Začněme rovnou pohledem do budoucnosti. Celovečerní film je dosud tím největším, co se vám na kreslené postavě Aloise Nebela, nádražáka z Bílého Potoka, podařilo nafouknout. Budete chtít Aloise udělat ještě „většího“?
To netuším. Už tahle nabídka k filmu přišla ve chvíli, kdy jsme s Jardou Rudišem nepředpokládali, že bychom s Lojzou něco dělali. Myslel jsem si, že knižní trilogie to uzavřela a možná občas uděláme strip nebo povídku.
Ta nabídka ale byla jednou z těch, které se neodmítají. Produkční společnosti Negativ jsme věřili. Jejich portfolio je pěkné a oni dotahují věci do konce. Proto už si teď nejsem jistý, že bych další podobnou nabídku odmítl. Ve světě komiksu je běžné, že autor žije se svým hrdinou celý život.
ZROD TĚŽKÉHO SNU
Vy jste se přitom vydali náročnou a na české poměry výjimečnou cestou. V zásadě jste natočili filmy dva – nejdřív hraný a pak ještě vše překreslili. To zvýšilo celému projektu náklady ve všech směrech.
Příběh je takový, že když o to Negativ projevil zájem, tak jsme na rovinu řekli, že komiks je komiks. Dalo by se to, ale tam nejsou efektní scény, nelítá se tam vzduchem, a tak jsem si hraný film nedovedl představit.
Pak se hledal režisér. Padala jména jako Michálek nebo Ondříček, ale já měl strach. Nic proti nim, ale myslím si, že u této látky je třeba spíše potlačit své ego a látce sloužit. Proto padla volba na Tomáše Luňáka. On je víc pozorovatel, je pokornější a má blíž k Aloisovi. On mi také půjčil film od režiséra Richarda Linklatera a řekli jsme si, že tohle není marná cesta. Pak už to bylo docela jednoduché. Psaly se scenáře, sháněly peníze... Celé to od první nabídky trvalo pět let, samotná výroba filmu dva roky.
Na projektu se podílela také celá řada slavných. Písně nazpívali Václav Neckář nebo Marie Rottrová, jednu z postav ztělesnil Karel Roden. Kdo z nich byl pro tebe skutečně podstatný?
Naším odrazovým můstkem byl Mirek Krobot. Už ani nevím, kde a jak nás napadlo, že by byl skvělý na roli Aloise Nebela. Začali jsme si ho představovat a podle něj to psali: zatímco komiksový Nebel je spíš hrabalovsky hanťovský typ, Krobot je takový málomluvný horal. On pochází z Jeseníku, ze Zábřehu, a zná to tam. Zároveň je to režisér, který rozumí divadelnímu textu, a tak nám v tom hodně škrtal. Teď tam ty slova fungujou úsporně a ostře. A taky dal filmu rytmus... ta jeho chůze a mluva. Další herce jsme dost přizpůsobovali jemu.
Zmínil ses o látce. Ve filmu přinášíte příběh sudetské pomsty na sklonku minulého režimu. Jeho porozumění předpokládá znalost regionálních reálií. Myslíš si, že mezinárodní publikum nebude zmatené?
My jsme chtěli být sdělní. Když se nás ujal německý distributor Match Factory, věděli jsme, že to budou chtít prodat dál po Evropě. Už ten odsun byl ale problém. Když jsme to dávali mladým animátorům, mysleli si, že jde o vyhnání Židů. Byly tam také názory, aby se války a armády odsunuly do pozadí, anebo vyhodily úplně. Ale já stál hodně o to, aby tam byl Němý. I kdyby lidi neměli pochopit, proč přejde hranici a zabije starýho Wachka.
Myslím, že jsme udělali maximum. Díval jsem se na reakce z Toronta, kde budeme na festivalu, a tam to ani nezaznělo. Zajímala je atmosféra a jasný příběh pomsty, ale historické souvislosti neřešili. To my taky neřešíme, když se díváme třeba na western.
A jak by sis zhodnotil film jako celek?
