Jeden typ na ně jen jalově kouká a nic ho nenapadne, druhý si začne představovat, jaké by to bylo je začít metat po osazenstvu, a třetí typ počne bez milosti metat. Třetí typ je takzvaně saturninovský, pro literaturu a svět jaksi osudový. Želbohu, ona jirotkovská typologie je už dávno nepoužitelná. Ukažte mi dneska kavárnu, kde vám nabídnou staročeské koblihy. To by jim jejich „tvůrce konceptu“ dal. Kobliha je antikoncepční, koncepční je „ristretto“, „macchiatto“, v nejlepším případě „paperdelle“, které už aspoň znějí trochu domácky.
Nepopírám, že saturninismus je skutečná lidská vlastnost, a nepopírám ani, že ji lze objektivně měřit. Jen tvrdím, že skutečně vědecká typologie musí vycházet ze situace, před níž jsme stavěni celkem běžně. Tak kupříkladu: zrcadla ve výtazích. Samozřejmě v těch nóbl výtazích, ne ve starých dobrých plechárnách, kde člověk naštěstí mohl myslet jen na jedinou věc – jak přežít.
Lidé se dosti liší podle toho, jak na zrcadlo v takovém výtahu reagují, jsou-li v kabině sami. Ba diferencují se ještě o trochu více než u Jirotkových koblih. První typ, tak řečený popírač, se k zrcadlovému obrazu otočí zády či bokem a tváří se, že tento není přítomen. Podstatou jeho konání je animistický děs či stud konati cosi exhibicionistického.
Druhý typ ví, jak je latentně úchylné prohlížet se ve výtahovém zrcadle, ale nemůže si pomoci a po očku po sobě pokukuje, neboť zrcadlo, to je koneckonců droga.
Třetí typ, většinou nazývaný žena, si bez okolků před výtahovým zrcadlem šlehne svou dávku, zcela bezostyšně se v zrcadle prohlíží, kontroluje make-up, mezizubní prostory či efektivitu formujícího prádla, jemuž se dříve říkalo šněrovačka či skafandr. Čtvrtý typ je obrazem v zrcadle šokován. Zaskočen zrcadlem tak dobře osvětleným, s nímž se v umakartové koupelně nemá běžně možnost setkat, tento typ hledí na obraz nehnutě, zkoprnělý, s vyhřezlými bulvami a občas má slzy na krajíčku, neboť je mu toho zchátralého jedince naproti trochu líto.
Všechny tyto typy nemají v sobě ani stopové prvky saturninismu. Teprve pátý typ je již parciálně saturninovský. Ten má neodolatelnou touhu začít se do zrcadla šklebit, ale bojí se, jestli nóbl výtah nemá někde i nóbl minikameru, a jeho rozjitřená imaginace splétá konstrukci, jak si bezpečák kdesi u monitoru stahuje záběry největších blbců z výtahu a pro pobavení globalizovaného světa je dává na Youtube, načež šklebícího se blbce vygúgluje nemilosrdný personalista, manželka, syn či investigativní novinář – v době, kdy dotyčný bude kandidovat na prezidenta. Paranoidní pětka si také ráda představuje, zpola v hrůze, zpola s rozkoší, jaké by to bylo, kdyby se do šklebení příliš zabrala a byla při této praktice nachytána nově nastupujícími výtažníky.
Šestý typ se samozřejmě do zrcadla již šklebí, neboť personalisté, manželky i Youtube mu jsou v takové chvíli zcela ukradeni. Ona totiž šestka, čili takzvaný držkáč, věří, že má zrcadlovou poruchu pod kontrolou a nikdy nepřeslechne cinknutí oznamující otevření dveří, po němž profesionálně zkamení a nasadí výraz, z něhož i naprostý neznalec dějin f ilozof ie musí pochopit, že právě myslí na „ontologickou diferenci“.
Sedmý typ, odborníky zvaný Pop idol, před zrcadlem ve výtahu představuje některého z populárních zpěváků. Oblíbení jsou z dosud málo prozkoumaných důvodů zejména Europe, Ilona Csáková a řídký není ani jacksonovský moonwalk. U mužů, kteří v průběhu vyspívání přišli o bujnou hřívu, mohou sice některé metalové cviky s hárem evokovat spíše epileptický záchvat, ale prsty drtící aktovku většinou prozradí, že it‘s the final countdown. Pop idol už se velmi často dostává do prekérních situací a bývá při koncertu načapán spolucestujícími. Má-li ještě všech pět pohromadě, většinou se červená. Patologičtější případy se snaží situaci zachránit nějakým žertem, neřkuli dokonce flirtem, což je vyloženě obludné. Nicméně nikoli saturninovské. Skutečně saturninovský je totiž až osmý typ. Ten trapas se zrcadlem od první chvíle inscenuje.
Ne, nemám osobního sluhu, to by našemu rodu musely kupónové knížky vydělat krapet víc. Ale znám jeden takový exemplář osobně. Taková šílená osmička celé dny vymýšlí nejroztodivnější scénáře, u čeho by ho tak mohli nastupující do výtahu nachytat a s posedlostí je realizuje. Nic ho neukojí více, než když uvede nově nastupujícího do rozpaků při prezidentském projevu Miloše Zemana, při mečiarovském zpěvu „spánobohom, idem od vás“ (při němž dokáže opravdu slzet), při mambu number five, při Mr. Beanovi či při rozhodujícím souboji ze Star Wars, v jehož vrcholu dokáže na nastupujícího chrčet „Luku, jsem tvůj otec“.
Tedy, ne že bych šílené osmičky nějak obdivoval, nebo je snad propagoval. Jako zraněná, bezfantazijní čtyřka jsem jejich počínáním v zásadě znechucen. Ale přiznejme: nebýt osmiček, nebo aspoň sedmiček, o čem bychom psali knihy století a fejetony týdne, že.
