Původně to vypadalo, že Ostravsko dokáže být vůči krizím dalekosáhle imunní. Když se totiž po roce 1989 začaly ve velkém zavírat šachty a hutní provozy, nemělo to na zdejší lidi vcelku nijak drastické dopady. Ne že by politici tehdy snad něco řešili a něčemu s předstihem předcházeli. Na Ostravsko prostě přestalo dojíždět zhruba sto tisíc brigádníků, kteří provoz dolů a šachet pomáhali zajišťovat. Rázná deindustrializace Ostravska tak zvýšila nezaměstnanost především na Slovensku.
Pak se dlouho nedělo prakticky nic. Zbylé firmy šly z ruky do ruky, až je získali majitelé, které my tady v Ostravě příliš často nevídáme. Řídit firmu odněkud od jezera ve Švýcarsku má mimo jiné tu velkou výhodu, že jste ušetřeni pohledu na to, k čemu vaše podnikatelské schopnosti v reálu vedou.
Jak šel čas, mizeli z Ostravska další a další lidé. Už to nebyli brigádníci, ale místní, kteří se tady narodili. Odcházejí téměř výhradně lidé mladí a s vyšším vzděláním. Nevěří řečem o tom, že z Ostravy se stane dynamické centrum vzdělání a výzkumu, atraktivní cíl návštěvníků průmyslových památek či dokonce evropské město kultury.
A zdá se, že dobře dělají. Ostrava se městem evropské kultury nestala, pokus o sloučení jejích dvou vysokých škol se nezdařil a pověstná Stodolní vykazuje sezónu od sezóny méně kulturních akcí, o to však vyšší míru kriminality.
Bylo by laciné obviňovat místní a regionální politiky. Ti v Detroitu toho také mnoho nezmůžou. A stagnace Ostravska postupovala až dosud vcelku řízeným způsobem. Vše bylo celá léta pod kontrolou, právě tak jako chátrání ubohé trosky kousek od centra města. Trosky, ve kterou se proměnil dříve slavný obchodní dům Ostravice.
Když se šíří lavina
Do tohoto poklidného procesu, který si my místní dokážeme vychutnat – a někteří v něm nalézají dokonce jisté kouzlo, však náhle zasáhl brutálně nový prvek. Zcela mimo a tak jaksi nad plán proskočily zvěsti o potížích firmy, která v době vlád premiéra Špidly a Grosse docela výhodně zprivatizovala tehdejší OKD. Po určitou dobu firma pohádkově prosperovala, nyní se dostává do těžkých potíží. Konkurence laciného uhlí z daleké ciziny spolu s absencí třeba jen minima předvídavosti vlastníků a manažerů vedou k vážné krizi.
V kraji, který má už nyní přes 80 000 nezaměstnaných, akutně hrozí uzavření nejméně jednoho velkého dolu a jedné menší ocelárny. Nikdo zatím není schopen odhadnout, kolik lidí do konce roku přijde o práci. Tím spíše, že na doly a hutě jsou navázány další provozy a celý komplex dalších služeb. Nezaměstnanost se dokáže šířit jako lavina.
Zajímavé je sledovat, jak na situaci reagují jednak majitelé firem, jednak politici. Majitelé OKD sáhli k úsporným opatřením. Kromě avizovaného propouštění k nim patří snížení mezd smluvním zaměstnancům a úspory na úrovní řízení. Sníží se výdaje na investice, na sponzoring i na charitu. Ve hře je návrh na zrušení příspěvků na dovolenou pro zaměstnance, tedy jakéhosi třináctého platu.
Především se však hledá dobrovolník, který by odkoupil důl Paskov, jenž v současnosti zaměstnává v přímém provozu dva a půl tisíce lidí. Na tuto šachtu jsou navázány tak vysoké dluhy, že šťastný kupec by se pořádně prohnul. Zdeněk Bakala, který je naštěstí díky své finanční gramotnosti bez dluhů, se odpovědnosti nezříká. Jak prohlásil jeho tiskový mluvčí Tomáš Pavlík: „O veškerých restrukturalizačních opatřeních rozhoduje pouze management společnosti OKD, nikoliv Zdeněk Bakala jako menšinový akcionář.“
Mobilizují se také politici. Ministr průmyslu, který zasedá ve vládě bez důvěry, vytvořil alespoň pracovní skupinu, v jejímž rámci se jednou týdně setkávají zástupci ministerstva, města a kraje spolu s vedením těch firem, které mají největší potíže. Členové pracovní skupiny se hned zpočátku shodli na tom, že s nápady na řešení musejí přijít vlastníci firem. Jakmile řešení najdou, politici je podpoří.