Já kdybych byl šéfem toho filmu (směje se), tak bych byl expresivnější. Při prvním testu to mělo blíž ke komiksu, kde nerozeznáme den a noc, sen a realitu, nevíš, kdy jsi v něčí vizi. Já bych šel víc po tomhle. Ale chápu, že je to týmová práce a ty názory se střetávaly. Oni to viděli víc filmově, dávali tam víc šedý a dávali pozor na rozeznatelnost dne a noci. Ve výsledku jsem nakonec spokojený, funguje to přibližně tak, jak jsem si představoval. Nebel má atmosféru a pocit vyšinutosti nebo snu, těžkýho snu.
Ještě před Torontem vás čekají festivalově „nejstarší“ Benátky a krátce nato česká premiéra v „nebelovském“ Jeseníku. Před kterou z akcí chováš větší respekt?
Především jsem rád, že to Jeseník vyhrál (místo premiéry zvolili diváci v internetovém hlasování – pozn. red.), protože je to přeci jen malé město a hlasujících se muselo zmobilizovat hodně.
Benátky beru spíš jako výlet a příležitost nahlédnout do velkého světa. My když jsme jeli s Jardou Rudišem na předváděčku do Karlových Varů, tak jsme tam byli za outsidery. Chtěli jsme třeba na polský večírek, protože jsme oba velcí fanoušci polské kuchyně, chtěli jsme si dát bigoš, ale nebyli jsme vpuštěni. Pro mě je tenhle svět prostě jinde a chci se na to podívat. Jeseník je pro mě zase takové zadostiučinění, protože ten příběh tam vznikl a je to i taková výpověd nás lidí, kdo jsme tam kdysi zakládali první kluby a kapely. Řekl bych, že nám lidem z Jeseníku stále chybí takový pocit identity. Alois Nebel by zakořenění lidí v místním kraji mohl pomoct.
SUDETY BIS DREI UND DREISSIG
V Jeseníku ses narodil, znáš ale kořeny své rodiny?
Rodiče tam přišli po válce, zhruba v sedmačtyřicátém ze Slovenska. Rodina jako taková ale pochází z enkláv v Rumunsku kolem Oradey. Těch nánosů tam byla spousta. Když jsem šel po ulici, potkával jsem Řeky, Cikány i Němce. Třeba Filgasovi nebo starého Maana, což byl neodsunutý Němec, který tam dožíval. Byla to taková míchanina.
Jak tato směs fungovala v praxi?
Úplně normálně. Jen třeba učitelé ve škole říkali věci ve stylu „Vy Řeci, taková velká kultura a přitom…“, prostě hovadiny, jako dnes říká pan Klaus. Tenhle pohled tam měli ti starší lidé, ale mezi námi dětmi to bylo úplně v klidu.
Samozřejmě, že v Jeseníku byly mokřejší čtvrti a více hoch čtvrti – nové sídliště, kde ty děti byly trochu jiný. Ale my, co jsme bydleli kolem náměstí, jsme spolu vycházeli dobře.
Do kdy jsi zůstával v Jeseníku?
Do Prahy jsme se rozhodli jít s bývalou ženou, když mi bylo třicet tři.
To už je poměrně pozdě, tou dobou jsou pevná přátelství dávno uzavřena. Jak ses v Praze socializoval?
Do té doby jsem byl takový spokojený chlapů v Jeseníku, měl jsem svou kavárnu a kapelu. Tady jsem ale začínal u kamaráda ve firmě jako stavební dělník, a to bylo trošku hustý. Ne že by mi vadilo dělat rukama, před revolucí jsem pracoval jenom v dělnických profesích. Začínat ale ve třiatřiceti nanovo není žádný med.
Pak přišla přes kamarády nabídka kreslit storyboardy. Nevěděl jsem, co to je, ale když mi řekli, že jde o obrázky k filmu a reklamě, tak jsem odpověděl, že to bych opravdu rád. Protože s kreslením jsem přestal v lidušce už v patnácti letech, musel jsem se to naučit znova. Od té doby se kreslení se mnou táhne.
Jezdíváš zpátky do Jeseníku?
Teď tak jednou za měsíc, někdy i méně. Mám tam rodinu, své kamarády, hospodu, kavárnu, do které chodím, a když je to možné, tak tam tak dvakrát do roka zahrajeme.
Jak se to tam mění? Hovořil jsem s kamarádem z opačné strany, z Jáchymova, a ten konstatoval vysokou nezaměstnanost, relativní chudobu, sklony k alkoholismu, fašizující nálady a rasismus na vzestupu.
