Česko momentálně zažívá cyklistický boom a cyklisti se mezi sebou často kastují. Také rozlišujete?
Cyklistika je hodně veřejný sport, a to je dobře, kolo je fajn. Dál je to jako v každém jiném sportu. Hodně lidí jezdí na kole, ale kdo nedosahuje jejich výsledků, tak pro ně neexistuje a nebaví se s ním. Podle mě není výkonnost podstatná. Hlavní je srdce, proč to kdo dělá a jak se chová k ostatním. Takže já rozděluju jen na ty, kdo jezdí srdcem a jsou otevření k ostatním, a na ty, kteří mají nos nahoru.
Zajímavé je, že ačkoli je tady boom, tak jsem v podstatě nikdy nesehnal peníze od cyklofirem. Ono je na závody tohohle druhu potřeba dost peněz, třeba první Aljaška mě stála půl milionu. A většinou za mnou stály firmy, které nemají s cyklistikou vůbec nic společného.
S Aljaškou je spojen váš největší úspěch. Po jednom ročníku, kdy jste nedojel, jste druhý vyhrál...
U závodů, jako je ten na Aljašce, projedete cílem, ale nikdo vás nečeká. Víte jen, že třeba tři dny před vámi byl v cíli někdo jiný a asi tak za čtyři dny přijede další. Nejezdí se o ceny, prostě jen zavoláte ze srubu, oni vám pogratulují a položí telefon. Hotovo, tím to skončilo. Nakonec zjistíte, že o výsledek ani tak nejde, nezáleží, jestli jste první nebo poslední, ale co vám cesta přinesla. Když jsem tu druhou Aljašku vyhrál, bylo mi dokonce líto, že jsme nepřijeli s ostatními pohromadě, abychom si to užili a sdělili spolu.
To až tady v civilizaci se na výsledku daleko víc staví. I když pro mě vítězství není důležitý, tady ho prodám a udělám z něj byznys. Všechno zpeněžit, to není upřímný, ale v podstatě nemám jinou cestu, pokud chci sehnat sponzory na další.
My stavíme do kontrastu
Když se podíváme na samotné závody, co vám přinášejí?
Když přijedete na extrém, ocitnete se v jiném prostředí. Už to vás přepne jinam a nepřemýšlíte v domácích rozměrech. Najednou žijete svůj život, pohybujete se jako by v jiné dimenzi, ale přitom je to celé hmatatelné a reálné. Oproti tomu problémy, které jste nechal doma, se jeví jako neskutečné.
Mám pocit, že v téhle civilizaci, ve které žijeme, se zabýváme jenom nepodstatnými věcmi. Protože když pak jsem tady a prožívám běžný život, můžu sice dělat, co mě baví, ale na to se nabaluje spousta dalšího. Najednou prožijete rok, a když se otočíte, zjistíte, že si nic nepamatujete.
Když přijedu na extrém, tak zjistím, že si pamatuju každou vteřinu a těch zásadních událostí se odehraje x za den. Musíte přežít a řešíte jen ty věci, které se bezprostředně týkají života. Sehnat jídlo, přespat, vyhnout se nebezpečí, odstranit poruchy na kole – ničím dalším se nezdržujete. Ve vás je navíc adrenalin a ten smysly ještě zbystří. Je to jako byste jel pod drogou.
Nakonec zjistíte, že událost vás někam posunula. Třeba si uvědomíte konečnost života. Tady v tom běžném životě žije každý tak, jako by měl žít nekonečně. Nevyužívá čas, aby dělal to, co je pro něj důležitý a co mu přináší nezapomenutelné zážitky. Hodně lidí mi říká, že si nevážím života. Ale já si díky extrému možná života vážím mnohem víc.
Hovoříte o uvědomování si vlastní konečnosti v souvislosti s nejbližšími problémy jako shánění potravy nebo starost o nocleh. Ale popravdě, s podobnými tématy se setkávám, když mluvím s lidmi žijícími na ulici...
Žijí v podstatě ty stejný věci, určitá blízkost tam je. Ale jim to asi nepřipadá jako skvělý zážitky. A my (Jan Kopka odkazuje k svému závodu Craft 1000 miles Adventure konaném na území Česka a Slovenska – pozn. aut.) stavíme do kontrastu uspěchání a to, že najednou máme 24 hodin jenom pro sebe, což je u závodů taky důležitý.
Mně nabízí závod absolutní svobodu. Jste odloučen od domova, nepřemýšlíte o rodině a nemáte zodpovědnost za nic než za sebe. Není tam nikdo, kdo by vám poradil ani diktoval. A když něco uděláte špatně, tak si to odskáčete. A já myslím, že i závod, který jsme uspořádali tady, nabízí tuhle svobodu. Manažeři, ale i další lidi, kteří mají dnes rozpitvané dny do minuty, mají najednou 24 hodin jen pro sebe. Jsou tam dlouhé přejezdy, kde se nic neděje, a oni mají najednou čas si všechno utřídit. To je úžasný.
