Samozřejmě, u nás taková věta nezní tak důvěryhodně, neboť naše zem už dlouho neválčila oním klasickým způsobem. Není se co divit. Když nakoupíte skvělou zbroj, třeba takové letouny Casa nebo hrozivé obrněnce Pandur, o prokazatelně podzvukových bitevnících L-159 ani nemluvě, žádný nepřítel si na vás netroufne. Stačí zahlédnout, jak obří Casa majestátně a divoce stojí v hangáru a každému nepříteli se hned klepou kolena. Co kdyby se zničehonic probudily její rafinovaně mlčící elektronické přístroje? Co kdyby – u všech ďasů – znenadání naskočil té obryni nevyzpytatelný motor? Kdo může zaručit, že se to nestane (případně stane)? Nikdo takovou záruku nemá, včetně za miliardu vyškoleného personálu. A proto takové riziko nepodstoupí ani nejfanatičtější terorista, odstrašen a poděšen.
O pandurech platí to samé, ty jsou podle nejnovějších zpráv dokonce schopné pohybu a mají voděvzdorné pneumatiky, takže tady končí veškerá legrace.
A bitevníky L-159 mají za sebou již také mnoho bitev. Prozatím tedy zejména vyjednávacích, při nichž jsme se je pokoušeli vnutit někam do Třetího světa. Tam je sice nikdo nechtěl, nicméně nikdy nemůžete vědět, zda brzy nevznikne nějaký Čtvrtý, Pátý, či snad i Šestý svět, a navíc i bitva u jednacího stolu je bitva, a ta se počítá. Proto se rakouské jednotky zbaběle krčí za hranicemi a nedovolí si napadnout Temelín. Proto válka naší mocné zemi nehrozí.
Jenže já na začátku nemyslel tuhle, ostrou válku s granáty a s Václavem Marhoulem stojícím v čele po zuby ozbrojených záloh řítících se na Vídeň. Já myslel boj jako metaforu, samozřejmě. A na tom se snad už shodneme, že tahle metaforická válka zuří všude. Bojuje se přeci o všechno. O ropu, zdroje pitné vody, hlasy voličů, medaile, body do ligové tabulky, čest, život, zrno, snížení deficitu státního rozpočtu, štíhlou postavu, no vlastně o všechno. Kam se podíváte, tam frontová linie. Tyhle všechny války jsou však legrace proti válce nejzuřivější a nejexistenciálnější – válce o mísu. Nikoli však salátovou, tedy Davis cup, ale záchodovou.
Teda aspoň u nás doma je záchod takovým malým Blízkým východem. Biologové tvrdí, že ženám ve skupině se po čase zesynchronizuje menstruace. Musím jejich tezi doplnit neméně šokujícím objevem: lidem ve skupině se po čase zcela zesynchronizuje vyměšování všeho druhu. Ledva usednu na mísu, v tu chvíli indikuje peristaltické pohyby ve svých útrobách má žena, můj syn, náš děda i náš pes (rybičky v akváriu naštěstí neumějí mluvit ani štěkat).
Bojím se, že za vším nejsou jen biologická mystéria. U dědy jsem si jistý, že jde o zlovůli hodnou Hizballáhu, neboť si jinak stěžuje na úporné zácpy a podezírám ho, že na záchodě především vilně pozoruje kosočtverečné tvary na tapetě z roku 1975.
U syna snad zlovůli nepředpokládám, ale jeho tříhodinové pobyty mi přijdou snad už trochu přehnané a odůvodnění, že má „právo na trochu soukromí“ trochu podivné, připomínající kličkování Hamasu.
Pokud jde o našeho labradora, kterému jsme kupodivu nedali jméno Sadám, ale Alík, ten má smůlu, mísa je mu zapovězena, byť díky proslulé inteligenci své rasy je ochoten z ní i pít. Ovšem nejzavilejším a nejrafinovanějším nepřítelem je má žena. To je pravá Al-kajdá – ostatně přezdívka obzvláště vhodná, hovoříme-li o bojích záchodových. Vzhledem k tomu, že potravu pozře jen výjimečně, jsou její nároky na záchod zcela komické. Přesto vzniknou vždy okamžitě poté, co já, přezdívaný v úzkém rodinném kruhu Kontejner, na míse opravdu zaberu a jde do tuhého. V tu chvíli všechny tři listy salátu pokapané citronem musejí honem honem opustit i tělo mé ženy.
Ostřelování raketami SCUD jistě není nic př íjemného, ale nemůže se měř it s bušením na záchodové dveře, zrovna když jste v nejlepším a potřebujete se soustředit na výkon! Může se mi snad někdo divit, když v tu chvíli popustím uzdu svým Phantomům a Merkavám? Že si dovolím přes dveře s kosočtverci učinit jemnou poznámku o právu na existenci?
Reakce mé ženy mívá přitom logiku nesoucí rukopis Bašára Asada: „Aby ses neposral,“ utrousí většinou.
Jo, kéž bych mohl!
