Jedním z univerzálních mýtů evropské kultury je příběh o princezně, která z tajemného důvodu mlčí. Její němota je posuzována jako nemoc, a král proto vyhlásí, že kdo princeznu vyléčí, dostane ji za ženu a k tomu půl království. Nikdo to však nedokáže. Všichni pozvaní nápadníci, lékaři, šarlatáni i mágové se nezmůžou na nic jiného, než mlčící princeznu přemlouvat a všelijak zaklínat, ale to není nic platné. Princezna totiž mlčí z vlastní vůle, z pozice cenné partie na prodej, z pozice té, které nejsou kladeny rozumné otázky.
Příběh krásně zpracovává Božena Němcová v pohádce Moudrý zlatník. V ní nese mladý zlatnický tovaryš do královského zámku objednané šperky a vysloví přání předat je princezně osobně a pokusit se přimět ji při té příležitosti k řeči. Král mu vyhoví, ale s lítostí, protože podle královského výroku ten, kdo se pokusí, ale nedokáže úkol splnit, bude o hlavu kratší, a zlatníkova chytrá hlava si zaslouží lepší osud. Princezna sedí v útulném pokoji a vyšívá, její tvář je klidná a „zdá se býti tak bez života, jako obraz, co v zlatém rámci na zdi visel a ji co malé dítě představoval“.
Zlatník začne mluvit k obrazu: „Rozhodni ty, obraze krásný, krutý boj, jenž se v hradě tom vede: řezbář udělal pannu, krejčí na ni ušil šaty, ale mluvec jí dal řeč. Komu nyní ta panna náleží?“ To je konečně dobře položená otázka, v níž je obsaženo, kým má žena být. Zda jenom tělem (řezbář udělal pannu), nebo ozdobou, jež zakrývá hříšnost (krejčí jí ušil šaty), anebo člověkem s duší, stejně nesmrtelnou jako duše muže? Výrazem duše je řeč a panna náleží tomu, kdo s ní jedná jako s člověkem sobě rovným, jako s člověkem s duší, jež se projevuje slovy.
Čím je panna?
Pohádku známe i od Jana Wericha, ale verze Boženy Němcové je tajemnější a s otázkou, zda je žena pouze tělem, krásně zahaleným hříchem, či oduševnělou bytostí, jde víc k jádru věci.
Když si v duchu rekapitulujeme život a osud Boženy Němcové, cítíme, že tahle lidová pohádka zrovna jí „mluvila z duše“. To, oč princezně šlo, tedy aby byla uznána a jednalo se s ní jako s oduševnělou bytostí, aby si sama směla vybrat muže, a ten aby s ní svůj život sdílel i tím, že se jí bude na důležité věci ptát a odpovídat jí, o to šlo v životě i Boženě Němcové.
Příběh o panně, která nemluví, je v jiné variaci příběhem pygmaliónským. Také v něm staví geniální Bernard Shaw ke konci své hry otázku, zda je možné s ženou, která má duši, protože má řeč (dokonce velký jazykový talent), zacházet jako s pouhým tělem oblečeným do šatů. Ukazuje, že od této otázky se odvíjí otázka rovnosti ženy a muže. Ale nejen to, také otázka práva zasahovat do záležitostí společnosti bez balastu těla a šatu – tak, jako profesor Higgins, který o sebe nedbá – pouhou řečí, duchem, duší. Líza Doolittlová odchází od Higginse poté, co mu vyhrála sázku (v muzikálu je jiný, sentimentálnější konec). A dnes vidíme, že při tom zatím zůstalo, dál jsme se doposud nedostali.
Panna v mužském světě
Divíme se, proč nejsou ženy v naší politice, proč jich dokonce ubývá. Novináři píší, že se ženy málo do politiky hlásí, ačkoliv jim nic nebrání, aby vstoupily do politických stran a pustily se do veřejného diskurzu. Že přece nemusí sedět u okna... s obrazem nad sebou a se zlatou nití k vyšívání v ruce. Dveře jsou prý otevřené a všichni by měli radost, kdyby princezna promluvila. Jenomže princezna se nemůže ubránit podezření, že bude pouze s velkou slávou odvedena k oltáři do světa, jemuž vládnou muži. Jak se pak prosadí na jejich golfech a himálajských výstupech? Mezi jejich sklepy s výběrovými víny a drahými terénními auty? Co se změní, když tohle všechno princezna přijme a naučí se v tom chodit? Možná má princezna podezření, že ztratí duši a s ní i řeč a zůstane zase jen tím oblečeným tělem.
Takhle si konec konců proradní ministři zahráli už s jednou, která se dostala mezi ně a jejich způsoby. Umístili ji mezi nejsilovější mužské rekvizity, jako jsou tanky, letadla a brnění, zahráli před světem, že ji nechávají rozhodovat, že jí kladou podstatné otázky a na ty její že odpovídají. Ale nebylo to tak. Zatímco panna zpívala vojenské písně, oni si za jejími zády rozhodli to, oč jim šlo. A ten nejprohnanější z nich, ministr f inancí, teď dokonce veřejně říká, jako by se jí zastával, že ona za nic nemůže, protože přece ničemu nerozuměla. Že to bylo rozhodnutí mužů vlády.
Kdo ji nechá mluvit?
Čím víc se množí volání po tom, aby se ženy do politiky hlásily, tím víc si myslím, že by naopak bylo třeba, aby z ní všechny manifestačně vystoupily. Aby na žádné kandidátce nebyla ani jediná žena, aby se žádná neucházela o prezidentskou ani o senátorskou funkci, aby ženy nekandidovaly v krajských volbách. Zásadně. Chvíli by se nic nedělo, ale časem by se král musel začít tázat, proč ta princezna nemluví, není-li zakletá nebo nemocná, anebo čím to, že nechce. Kdyby se neptal náš pan král, určitě by si toho všimli ti ze sousedních království. A teprve až by padla ta podstatná otázka, na niž odpověď zní, že panna náleží tomu, kdo ji pustí k řeči, teprve pak by bylo možno formulovat novou politiku.
Autorka je redaktorkou Českého rozhlasu Vltava.