Nespočívá hodnota zážitku právě v jeho výjimečnosti? Respektive neotupuje jeho extrémnost to, že na konci zřetelně kyne vana s teplou vodou?
Může být, jenže hodně lidí najednou nechce, aby ten zážitek skončil. Samozřejmě kdyby takhle měli žít pořád, tak to ztratí svou hodnotu. Ale oni mi potom píšou, že jdou po závodě normálně do práce, ale hlavou jsou stále na trase a nevědí, proč by měli řešit nějaký mejl. Po návratu jim to přijde nepodstatný a s tím samým bojuju i já. Najednou se stávají na zážitcích závislí.
Vy jim nemáte co říct
Když se vydáte na takzvaný extrém, stále se jedná o závod. Kam až může zajít lidská soutěživost?
Při tomhle ji musí člověk potlačit, musí být až na druhé koleji. Právě to vás možná naučí mít úctu k soupeři a ne ho chtít za každou cenu porazit. Vy sice víte, že je to soupeř, ale také ho můžete potřebovat, abyste přežili. Pokud nějak neomezíte svoje ambice a potlačíte všechno ostatní, může vás soutěživost dovést až do průseru. Ale to naučí sám závod. Samozřejmě, někoho hůř, někoho lépe. Ale ti, kteří se neučí, většinou nedojedou.
V svých knihách zmiňujete setkání s lidmi, kteří jedou třeba stejnou trasu, ale opačným směrem a mimo závodní podnik a tempo. Jak je pro vás samotný závod důležitý?
Jsou chvíle, že kdybych nezávodil, užil bych si některé věci lépe. Odpočinul bych si, zarybařil a zůstal třeba tři dny. Na druhou stranu, nebýt tam soutěživost a fakt, že se jedná o prestižní závod, tak tu Aljašku nikdy nepřejedu. Ta nesnadnost přípravy, to že dostat se tam trvalo dva a půl roku... a najednou bych měl skončit? Kdyby to nebyl závod, většinu závodů nedojedu.
Vzpomínáte také na další účastníky těchto soutěží, s nimiž jste se setkal. Jaká je komunita kolem extrémních závodů?
Jsou to lidi, kteří se snaží žít spíš jako domorodci než jako běžná civilizace – pokud byste někoho z nich potkal, možná byste měl pocit, že je to člověk z okraje společnosti. Podle mě není náhoda, že většina z nich jsou Američané. Zatímco tady v Evropě jsme svázaní, pracujeme bez vyhlídky na konec, a přitom ani nemusíme mít na žití, v té Americe vždycky seženete nějakou práci, i kdyby nekvalifikovanou, a přitom si i relativně vyděláte.
Nejedná se jen o takzvané extrémní bikery, díky cestování jsem měl možnost nahlédnout i mezi surfaře na Havaji nebo komunitu horolezců, a oni žijou všichni podobným způsobem. Dva tři měsíce někde, nějak a jakkoli pracují, a pak odjedou žít do oblastí, kde je míň civilizace. Prostě mají pár peněz, spí v otřískaném volkswagenu a vedou neutrácivý způsob života. Ale dělají věci, které je baví.
Jaká jsou setkání s lidmi, kteří v odlehlých končinách žijí trvale?
Třeba na té Aljašce je pěkné, že když přijedete do vesnic obývaných eskymáky nebo indiány, tak oni tam žijí ten přírodní život. V podstatě neznají práci, neznají stres, nikam nespěchají, ale 24 hodin denně žijou. Oni taky dělají, ale jejich činnost se soustředí na život – loví ryby nebo zajdou na brusinky, aby neměli hlad, nebo postaví srub, aby jim nebyla zima. Všechno jen kvůli potřebám, nevydělávají peníze ani nevytváří zisk. A díky tomu nemají stres.
Jsou studie, podle kterých musí tyto kmeny věnovat na své životní potřeby dvě hodiny denně. Zatímco v té civilizaci je to kolem sedmi hodin. Při tom si uvědomíte, že se vyvíjíme nějakým špatným směrem. Studujeme a ovládáme složité systémy, ale už nedokážeme fungovat s primitivními fyzikálními zákony, kterými jsou oni stále vychovaní a pořád jimi žijou. My máme pocit, že jsme někde výš, že jsme něco víc. Máme supr auta, baráky, všechno na čudlíky a koukáme na ně svrchu. Ale vy jste tam, někdo vás pozval do srubu a vy vidíte, jak účelně, primitivně a přitom produktivně dokáže fungovat. Nakonec zjistíte, že máme vysoké školy, ale vy jim nemáte co říct. Naopak sedíte tam a víte, že se můžete učit od nich.
