Teorie v kostce
Stručný úvod do studia médií o seriálech praví více méně následující. Jsou to mediální produkty, jež jsou důležitými zdroji kulturních významů, zároveň ovšem fungují jako průmyslové komodity vyráběné za účelem zisku. Tím pádem mají značnou moc k ovlivnění divákovi duše, kterou se ovšem snaží prodat inzerentům. Čím větší počet či přesnější zacílení, tím lépe. Vznik seriálů se podobá výrobní lince. Než se produkt pustí ven, je nutné prozkoumat trh, přičemž výrobek se neustále zkouší, upravuje a vyvíjí. Ve hře jsou obvykle velké peníze (potencionální zisky i ztráty). Bez ohledu na „kulturní rozměr“ své produkce se proto výrobci (mediální společnosti) snaží minimalizovat obchodní rizika a co nejvíce zhodnotit vynaložené prostředky na vývoj nových produktů. Seriály pak vyhovují maximálně, neboť jednou úspěšně zvolený vzorec (již vyvinutý produkt) se v nich dá opakovat do omrzení. Ať již jde o nekonečná pokračování výdělečných filmových sérií či skutečné soap opery. Tento způsob výroby a potřeba širšího publika (kvůli prodeji reklamy) vede nutně k větší než menší míře standardizace a stereotypizace výsledného produktu. Vzhledem i k všeobecnému sklonu médií posilovat společenský status quo, je jasné, že od seberafinovanějšího seriálu se společenské inovace čekat nedají. Byť z hlediska kultury příběhy na pokračování tento potenciál v sobě zakódovaný rozhodně mají.
Návrat řádu
Normalizační seriály často vnímáme jako propagandistická díla komunistického režimu, překlad revoluční ideologie do jazyka seriálu. Ideologii v seriálech jako Třicet případů majora Zemana či Okres na severu skutečně najdeme snadno. Při bližším pohledu ale zjistíme, že to je spíše ideologie řádu, stability, onoho příslovečného „klidu na práci“. Nejde o revoluci a hlavní postavy nejsou postavami rebelů. Jsou to patriarchální otcové, strážci řádu jako major Zeman nebo jeho garanti jako soudruh Pláteník z Okresu na severu. Především prostá lidská moudrost, ne nějaká ideologie, odvrací všechny hrozby řádu – kombinací lásky a přísnosti krotí potenciálně podvratnou energii žen, odstraňuje nešvary, případně stíhá narušitele. Kdepak revoluce, i řeči o socialismu jsou jen slupkou a potvrzením poslušnosti vůči pořádku. Podstatná je poslušnost, znalost svého místa. Kde jsme to už viděli?
Normalizace má předobraz v dlouhém období Rakouska-Uherska, „stařičký mocnář“ jedné i druhé doby ztělesňoval řád, jehož hlavní a pro mnohé jedinou ctností bylo právě to, že je řádem. Není náhoda, že představitel majora Zemana si poprvé zavyslýchal v uniformě rakouského policejního komisaře ve filmu Lupič Legenda, ani že ve stejné době byla nejpopulárnější historickou knihou Osud trůnu habsburského. Řád má paměť – a v normalizačních seriálech se vrátil vytěsněný řád rakousko-uherského bezčasí.
Britská škola sci-fi seriálu
Nikoho jistě nepřekvapí, že u nás byl a je seriálový život oproti „vyspělé cizině“ notně opožděn, některé trendy se k nám dostaly se značným zpožděním a jiné, třebas v anglosaském světě velmi vlivné, sem nepronikly vůbec. Za nejvýznamnější seriál, který na české obrazovky nikdy nepronikl, lze jistě považovat britský Doctor Who, který je nejdéle vysílaným sci-fi seriálem všech dob. Vysílání začalo v roce 1963, běželo až do roku 1989 a bylo obnoveno novou sérií, která vznikla roku 2005 a pokračuje dodnes. Seriál by v Británii vyhlášen nejlepším seriálem všech dob, má značný kulturní vliv a silnou fanouškovskou základnu, včetně Česka, kde je znám pod jménem Pán času a dostupný na internetu včetně kompletních titulků. V průběhu let se na kultovní dílo nabalilo mnoho tzv. spin-off, tedy odvozených seriálů, které samostatně pojednávají o jednotlivých vedlejších postavách, případně dále rozvíjejí některé zápletky. Na téma Doctora Who také vzniklo nesčetné množství komiksů a her, podle jednotlivých epizod bylo napsáno více než sto padesát románů.
Nadhled a s láskou využívaná klišé jsou typická i pro další sci-fi seriálovou produkci BBC. Asi největší proslulosti a obliby dosáhl parodický Červený trpaslík, jehož vzniklo padesát pět dílů v devíti sériích. To je jistě úctyhodný výkon, uvědomíme-li si, že mezi hrdiny celého seriálu se vyskytuje jen jeden jediný živý člověk. Seriál obsahuje mnoho odkazů na Star Trek a Hvězdné války i narážek na dobové britské kulturní a společenské poměry, které mnohdy není snadné odhalit, to mu však nic neubírá na zábavnosti. Jako každé velké dílo funguje na mnoha úrovních. Knižní zpracování seriálu se předlohy drží jen volně a funguje jako plnohodnotné samostatné dílo. Zapomenout jistě nelze ani na Stopařův průvodce po Galaxii. Podle tohoto původně rozhlasového seriálu vznikla knižní pentalogie, na jejím základě televizní seriál a nakonec i nepříliš povedený film.
Když seriál hýbe společností
V šerých počátcích české seriálové kultury byl účinek na společnost z dnešního pohledu už zcela nepředstavitelný. Sledování stmelovalo všechny, od dětí po kmety, a neexistence záznamové techniky nutila podřídit úspěšnému shlédnutí dalšího dílu doslova vše.
Jelikož se nechci zapojovat do sporů o ten opravdu nejpůvodnější a nejstarší český seriál, spolehl jsem se na selektivní vzpomínky pamětníků. Z nich jednoznačně vyplývá, že první skutečně vlivný seriál byl Tři chlapi v chalupě, prvotina Jaroslava Dieta z roku 1962. Peripetie okolo vesnického života a fungování JZD byly na svou dobu osvěživě kriticky podané a ačkoli se v archivu dochovaly jen poslední dva díly, v kolektivní paměti zvláště venkovského obyvatelstva seriál přežívá dodnes, včetně kultovní hlášky: „Jaká je naše strategie na vesnici? No, aby všichni měli všechno. Jakou taktikou se k tomu dostaneme? Tím, že nikdo nebude mít nic.“
Ovšem to byla jen předehra pro opravdu celospolečenský kult, který vyvolala Sága rodu Forsytů. Zkuste se zeptat nějakého pamětníka a uvidíte sami, jak se mu zalesknou oči a začne sypat historky spojené s uváděním seriálu, který lidem oslazoval počínající normalizaci. Spory mezi příznivci Soamse či naopak Heleny rozdělovaly rodiny i pracoviště, v době vysílání se vylidňovaly ulice i hospody a zamilované páry mu přizpůsobovaly časy schůzek. Vyslechl jsem i vzpomínku na zběsilou jízdu zájezdového autobusu, jehož řidič se pod tlakem pasažérů snažil stihnout začátek dalšího dílu.
Britský originál podle Galsworthyho knižní předlohy z roku 1967 se dočkal v roce 2003 opětovného natočení, to už však byl jen stín byvší slávy, stejně jako repríza původního díla TV Prima v devadesátých letech.
