Jak by třeba dopadla konfrontace některého z uznávaných indiánských šamanů s průměrným evropským psychiatrem? Pokud se ale nechceme pohybovat napříč civilizacemi, zkusme se ohlédnout jen pár století zpět.
Ještě v dobách renesance bylo „šílenství“ součástí každodenního života v Evropě. Do internace se dostalo až v éře osvícenství spolu s měšťanskou morálkou, která už neviděla zábavu rolniček, ale především hříchy zahálky. S blázny byli internováni i všichni ostatní zahálející či zkrátka odlišní – invalidi, povaleči, kriminálníci. Ve společně sdílené izolaci pak získalo bláznovství nově i punc provinění; stigma, kterého se těžko zbavuje dodnes. Zhruba tak popsal část historie duševních chorob francouzský filosof Michel Foucault. Ten zároveň tvrdí, že společnost se v duševních chorobách, které projevují její příslušníci, vždy nějakým způsobem sama odráží.
Foucaultovy knihy o šílenství nejsou zrovna čtením na pláž, přesto stojí za připomenutí i teď o prázdninách. Zajímavé jsou nejen v souvislosti s opakujícími se informacemi o razantním nárůstu počtu psychiatrických onemocnění, především úzkostí a depresí, ale i ve vztahu k zamýšlené reformě české psychiatrie. Portál iDNES.cz nedávno informoval, že ministerstvo zdravotnictví uvažuje zavést v jejím rámci pro některé duševně nemocné elektronické hlídací náramky – podobné těm, o kterých se uvažuje pro domácí vězně. Ministerstvo si od náramků slibuje úsporu na zrušených lůžkách, jeho odborníci zároveň uklidňují, že by se opatření týkalo jen některých pacientů – např. těch s ambulantním ochranným léčením či lidí trpících demencemi.
Zvlášť v souvislosti s druhou jmenovanou diagnózou získává absurdní rozměry další důvod proč zavést sledování. Má se prý jednat o jednu z možností, „jak na lidi přenést odpovědnost za jejich pohyb, ale přitom s nimi být v kontaktu.“ Individuální odpovědnost se v posledních letech stala zaklínadlem pro leccos, při představě, jak by v této souvislosti mohla dopadnout na dementní, však rychle dochází fantazie. Ta se naopak těžko zastavuje při připomínce toho, jak jednou zavedená opatření snadno rozšiřují svou platnost.
Stav, ve kterém všichni úzkostní a depresivní (či další „jiní“) nosí sledovací obojek a jsou tak zároveň obětí i odrazem charakteru společnosti, s reformou psychiatrie asi nenastane. Nucené užívání sledovacího zařízení ale zůstává nebezpečným posunutím hranice možného, která už nyní mizí rychlejším tempem, než jsme schopni sledovat.
