NP č.407 > Téma číslaBrno na pozitivní vlněTomáš Malík

Je pátek večer a hlavní sál brněnského kulturního centra Semilasso praská ve švech. Na muže s aurou geniálního matematika se přišlo podívat na šest set lidí. Řeč nebude o ničem menším než o naději, hodnotách a životu v pravdě.

 

Na počátku Pozitivní evoluce miliardáře Karla Janečka stála v říjnu letošního roku série televizních spotů a inzerátů v celostátních denících. Tento úvodní výkop kampaně Pozitivní vlny směle apeloval na nastartování procesu společenské obnovy skrze propojení morální většiny slušných a zodpovědných lidí.

Šlo současně o pozvánku na měsíční doprovodné turné Janečkovy proměnlivé crew s názvem Pozitivní města, které se vydalo po dvanácti krajích České republiky s grand finále v pražské Lucerně. Volba místa zakončení přitom nepostrádá svou zvláštní symboliku. Janečkovou ambicí je dle všeho zaplnění vakua po smrti morální autority a navázání na odkaz Václava Havla přesně tam, kde nebyl podle jeho slov příliš důsledný. Tedy ve vypořádání se se všemi zlojedy a zluhy, kteří svými nekalými rejdy v Česku způsobují negativní náladu a brání rozvoji ideální společnosti.

 

Na první signální

Kdo v hlavní hvězdě večera čekal sebejistého charismatického řečníka, schopného po dvě hodiny udržet pozornost publika, musel být trochu zklamán. Moderátor dnešního večera Petra Holý (a modří už vědí) uvádí na pódium na první pohled introvertního muže s nesměle chlapeckým úsměvem a mírnou vadou řeči. Do pětičlenného panelu pak v krátkém sledu usedají zbylí hosté, mezi nimiž bude mít po zbytek večera výsostné postavení dvorního Janečkova vykladače jeho přítel ze správních rad, Radim Jančura. Hned na úvod zaznívá, že dnes večer nepůjde o politiku, ani esoteriku. Rodí se zde konceptuální umění.

Dialog však už od začátku trochu vázne. Třeba i kvůli košilatým, v konzervativním Brně nejistě přijatým vtípkům, týkajícím se údajné biosexuality dalšího z panelistů, zemědělce Tomáše Mitáčka. Ten prý reprezentuje méně než čtyřprocentní ohroženou menšinu českých zemědělců, které by (dlouhá odmlka) ti homosexuálové umlátili čepicema.

Někdy možná až příliš slyšitelný skřípot soukolí celé show se nedaří spasit ani opakovaně inzerovanou snahou moderátora o vtažení publika do diskuse. Poptávka je jen po rychlých (nekomplikovaných) dotazech a první z nich míří na vrub první oběti mrazů z řad brněnských bezdomovců. Je nutné, aby lidé umírali na ulici, když žijeme v tak bohaté společnosti? Karel Janeček nepříliš srozumitelně vysvětluje, že nebýt korupce, nemuselo by se nic takového stát. Bohatství by bylo dost pro všechny. Náznak solidárního přesahu však vzápětí relativizuje Mitáček. Podotýká, že možností pro lidi bez domova je spoustu a nikdo neví, co se doopravdy stalo. „Mohl v tom být alkohol či cizí zavinění,“ říká a poukazuje na to, že na silnicích denně zahynou tři až čtyři lidé. „Co jsme schopni udělat s tím?“ ptá se s nabídkou palčivějšího tématu diskuse. Moderátor Horký však, stejně jako onoho večera tolikrát, náznak debaty na příliš konkrétní úrovni rychle utne. Jde hlavně o první signální soustavu a odborné problémy je prý třeba ponechat odborníkům.