Přijde mi zajímavé, že vy vlastně extrémem označujete něco, co je pro vás zároveň přirozený život, a jako extrémní se pak jeví spíš civilizace sama – nebo ten náš běžný život.
Dokud odsud neodjedete, tak to nezjistíte. Považoval jsem to za normální. Že takhle žije celý svět a že bych tak měl žít taky. My si zde ani nemáme čas uvědomit, jak debilně žijeme. Samozřejmě, jejich život není pohodlnej, ale je skutečnej. Kdežto tady plno lidí pohodlně propluje a ani si neuvědomí, jestli ten život prožilo.
Mně se na extrému líbí i fyzická zátěž organismu. Je to pouť, která vás vyčistí. Člověk se čím dál méně hýbe a čím dál víc zatěžuje hlavu, je na něj vyvíjena psychická zátěž. Na to nebyl zkonstruován, a to cítím i na sobě. A možná je to i důvod, proč do toho lidi se mnou jdou. Proč přijedou na závod, který pořádám, nebo se mnou vyrazí na snowbikové expedice v Laponsku.
Nad námi nebylo nic
Pokud zde podle vás surový život není možný, nepřemýšlel jste o přestěhování na Aljašku?
Měl jsem k tomu nakročeno, chtěl jsem tam zůstat. Přítelkyně by přijela i s dětma a žili bychom, jak se nám bude chtít. Já bych tam zůstal po závodech načerno, ona je zdravotní sestra, to oni respektujou, už měla i pracovní povolení. Jenže nakonec dali podmínku bez dětí, a to je nesmysl. A navíc, já sám, přestože jim závidím, tak neumím říct, že bych na to měl.
Zaujalo mě, když jste v jedné ze svých knih zmínil, že jste měl kdesi v Jablonci jakousi chatrč.
No ano, to byla taková chatrč v buši, přímo uprostřed města, tam co pak dostavěli městskou halu. Měl jsem po rozvodu a žil jsem tam asi tři roky. Bylo to nádherné, připadal jsem si strašně volně. Neměl jsem žádný majetek, který by mě svazoval, jen tři kola, batoh a spacák. Ale zároveň jsem pracoval na obchodním oddělení ve firmě, takže jsem ráno vylezl z chatrče v kvádru a šel do práce. Ale tam jsem si žil to svoje. Hodně mých kamarádů na to období vzpomíná ještě dnes. Protože to byl ostrov svobody uprostřed civilizace. Nad námi nebylo nic.
Když tak často zmiňujete vztah přírody a civilizace, jaké bude podle vás jeho vyústění?
Na extrému si uvědomíte, že čím je civilizace složitější, tím je zároveň křehčí a náchylnější k tomu, že to kiksne a všichni vymřeme. Tam cítíte, jak je příroda silná, že si s vámi i civilizací udělá, co chce. Zatímco lidí, kteří jsou zvyklí žít s výkyvy, se to netkne, nám by stačila pořádná kalamita, ani by nebylo zapotřebí katastrofy, aby se systém zbořil. Spadnou počítačové systémy, nepojede výroba, obchod, zásobování a my jako civilizace v podstatě nepřežijeme.
Kde se pak podle vás budou konat extrémní bikové závody, řekněme v roce 2050?
Na Měsíci, nebo okolo něj. Protože tady to bude malý a lidi se budou potřebovat někde vyvětrat. Doufám, že se mi to podaří zorganizovat. To říkám nadneseně.
Jan Kopka (nar. 1963), extrémní biker, vystudoval VŠ technického směru. Účastnil se například závodu The Great Divide Race, vedoucího po trase dlouhé 4000 km z Kanady do Mexika přes divočinu Skalistých hor, Crocodile Trophy, pouštního závodu přes Austrálii, nebo Mongolia Bike Challenge po mongolském vnitrozemí. Dvakrát se zúčastnil 1800 km dlouhého závodu Iditarod Trail Invitational, vedoucího bez zajištění krajinou zimní Aljašky. V roce 2003 jej eskymáci na skútrech zachránili před rozvodněným Yukonem, v roce 2007 závod vyhrál. Jan Kopka vydal ze svých cest dvě knihy, Cyklistickým peklem. Tři největší bikové extrémy světa (2006) a Ve spárech Aljašky. Nejmrazivější extrém planety na kole (2007). V posledních letech zorganizoval na území Česka a Slovenska dva ročníky závodu Craft 1000 Miles Adventure.
