Něco se děje. Společnost jako by nepoznávala samu sebe. Na první pohled se mnoho nemění. Chudoba je stále vytěsňovaná do „vyloučených lokalit“ a spojovaná s „nepřizpůsobivými“, kteří si za svou situaci „přece můžou sami“. Jenže zároveň ohrožuje čím dál větší počet lidí z dosavadních středních tříd. A tak je chudobu čím dál více vidět.
I v hlavním městě, dosud považovaném za výkladní skříň oproti poněkud ušmudlaným „regionům“ (čemuž ovšem odpovídají i životní náklady), dluží podle některých údajů desetitisíce domácností za nájem. Počet soudem schválených exekucí dosáhl loni v ČR skoro jednoho milionu. Zhruba desetina obyvatel je podle statistického úřadu v pásmu příjmové chudoby, víc než milion lidí evidují věřitelé jako dlužníky neschopné splácet své závazky. Stále více lidí pak ohrožení cítí, a to nejen proto, že v ulicích potkává stále více bezdomovců. Rozdíl mezi očekáváním a skutečností snadno poznají při srovnání své výplatní pásky, měsíčního inkasa a cen. Na chudobu dohlédnou i mnozí z těch, kteří si ještě nedávno mysleli, že jsou „za vodou“.
Cena nerovnosti
Paradoxem chudoby je, že věci prodražuje. Chudoba činí některé volby nedostupnými, a nutí tak spokojit se s horší variantou. Chudí často nemají auto, aby si mohli dovolit dojet za levnějšími nákupy. Nakupují v nejbližším obchodě a s příslušnou přirážkou. Ještě větší náklady ale mohou vznikat nikoli z nemožnosti volby, ale z informační a mocenské asymetrie mezi chudými na straně jedné a těmi, kteří jim vnucují své zboží. Zástupci mnoha společností vědí, jak si přijít na své.
Slyšeli jste někdy o mobilním operátorovi U:fon? Není z Marsu, i když účty za jeho služby tak mohou občas vypadat. Přesto byl tento téměř neznámý čtvrtý dodavatel mobilních služeb v Česku svého času hitem právě v chudých vyloučených lokalitách. Klíčem k úspěchu byla krom vemlouvavého osobního prodeje také nabídka mobilního telefonu zdarma.
Právě chudí také patřili k obětem zdravotní pojišťovny Média. Ta uplatňovala na některé klienty zvláštní taktiku – poukázku na čtyři sta korun. Až po podpisu smlouvy lidé většinou zjistili, že v místě jejich bydliště není žádný lékař, který by s jejich novou pojišťovnou spolupracoval. Teprve loni v březnu Média zanikla, tato pojišťovna mimo jiné falšující podpisy byla ale jen špičkou ledovce byznysu s chudobou.
Celé studie existují o tom, jaké mají chudí problémy s bydlením. To, že je často nekvalitní, neznamená, že není předražené – zejména stanou- li se lidé pouze nástrojem, jak dosáhnout na státní příspěvek na bydlení. Když se v médiích objevují vztyčené prsty nad touto praxí, mluví se přitom pouze o „zneužívání“ státního příspěvku. Málokdo se ale ptá, jaká situace ho umožňuje. Opakuje se jen volání po tom, aby byla celá sociální dávka zrušena. Lidé, kterých se tato otázka týká nejvíc, však často nemají na výběr. Zvláště pak ti, o nichž se velká část společnosti v různých manipulativně formulovaných anketách vyjadřuje, že by je nechtěla za sousedy.
Nejdražší je ovšem paradoxní zboží – peníze. Beznadějně „nebonitní“ klienti pro banky se stávají „terénem“ pro firmy, které se na tuto oblast specializují. Už dávno tu neoperují jen klasičtí lichváři, i když jejich role může být důležitá. Zavedené půjčkařské společnosti jako Provident už pevně převzaly velkou část jejich agendy i praktik. Úroky přitom naskakují úměrně s „rizikem“, které tento typ půjček představuje – a které často doplňují tvrdé praktiky ve vymáhání.
Dopad výčitek
Cena za chudobu se přitom neplatí jen v penězích. Žít s chudobou znamená žít v dnešní době s neúspěchem, s pocitem selhání. Společnost jej předává chudým nejen každou mediální promluvou o „parazitním“ životě na dávkách, ale také každou reklamou na blýskavý symbol úspěchu, který si nebudou moct koupit. Pokud není chudoba důsledkem volby skromnějšího a šetrnějšího životního stylu, nese punc provinění.
Ten ještě posiluje atraktivita, jakou mají pro média příběhy úspěchu těch, kterým se podařilo z nuzných podmínek vymanit – význam jedinečných okolností, které jim tento únik umožnily, se však většinou redukuje pouze na líbivou kulisu „odpovědného“ mecenášství. Jenže kolik nadaných dětí z nuzných poměrů může dosáhnout na stipendium od banky, která si zároveň obratem ruky zařídí, aby se o její dobročinnosti psalo? A co zbývá těm nenadaným?
Vytěsňování chudoby napomáhá také poměřování. To v Česku často souvisí s exotikou – čím dál od nás, tím ochotněji chudobu připustíme. Skutečná (a tedy nezaviněná) nouze se tak může týkat třetího světa, Afriky... ale nás? Tady přece nechodí děti bosé a většina z nich má co jíst. Ztrácí se tím ale nerovnost jejich pozice vůči místním vrstevníkům? Poukaz k těm, kteří trpí „doopravdy“ (protože víc) je přitom bizarní. Budeme pacientům s roztroušenou sklerózou říkat, ať si nestěžují, že rakovina v terminálním stádiu je horší?
Komu přijde účet
Náklady na chudobu ale neplatí „jen“ peněženky a psychika chudých. Dopadají na celou společnost. To, že v ní lidé žijí zcela nesrovnatelné životy, je také forma nákladu. Společnost velkých nerovností je prostorem vzájemné cizoty. Jakou společnou zkušenost spolu sdílí děti vyrůstající za zdí satelitních měst s dětmi z vyloučené lokality, které se na prahu dospělosti dostávají poprvé na hory ( jak jinak než díky grantu), aby zde „osudu navzdory“ prožily svůj jeden velký den (viz NP 350)? Lidé, kteří si budou cizí, si mohou být pochopitelně i nebezpeční. Často se zdůrazňuje zejména kriminalita způsobovaná chudobou. Jenže jak často vidíme, i vyslanci bohatého světa vcházející mezi chudé v saku a kravatě mohou přinášet násilí. Jen schované do malých písmen nevýhodných smluv.
Peníze na chudých pak mohou znamenat třaskavinu pro celou společnost – lidé, kteří je bez sebemenších skrupulí vytáhli od těch nejpotřebnějších, je patrně nedají na charitu. Budou s nimi provozovat byznys podobně bezskrupulózně, jako k nim přišli.
Tam, kde je něčeho víc a víc, zpravidla to zlevňuje. Pro chudobu tohle pravidlo neplatí. Zdá se, že čím víc je chudých, tím je život v chudobě dražší. Část účtu dopadá na jednotlivé chudé, ztrpčuje jim život a znemožňuje změnu jejich situace. Jiná část nákladů ovšem dopadá na společnost jako celek. Platíme všichni. Proto by i ti, kdo si myslí, že „každý svého štěstí strůjcem“, mohli zbystřit. Jedna věc by totiž neměla být jedno ani těm, kterým je ukradené, že solidární společnost je zároveň lidštější a slušnější. Taková společnost je totiž také levnější.
