Jenže je to tak doopravdy? Významné události a rozhodnutí jsou přeci jen záležitostí každého z nás a odehrávají se i v našich hlavách. Nevnímáme je jako masový jev, nebo velkou událost, ale zpočátku jako zdánlivě soukromou záležitost.
Tato slova německého novináře Sebastiana Haffnera jsem si vybavil při nedávném rozhovoru s některými bývalými spolužáky a známými. Dlouho jsme se neviděli, ale zpočátku příjemná atmosféra se náhle začala kalit. Zčista jasna začaly padat výrazy jako: „černí“, „líní“, „hrozba“, „primitivní“, „přistěhovalci“... Evropa je prý neúměrně tolerantní a přitom nás ohrožují muslimové, ostatně psali to i v časopisu Reflex. Kdosi k tomu přidal vějičku o Romech pobírajících sociální dávky, a tak se rozvinul ten nejbizarnější rozhovor; rozhořčení morální většiny u stolu neznalo mezí. Zatímco jedni dřou, druzí zneužívají plody jejich práce. Jeden z řečníků, středoškolský učitel dějepisu, byl obzvlášť výřečný. Prý je typickým zástupcem střední třídy, má ženu, dvě děti a jediné, po čem touží, je klid. Kdyby přišel diktátor a slíbil mu, že se jeho děti budou mít dobře a dal mu jistotu, že bude mít práci, nebude proti. „Ani za Hitlera se všichni neměli špatně,“ dodal jízlivě.
Historie se nikdy neopakuje doslova, ale – jakkoli to zní zvláštně – automaticky běžící všední život obvykle brání tomu, aby člověk na podobné obludnosti pádně reagoval. Rutina mu poskytuje jistotu, že to není tak hrozné. Ve společnosti se ale právě dnes ledascos mění, a tak doufejme, že nás rozjetý mechanismus všedního dne neoklame, pokud budeme k takovýmto zážitkům přistupovat jen s nevzrušenou skepsí.
