Kdo by nechtěl uspokojit své vezdejší potřeby co nejlevněji? Zvláště, když peněz není nazbyt a příležitostí, jak je získat, spíše ubývá. Alespoň tedy těch, při jejichž využití nemusíte rezignovat na základní lidskou důstojnost. A není ani příliš divu, vždyť sklízíme, co jsme zaseli, co činíme jiným, děje se i nám a had se zakusuje do vlastního ocasu. Kdo by se tedy divil, že využívání a požadování všemožných slev a akčních nabídek se vrací jako bumerang v nutnosti zlevnit a výhodně nabídnout nakonec i sebe sama na trhu práce?
Kde se bere sleva
Ostřelováni dobře mířenými a na míru vytvářenými nabídkami pomalu zapomínáme na to základní. Věci mají svou cenu. Spravedlivou a férovou, do níž by měly být započteny všechny náklady spojené nejen se vznikem toho kterého produktu, ale dnes čím dál naléhavěji i s jeho následným zánikem. Pokud tomu tak není, vznikají tzv. externality, které pak platí někdo jiný, než je uživatel těch báječně výhodných nabídek zboží a služeb. Mezi klasické externality patří dopady na životní prostředí a zdraví lidí, nutnost využití neobnovitelných zdrojů a nároky na infrastrukturu, která je budována z peněz nás všech, ale často přináší užitek jen někomu. V neposlední řadě jsou tu pak vedlejší dopady sociální. O něco levnější zboží se tak může ošklivě prodražit stále rostoucími daněmi, za něž se pak stát snaží udržet poslední zbytky sociálního smíru.
Snaha o stále efektivnější výrobu a distribuci zboží je přirozená. Člověk se odnepaměti sna- ží dělat vše lépe a rychleji. Přináší mu to větší zisk, o který se pak prostřednictvím zlevnění a větší dostupnosti statků dělí s ostatními. Jak totiž praví klasická ekonomická poučka, čím je statek méně vzácný, tím více klesá jeho cena. Jako všechno na světě, má však i tento mechanismus své hranice, kdy je záhodno si říci, že už je něčeho tak akorát. Nejrůznější prodejní akce se až příliš často snaží přesvědčit už dávno nasycené zákazníky, aby si udělali místečko ještě na nějakou tu další laskominu.
Neslevujte z informací
Touha získat co nejvíce za co nejméně neodvratně končí v hedonistické pasti. Co nás nic nestojí, toho si nevážíme a je-li něčeho příliš, nepřináší to radost, ale otupělost. Naopak znám-li cenu věcí, dokážu je náležitě vychutnat. Lze se ale dnes vůbec dozvědět pravou hodnotu věcí? Nikdo už netuší, jak a kde vznikají jeho každodenní nákupy. Povinně uváděné informace na výrobcích jsou velmi vágní, jako třeba složení cenově výhodného medu „směs medů ze zemí EU a zemí mimo EU“. Jako jediný jasný údaj, podle kterého se lze orientovat, tak zbývá akčně snížená cena. Dokonce už ani zavedená známá značka nic nezaručuje. Jak nám nedávno vysvětlil náš ministr zemědělství, je zcela v pořádku, když tentýž výrobek téže značky má v různých zemích zcela jiné složení. Je přeci třeba respektovat „odlišné chuťové preference jednotlivých regionů“. V praxi to nakonec dopadá tak, že v Čechách prodávaná káva známé německé značky pochází z pražírny v Polsku a kvalitní arabiky obsahuje o poznání méně než na západ od nás, zato cena je o něco vyšší. Ale občas je v akci!
Povinné normy složení potravinářských výrobků byly dávno zrušeny a výrobní náklady se při dnešním vývoji technologií a tajnůstkářství firem odhadují jen velmi nesnadno. Akční sleva je tak jakousi substitucí férového obchodu. Dříve každý věděl, co má přibližně jakou hodnotu a lidé chápali, že i pekaři, dělníci a řemeslníci potřebují z něčeho žít – často to byl právě váš soused, tak proč ho tlačit do kouta kvůli pár ušetřeným krejcarům? Dnes je vše jinak, ztratil se dokonce už i vztah mezi kvalitou a výrobními náklady. Např. levná elektronika je často výrobně dražší než její kvalitnější varianty, protože výrobek je třeba dodatečně „znekvalitnit“ třeba omezujícím softwarem, aby se udržela jedinečnost prémiové značky, která vzniká na témže pásu. Často už se ani nedá odhadnout, co je ještě výhodně nakoupený výrobek a kdy už je nám spíše podstrkován vyložený odpad, kterého by se musel obchodník či výrobce jinak draze zbavovat. Ne nadarmo se říká, že nejsme tak bohatí, abychom mohli kupovat levné věci. Je lépe investovat na počátku více, než být nucen věc často obměňovat nebo platit drahý servis. Na určení ideálního poměru mezi cenou a výkonem by však mnohdy bylo třeba nejen vysokoškolského vzdělání v oboru, ale i detektivních schopností.
Naštěstí tlak vyvolává protitlak, a tak i k cenově podbízivým nabídkám existuje alternativa. Jakousi slevou naruby je systém Fair Trade. Poskytuje výrobky sice mnohem dražší, než je obvyklé, ale zaručuje, že přesně víte, co a odkud za své peníze dostáváte, včetně toho, že díky fairtradu vydělávají otcové a matky na vzdělání svých dětí, místo toho, aby děti pracovaly v robotárnách a školu ani nepoznaly.