Situace je tedy až průzračně jasná: Samotní politici mohou jen obtížně něco řešit v poměrech, kdy stát nemá dopracovanou svoji energetickou politiku a má nejasnosti v otázce politiky surovinové. To ovšem není vina politiků, právě tak jako za propad firem nenesou vinu jejich majitelé. A už vůbec nelze vinit špičkové manažery, neboť se nemohou orientovat ani podle politiky státu, která absentuje, ani podle vůle majitelů, kteří coby menšinoví akcionáři za případné zásahy nezodpovídají.
Kdo dostane červenou
Přímo na dole Paskov proběhlo setkání, na kterém generální ředitel a předseda představenstva OKD Ján Fabián vyjmenoval kritické faktory, s nimiž bude nutno se nějak vypořádat. Po řadě uvedl, že se jedná o sílící dovozy laciného amerického uhlí do Evropy, o pokles evropské ekonomiky, o nesystémová politická opatření vlády a o aktivitu některých ekologických iniciativ.
Z uvedeného můžeme dovodit, kde je hlavní prostor pro hledání řešení. Stěží ovlivníme tok amerického uhlí do Evropy a jeho cenu. Stejně tak omezené jsou naše možnosti zastavit pokles evropské ekonomiky. Napravit nesystémová opatření české vlády je v domácím prostředí snad ještě nesnadnější než pokusit se ovlivnit cenu amerického uhlí. Zbývá tedy jen tvrdší postup proti nezodpovědným ekologickým iniciativám.
Hejtman Moravsko-slezského kraje Miroslav Novák (ČSSD) směr úvah generálního ředitele bez výhrad podpořil. Krátce na mítinku pohovořil o tom, že jsme tlačeni pod vlajkou Evropské unie k obrovským investicím do ekologizace výroby, které těžební a zpracovatelské společnosti neúnosně zatěžují.
Od dalších místních politiků za sociální demokracii zazněly návrhy, aby stát prominul důlní společnosti jako největšímu zaměstnavateli v kraji placení různých poplatků a odvodů. Situace se může ještě poměrně dramaticky vyvíjet, řešení ekonomické a sociální krize, která hrozí na Ostravsku, se však již nyní dostatečně rýsuje.
Firmy propustí část zaměstnanců, jiné převedou na horší práci a těm zbylým sníží mzdy. Stát uleví firmám na nejrůznějších platbách do státní pokladny. Zároveň se postará o to, aby z téže pokladny financoval potřeby zaměstnanců a celých rodin, které sociálně klesnou, anebo přímo skončí na dlažbě. Snížené státní příjmy a zvýšené výdaje se nesmějí promítnout do bilance státního hospodaření. Znamenalo by to, že stát hospodaří socialisticky.
Přitvrdí se postup vůči ekologickým organizacím a zvýší se tlak na to, aby došlo ke zmírnění norem na ochranu životního prostředí, které jsou pro krachující firmy jinak veleúspěšných majitelů prostě neúnosné.
Ti horníci a jejich rodiny, kteří zůstanou bez peněz a bez práce, tak budou mít aspoň jedinou jistotu – kvalita vzduchu, který dýchají, prostředí, ve kterém žijí, se zase o něco zhorší.
Budou se asi zajímat o to, kdo za to může. V situaci, kdy firmy nemají vliv na ceny amerického uhlí, majitelé nemají vliv na chod firem, krajští politici nemají vliv na rozhodování vlády, země nemá vládu a vrcholní politici mají už tak dost starostí sami se sebou, je to s hledáním viníka docela těžké. Snad jen s výjimkou vzdálené Evropské unie a hrstky polozapomenutých ekologických aktivistů mají všichni dokonalé alibi. Hněv lidí postižených tak rozsáhlou formou organizované nezodpovědnosti však narůstá. Další možné viníky bude tedy podle potřeby nutno ještě dohledat.
Autor je sociolog.