 

Nic než rodná hrouda

Pro zažehnutí společenské obrody tolik potřebný konsensus se např íč sálem rodí ve velkých bolestech. První plusové body se u publika daří získat až příběhem o obyčejném klukovi, který se vlastní pílí a talentem dopracoval k pohádkovému bohatství na derivátové burze. Další podnikatelská těžká váha v panelu, Radim Jančura, se př i této základní tónině stylizuje do role Janečkova učedníka a neskrývá obdiv k mistrově filantropii. „Já to řeknu po našem. On je to takový blázen. Pravděpodobně vydělal spousty peněz, nevím. A rozhodl se, že ty peníze použije pro dobro této společnosti. Tady je, ten krásnej idealista,“ ilustruje pohnutky Karla Janečka a plynule přechází do vlastní propagace. „My jsme do Fondu proti korupci od února poslali dvojku. Za to by bylo takovejch dovolenejch. Já si tenhle život neužiju, ale přesto se mně zdá, že tohle je kouzelná věc.“

Poněkud krkolomná infuze pocitu, že jsme všichni na jedné pozitivní vlně, graduje ve chvíli, kdy Petr Horký svým vpravdě sugestivním staccatem míří na zemědělce Mitáčka. „Máte tedy vztah ke krajině. Máte rád krajinu? Máte rád krajinu České republiky? Máte rád Českou republiku?“ Po kratičkém zákonitém přitakání neúprosně pokračuje: „To jste mi nahrál na smeč. Procestoval jsem devadesát zemí a všude říkám, jak je ta naše země krásná a jak ji mám rád. Koneckonců nikdo z vás, co tu jste, byste tady nebyli, kdybyste té naší zemi pořád ještě nevěřili.“ Kdo by nevěřil, ten by nebyl. Anebo by nejpozději v tuto chvíli musel odejít.

 

Evangelium podle Karla

Komponovaný večer v Semilassu se překlopil do druhé poloviny a na řadu zvolna přichází objasnění základních tezí kánonu projektu Pozitivní evoluce. Zásadní potíž bránící v rozvinutí plného potenciálu české společnosti v idí Karel Janeček v odcizení a nedůvěře mezi lidmi. Především je třeba myslet pozitivně. „To je klíčové. Když začne člověk přemýšlet nad tím, co dělá, jeho jednání se zlepší,“ ř íká a dodává, že „to je to sice nutná, nikoli však postačující podmínka. Další věcí je, že musíme nastoupit kroky k té proměně. Jedním z těch kroků je volební systém.“ Publikum se však současně dozvídá, že ačkoli je toto téma bytostně politické, zakladatelé Pozitivní evoluce se nechystají do politiky vstoupit.

Možnost, že by přeci jen dal vzniknout novému politickému uskupení, však Karel Janeček nakonec připouští. Nicméně podotýká, že jen v tom nanejvýš nepravděpodobném případě, že by současné dominantní strany odmítly přistoupit na jeho nový volební systém, nevpustily by do svých řad novou, slušnou krev a i nadále by zůstávaly v područí kmotrů – zlojedů a jejich přisluhovačů – zluhů. Právě v této souvislosti vyvstává důvod, proč se musí veřejnost sjednotit a dát současným stranám rozhodné ultimátum. „Udělá se to tak, že zde bude dva miliony zodpovědných voličů, bude stačit i milion, kteří jasně deklarují, že si přejí spravedlivý volební systém. Řekne se politický systém – buďto to změníte, nebo přijdou nové strany, které vám vezmou voliče,“ vysvětluje Janeček.

Nevyslyší-li přesto politické strany vůli lidu, začne Karel Janeček jednat. „Já zmírním za sebe formulaci. Nebudu zakládat žádnou politickou stranu, ale v jistém smyslu jsem ochoten podpořit dvě politické strany. To znamená založit dvě politické strany... Udělat to, že dám důvěru dvěma lidem, o kterých se přesvědčím, že jsou maximálně čestní a féroví. Jedna bude pravicová, jedna levicová. Začínáme odkrývat karty,“ dodává přitom s úsměvem. Svůj jednoduchý recept pak ještě o něco zpřesňuje: „Ta vlna se musí zvednout v horizontu několika měsíců. Dvou měsíců. Musí to být před volbami. My nemůžeme další čtyři roky čekat.“ Současně však upozorňuje, že jde jen o záložní plán. Nepředpokládá, že by nepřijetím jeho návrhu politické strany ochotně vykročily vstříc svému zániku. „Politické strany jsou racionální a to by od nich bylo neracionální,“ naznačuje směr svých úvah Janeček.

