Jaké překvapení, že mezi profesionálními politiky, u nichž se občas zdá, že jejich hlava je spíš držákem od kravaty, zaujal někdo originální a nonkonformní už tím, že je od ucha k uchu potetovaný. Jenže věci, a často právě věci, které poutají tolik pozornosti ke své vizuální stránce, nejsou vždy tím, čím se zdají být.
Že se Vladimír Franz z kraje devadesátých let pohyboval mezi rasistickými skinheady a chtěl z nich mít něco jako národní gardu? Prosím vás, to máte opravdu žaludek připomínat krátkou epizodu z dob, kdy ještě věci nebyly „jasně ideologicky vybarvené“ a společnost se po převratu teprve usazovala, opakovali na všechny námitky Franzovi stoupenci i on sám. Právě tyhle vytáčky ale ukazovaly, jak nezralý a bez sebereflexe Franz je, bez ohledu na všechny své úspěchy a akademické tituly. Pomáhal na svět hnutí, které vedlo k násilí a rasistickým vraždám, přitom to není pro něj důvod ani k omluvě ani k zamyšlení.
Pamětníci navíc začínali připomínat detaily. Na povrch vystoupily nejen obhajoby skinheadského rasismu, ale i účast v násilných bojůvkách, z nichž, podle tehdejších slov Daniela Landy, „má ukrutánskou srandu, když nějakému rákosu přelámou žebra“. Připomenutí došla i pravděpodobná motivace, která Franze mezi holé hlavy a těžké boty přivedla: podobně jako jiný tehdejší propagátor rasistických skinheadů a dnešní nonkonformní konformista J. X. Doležal z Reflexu má značné sklony k manipulaci a ve skinheads viděl tvárný materiál. Možná, že tato vlastnost není u politických vůdců zrovna neobvyklá – měl by se jí ale vyznačovat člověk, který má představovat „alternativu“?
