ve štychu. Ta totiž ohledně pobytu ve vlaku lidem jenom blbne hlavu. Namlouvá jim neuvěřitelné nesmysly. Že ve vagónu lze podiskutovat s průvodčím o funkci ruční brzdy a na místě ji prozkoušet. Že to možná řídí Tom Hanks a jede to na severní pól. Že se tam Matýsek může klidně posrat durch. Že když vás zapíchnou, nadutý Belgičan to vyřeší do první zastávky. Že v Hošticích vám přibrzdí ta vyvinutá, co už pak nikde nehrála. Že na střeše dělají kovbojové a agenti stojky. Že tam můžete sbalit Natašu Gollovou na neuvěřitelně blbý kecy. Že podél trati můžou lítat zbytky série C-L. Že se lze v kupé naučit egyptsky snadno a rychle. Že můžete potkat Anděla, a ten zase Vyhlídku, nebo dokonce kouzelného dědečka, co vede komunálně-satirické rozprávky. Ba, že to celé řídí Burian s precizní znalostí morseovky, takže bude o zábavu postaráno.

 

Celé tohle bujaré pop-kulturní snění má zakrýt jednu jedinou, bolavou pravdu: že vlak je prostě nejnudnější místo na světě. Jistě, existují obvyklé iluze o tom, jak se lze ve vlaku zabavit. K nejnebezpečnějším iluzionistům patří tzv. diskutéři, kteří se pokoušejí zapříst hovor se spolucestujícími, jim do té doby zcela neznámými. Tuto úchylku již naštěstí analyzovali Sobota, Šimek a Nárožný ve své scénce, a pokud správně interpretuji větu „vy jste mě kop obličejem do nohy“, zdá se být jasné, že tudy cesta nevede.

 

Takřečení bageťáci zase předstírají, že celou jízdu vlakem lze prožrat. Kdepak, přátele, nelze. Řízek v chlebu zmizí už ve Vyšehradském tunelu, lanšmít dojde u Vraného a za Davlí už se do vás nevejde ani křupka, za to vám ručím. A prázdnota vás počne znovu obestírat.

Tzv. okýnkáři živí odpradávna mýtus, že pohled na ubíhající krajinu zabaví víc než vila Vyvolených. Já teda nezbožňuji reality show, ale buďme objektivní: Prasečák ani kupky sena Vladkův hysterák nahradit nemohou.

 

No a pak jsou tu samozřejmě tzv. študenti, kteří předstírají, že ve vlaku lze číst knížky, noviny, internetové noviny, pracovat nebo cosi podobného. To samozřejmě může dělat jen hluchý, který neslyší, jak se omladina vedle baví („on je fajn, ale se sockou fakt chodit nebudu“), neřkuli – nedejbože – dokonce filozofuje („do politiky by měli chodit jen ti, co si už nakradli v byznysu, aby už nemuseli krást v politice“), což může být obzvláště zraňující.

 

Ne, přátelé, tohle nemá řešení. Jestli nějaké máte, prosím vás, napište mi. Podotýkám ovšem, že na pohádky o erotických dobrodružstvích v tunelu nevěřím, ty si nechte od cesty.

 

Jediná věc, o níž dnes už bezpečně vím, že se dá ve vlaku dělat, je psát fejetony, minimálně tento. Ale pokud vás neuspokojil, mně nenadávejte. Co byste chtěli bez Hankse a vyvinutý?


 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Spasitelé, kde jste? / Jan Stern > NP č.530 > Fejeton Novověk lze definovat různě. Já jsem vystudoval fakultu sociálních věd, a proto definuji novověk jako éru sociálních věd. číst dále Per aspera ad astra / Jan Stern > NP č.490 > Fejeton Za mého dětství bylo oblíbenou kratochvílí děvčat vedení takzvaného památníčku. Asi víte, o co šlo: o takovou knížečku s prázdnými listy, kterou vám děvče dalo a vy jste mu tam měli něco napsat nebo namalovat „na památku“. Potíž byla, že jsem nikdy jaksi nepochopil tu základní poetiku žánru. Co se čeká? Kde jsou meze? Kdo jsou klasici? Já v tom naprosto plaval. V Rozumu do kapsy o tom nic nepsali a dokonce ani v Pionýrské stezce nenavedli mne na správnou stezku. A tak jsem to bral tak nějak od srdce – základ všech katastrof světa.   číst dále Avarský komplex / Jan Stern > NP č.511 > Fejeton Na počátku našich dějin je tajemství. Moc se neví, jak vlastně Slované do této země přišli. Věda však v poslední době něco naznačuje. číst dále Jenda Dikobraz Troška / Jan Stern > NP č.475 > Fejeton Vždycky jsem jim záviděl. Filmařům. Že mají svoji internetovou filmovou databázi, kde je konečně objektivně zhodnoceno jejich dílo. My, fejetonisté, samozřejmě nic. Kolem filmů víří emoce, kolem našich textíčků jen občasný dopis do redakce: „Chtělo by to větší písmenka, ale jinak jste fajn.“ Říkám otevřeně: je to demotivující. Občas se proto zasním. A úplně to vidím... číst dále
Odběr novinek

Dobré zprávy z NP Chcete vědět, co je u nás nového? Přihlašte se k odběru newsletteru.

Zásady zpracování osobních údajů