 

Dát jim padáka

Poté, co se zbrusu nové volební soukolí uvede do pohybu, nastane podle detailních propočtů matematika Janečka v Česku období nevídané prosperity a blahobytu. V přímých i nepřímých následcích korupčního jednání je prý skryta obrovská ekonomická rezerva, která bude po jejich odstranění k dispozici všem. Ne jen několika vyvoleným. „Spousta lidí dělá práci, která je vlastně nebaví. Dělají ji kvůli tomu, aby si vydělali peníze, nebo se dostali na nějakej post a není to něco, co je naplňuje. Ta vize ideální společnosti všechno toto opravuje. V posledním kroku téhle reálné věci, bude dělat většina lidí, co je naplňuje,“ ujišťuje přítomné Janeček.

Odměněn je hlasitým potleskem. Minimálně Radima Jančuru zdá se přesvědčil. Ten se však zároveň odmítá smířit s faktem, že bude třeba několik měsíců vyčkat a přítomné poněkud fanfarónsky nabádá k okamžité akci. „Pokud nejste v práci šťastní, tak dejte... (na několik vteřin přeci jen zaváhá) svému zaměstnavateli padáka a odejděte někam jinam, kde budete šťastnější. Ona ta nezaměstnanost fakt není veliká. Vy nemusíte mít strach změnit svůj život a práci. Osm hodin chodíte někam, kde nejste šťastní“ říká Jančura a pak už jen laškovně dodává: „a když nebudete šťastní v téhle zemi, tak ji dejte taky padáka a odstěhujete se na Mallorcu. Nebojme se dělat změny.“

 

Běžte a šiřte vlny

Finále pozitivního večera v Semilassu je přes vlažný rozjezd triumfální. Stále ještě zaplněný sál je na nohou a bouřlivý potlesk nemá konce. Naplnění poselství o propojení slušných lidí však bude muset počkat minimálně do zítra. Shromáždění se rychle rozprchává do studené listopadové noci a těch, kteří by venku rádi posdíleli dojmy je pomálu. Čas je přitom tlačí. Od teď za dva měsíce musí přijít pozitivní (r)evoluce. Čí život jsi dnes obohatil?

 

 

 

 


autor / Tomáš Malík VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Konec / Jan Stern > NP č.407 > Fejeton Každoročně v tuto dobu na tomto místě čítáváte fejeton o rolničkách, kterým dal kdosi hlas, purpurách na plotně, které údajně voní, vánocích- vánocích, které nemilosrdně přicházejí a podobně. Jenže to je pasé. I skotačivé úvahy o tom, zda je víc sexy pyšná princezna nebo skromná Popelka, jsou již zhola zbytečné. Letos, jak jistě víte, to nemá cenu. Dvaadvacátýho končíme. Globálně, paušálně a definitivně. Je tady konec světa, řekli to Mayové, a tím pádem o tom jako milovník Vinetoua nepochybuji. číst dále Když žene hlad / Jaroslav Fiala, Markéta Vinkelhoferová > NP č.407 > Téma čísla Co vede lidi ke vzpourám? Důvodů může být hodně, ale pokud není co jíst a ceny potravin jsou vysoké, je to poměrně spolehlivý ukazatel přicházejících nepokojů. Co tedy čekat v situaci, kdy se o jídle mluví jako o nové ropě?   číst dále Vedla jsem vnitřní boj / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.407 > Téma čísla Jindřiška Marková je sociální pracovnicí v organizaci Naděje. Zatím se věnovala převážně mladým lidem bez domova, ale říká: „Ať už jde o mladé nebo seniory, smysl své práce vidím v tom, umožnit jim zachovat si svou důstojnost.“   číst dále Divadlo jako každodenní chléb / P. Kalandrová, D. Kumermann > NP č.407 > Téma čísla Komunitní divadlo Bread and Puppet oslaví příští rok padesát let své existence. Na farmě v Gloveru v americkém státě Vermont sídlí jeho zakladatel Peter Schumann, který bojuje proti bezpráví ve všech podobách, chodí na pětimetrových chůdách a stále přitahuje mladé umělce z celého světa. Za divadelníky jsme se jeli podívat a zjistit, v čem spočívá kouzlo jejich domácího chleba, proč mají myši zálusk na jejich loutky a jak nesamozřejmá může být středoevropská perspektiva.   číst dále