Musím přiznat, že mým snem bylo vždy býti pravým džentlmenem. Už od mládí, jakmile jsem spatřil dveře koupelny, dychtivě jsem bral za jejich kliku s nadějí, že snad zaskočím nahou dámu a budu jí moci po vzoru výše uvedené anekdoty naznačit, že jsem si vůbec ničeho nevšiml. Bohužel se mi takto podařilo přistihnout pouze strýce Karla, jak zpívá nahý do ruční sprchy „To musím zvládnout sám“ a mé omluvné „promiňte, madam“ se v tomto případě kupodivu neukázalo z nejtaktnějších, neboť z toho má strýc dodnes komplex.
Přes tyto drobné nezdary jsem byl však vždy naprosto přesvědčen, že se slušností se dojde zdaleka nejdále. Nejde jen o nějakou naivní víru. Existují důkazy, takřka empirické. Třeba ta slavná historka o spisovateli Williamu Goldingovi. Jeho sláva v jisté době dosáhla té míry, že bral honorář jednu libru za slovo. Když se o tom doslechla skupinka londýnských studentů, uspořádala sbírku, poslala slavnému tvůrci jednu libru a požádala ho, aby jim za tento honorář laskavě zaslal jedno své drahocenné slovo. Golding honorář akceptoval a obratem zaslal telegram se skutečně jediným slůvkem: „Děkuji“. Lepší důkaz, že slušnost se vyplácí, snad ani podat nelze.
Ovšem pozor, přátelé. Ano, být džentlmenem, co ví, jak decentně zastřít problém šmírování, je nejvyšší možnou formou civilizovanosti, ano, se slušností nejdál dojdeš. Ovšem tento výklad podnikám od počátku jen a pouze proto, abych upozornil, že existuje jedna výjimka potvrzující pravidlo. Existuje jedno místo na světě, kde se slušností nedojdeš, přesněji nedojedeš, nikam. Tím místem je pražské metro.
V pražském metru jsou pravidla slušnosti k ničemu. Daleko vhodnější je karate. Je tomu tak proto, že v pražském metru existuje jedna taková zajímavá tradice. Jakmile vůz zastaví na stanici, obstoupí dveře, z nichž chcete vystoupit, skupina těch, kteří chtějí nastoupit, a vytvoří neprostupnou hradbu. V lepším případě na obvodu hradebního oblouku otevřou úzký průduch, takzvanou uličku smrti, a nechají přetlak cestujících unikat pozvolna jím. Co je cílem této strategie, netuším. Jisté však je, že je životní nutností studium strategie únikové (neboli, jak říkáme my, odborníci: exit strategy). Za určitých okolností, zejména v zastávkách Můstek, Florenc a Muzeum lze při vystupování užít takzvanou taktiku lidské vlny, tedy mohutným proudem vystupujících hradbu nastupujících prostě prorazit a podupat. Horší je, pokud jsou nastupující v přesile. Tehdy taktiku lidské vlny užít nelze, je nutno zvolit jinou bojovou techniku. Údery karate jsou v zásadě nejefektivnější, je však naivní se domnívat, že jimi lze osaměle skolit mnohočetnou skupinu. V tomto případě platí tzv. zlatá zásada řetězu. V něm, jak známo, je-li vystaven tlaku, praskne nejprve nejslabší článek. Proto také je nutno zachovat při vystupovací operaci duchapřítomnost a být velmi flexibilní. Během krátké chvíle mezi zastavením vozu a otevřením dveří, je nutno bleskově zmapovat pevně sevřený šik nepřátel přede dveřmi a určit toho nejslabšího. Na něj je nutno zaútočit, to je vaše jediná naděje na opuštění vozu.
Zranitelné bývají zejména děti, ty lze skolit poměrně jednoduchým chvatem. Nedoporučuje se útočit na důchodce a invalidy, neboť jejich pády bývají nekoordinované, někteří se skutálejí do nástupní haly a hrozí, že o ně zakopnete při dalším postupu směrem k eskalátorům. Celkem slabé bývají ženy, ale je třeba být obezřetný. Nebezpečné jsou jejich nákupní tašky, některé ženy jimi umí uštědřit solidní úder, aniž by jim vypadla některá ze zakoupených věcí, mají toto umění patrně zapsáno v genech. Také prosím neopomeňte, že popruhem od kabelky se dá celkem efektivně škrtit.
Je možno samozřejmě zaútočit i na turisty, zejména Asiaty, ale jen tehdy, nejsou-li organizováni ve skupině. Zvláště nevhodní k únikovému souboji jsou opilí angličtí turisté z nižších vrstev, nezapomeňte, že se přijeli do kolonie poprat pro zábavu a vyválet ve zvratcích. V zásadě nejvhodnější je příliš nespekulovat a zasadit úder otevřenou dlaní na klíční kost průměrného Čecha, nejlépe s batohem na zádech (s tím se špatně běhá i zvedá).
Tedy, džentlmen by možná překvapeně špitl: A což říci prostě „s dovolením“? Jenže v místě, kde musíte prosit o možnost vyjít ze dveří, je potřeba zásady civilizace poněkud – no, řekněme třeba – elementarizovat.
