Andrea, 34 let - psycholožka
Jednou z mých charakteristických vlasností je schopnost ztratit či definitivně uklidit jakýkoli dokument. Pravděpodobnost ztráty roste přímo úměrně s tím, jak moc jsem papír chtěla uchovat. Klasickým příkladem jsou sešity a papíry s recepty, které jsem posledních deset let v periodě šesti měsíců uspořádala, přepsala, uklidila... a už nikdy nenašla. V moment, kdy jsem po nich přestala pátrat, rozvinula se má schopnost kreativního vaření, začalo mě to bavit a to, že si nikdy nemůžu zjistit, jak přesně má recept vypadat, je zdrojem božích chutí. Takže v téhle oblasti svoje bordelářství miluji a doufám, že mi vydrží! Jako dítě jsem ještě byla přesvědčená, že mám odporně velké rty. A všichni se mi kvůli nim smáli. S dospíváním se ukázalo, že je to spíš výhoda, či přednost jako blázen :)
Linda, 37 let - novinářka
Záleží na tom, co člověk považuje za chybu. Vše, co mi pomáhá k něčemu pozitivnímu, beru jako přednost, nikoliv jako chybu. Spíš jako povahový rys, díky kterému žiju život po svém. Tak vlastně nevím. Snad jistá opatrnost v životě. Ta mi kolikrát velmi pomohla neudělat něco zbrklého. Díky tomu jsem zatím v životě nelétala v nějakém mega průseru, kterým bych obtěžovala všechny kolem.
Broňa, 25 let - bez zaměstnání
Celý můj život je jedna velká chyba, která je složená z miliard molekul malých chyb každodenního jednání, myšlení a mluvení. Často, když se třeba odněkud vracím, si jen v duchu říkám: „jsi píča, píča, píča, kráva blbá“ a nejraději bych si samou trapností ukousla ruku. Souvisí to s nepříjemnými situacemi, které v sociálních interakcích zažívám prakticky v jednom kuse. Pak se ale ráno probudím a když si vzpomenu, co se mi všechno „povedlo“, spíš se nekontrolovaně usmívám. Všechny ty přešlapy, blábolení a nesmysly, které jsem zvládla vyprodukovat.. je to legrační. A pak jdu a říkám si, že se sama se sebou docela pobavím.
Alois, 29 let - výtvarník
Mám docela rád svou upřímnost v situacích, kdy člověk úplně upřímný být nemá. Když něco takového uděláte, je to vnímané jako chyba a občas to taky chyba je. Mě to ale nedochází a občas to celou situaci posune na takovou roztomile trapnou rovinu. Třeba zrovna před chvílí jsem byl na policii a když jsem se uprostřed rozhovoru s příslušníkem zeptal, jestli ví, že je nikdo nemá rád, zavládlo takové roztomilé trapno. Asi bych u sebe mohl najít daleko dramatičtější chyby, ale tuhle mám fakt rád.
Leontýna, 36 let - psycholožka
Jsem přirozeně mentálně pomalá. Pomalost mi někdy brání rozhodovat se rychle, přeladit se na nenadálou změnu, potřebuji čas a energii, abych se smířila s tím, že se v něčem mýlím, nebo že je třeba věnovat se náhle neoblíbeným činnostem. Fyzicky dokážu být rychlejší, než je moje mentální tempo. Když se vyburcuji k rychlosti, protože se nechám ovlivnit tempem lidí kolem sebe, nebo jsem-li příliš flexibilní vůči ostatním, případně když toho chci hodně moc stihnout, tak pak nemám čas věnovat se sama sobě a svým pomalým myšlenkových pochodům, svému duchovnímu životu, nestihnu prožívat a vstřebávat dobré i špatné zážitky tak, aby mi byly k užitku. Když jsem příliš rychlá, jsem častěji podrážděná a negativistická, dělám některé věci jen automaticky a tak z nich nemohu mít radost. Své pomalosti vděčím za svou vnitřní pohodu, když jsem pomalá, cítím se dobře a vnímám, že nejsem otrok či stroj, ale užitečná lidská bytost.
Mia, 20 let - studentka gymnázia
Když člověk bere své chyby jako možné zpestření života, může si je oblíbit všechny. Mám na mysli situace, kdy vás nepochopení systému vyplňování přijímacích zkoušek zachrání od studia ekonomie nebo když po použití špatné věty z maďarské konverzace do kapsy dostanete místo odpovědi deset tisíc forintů.
