„Jak si kdo ustele, tak si lehne,“ slýcháme od politiků, z médií i od lidí kolem sebe. Opravdu tomu ale věříme? Známe příběhy lidí, kteří se ocitli bez domova? Nebyli to dřív naši rodiče, děti, prarodiče, přátelé a sousedi? Víme, jaká životní neštěstí se jim stala? Proč nás víc zajímá virtuální svět na internetu a dokážeme být lhostejní k tomu, že nám v mraze u nohou leží bezmocný člověk?
Jenže to je jen jedna část problému. Při pohledu na reformy současné vlády člověk nemůže zahnat myšlenku, že jejich cílem je stigmatizovat ty slabší a zahnat je do izolace. Každý si má zřejmě uvědomit, co znamená skončit bez prostředků, a bát se, aby náhodou v této situaci sám neskončil. Apelovat na lidskou lhostejnost proto nestačí. Ta je zároveň produktem systému, ve kterém jsou nastaveny určité hodnoty. V situaci, kdy jsou pošlapávána naše základní práva, je třeba učinit z těchto otázek politické téma. Jak už před časem napsal rozvojový pracovník Tomáš Tožička, nejde tu o nešťastníky, kteří měli smůlu nebo nebyli „úspěšní“, ale o oběti systému, který má dost prostředků na to, aby se o ně postaral.