Já se po revoluci bál, že tam dojde k sociálnímu propadu, protože fabriky zavřely, a je jasný, že pár lidí do toho opravdu spadlo. Lidi, co pro nás byli hrdinové, jsme pak vídali popíjet u obchodu pod stromem od osmi od rána. Na druhou stranu mám spoustu kamarádů, kteří si založili vlastní firmy, kavárny, projekty a fungujou. Tam je to hlavně o tom, že město nebo stát ti nepomohou, musíš se starat sám o sebe. A to mi přijde, že tam ti lidé umějí.
Co se týče skinheads, sám jsem je tam nezažil, ale vím, že to tam fungovalo. Jednou skopali těhotnou cikánku a co jsem se pak bavil s kamarády, kteří ty mladé kluky nějak znali, tak tihle týpci zaprvé pocházeli z podobných kořenů jako já, takže to nebyli moc Češi, a zadruhé byl jeden z nich prý synen nějakého policajta a druhý jednoho z radních.
Jinak si myslím, že to tam není, nevím o problémech s Cikánama. Asi jich tam moc nových nepřišlo, anebo přišli třeba do Vlčic, kam je vyhnal Čunek, a ti místní se o ně docela dobře postarali. Prý už tam dnes nejsou, vrátili se ke svým do Vsetína, ale s těmi místními jsme sedávali a dodnes sedáváme v hospodě. U nás to není tak divoké a takové to vyvolávání problémů, to bylo spíš, že si ti kluci chtěli na něco hrát.
Hodláš se někdy vrátit do Jeseníku natrvalo?
Sním o tom, že třeba dosáhnu úspěchu a budu mít rok na to, abych kreslil komiks a nestaral se o finance. Takové klidné místo, taková cela, je pak důležitá. Komiks nepotřebuje než stůl, židli, tužku, papír a trpělivost. Když jsi sám, najdeš si rytmus a uděláš práci rychleji a lépe.
Dokážu si představit, že bych tam žil i s rodinou. Školky a školy tam fungují, v tom problém není. Mezitím jsem si ale zvykl na Prahu a docela si to tu zamiloval.
POD TLAKEM ČASU
Kolem filmu Alois Nebel začalo být opět slyšet o skupině Priessnitz. S ní jste dobývali slávu hlavně v devadesátých letech. Já to jako kluk vnímal tak, že do Prahy občas zavítá kapela z pustiny, na kterou se musí čekat, a jako Pražáka mě ta exotika samozřejmě bavila. Měli jste tehdy možnost víc to rozjet, anebo šlo o záměr, dělat to takhle esoterně?
Měli jsme kolem třetí desky, když nás vzal pod sebe Bonton. Zřejmě v tom vycítili popový potenciál a my jsme se také, přiznávám, snažili vyjít vstříc publiku. Velmi brzy jsme ale zjistili, že to není naše cesta, že je to všechno špatně.
FA ta esoterika… Kapela se vlastně původně jmenovala Chlapi z práce a vycházela z punku a garážové hudby. My byli odkojení spíš polským rádiem a polskými kapelami než těmi českými. Ale hráli jsme něco jako ostatní. Pak jsme ale začali poslouchat Fields of the Nephilim, Sisters of Mercy nebo The Cure a cítili, že ten náš, jak jsme říkali, „vlčí kraj“ má něco z toho. Ta hudba nám byla bližší než městský punk, kde se řeší sociální problémy a ventiluje vztek, který nám tak nějak scházel. A tak jsme na tom začali pracovat. Jasně, byl to trochu záměr, ale myslím, že v gotice či esoterice, v horách, mlze a vlcích, jsme se také našli. Když se v tom poté našli i Pražáci, začalo to fičet, a pak, jak řekl na začátku, jsme se tomu vzdálili. Dneska jsme vyučení a cítíme, že bychom měli pracovat s tím, co umíme a co nám sedí.
Teď jste po delší pauze odjeli s Priessnitz Alois Nebel Tour a hráli samé starší skladby. Chystají Priessnitz nové album?
My jsme nikdy nebyli kapela, která hraje pětkrát do týdne. Dávali jsme si pauzy třeba půl roku, ale tentokrát to trvalo déle než dva. Rozhodl jsem se, že budu dělat film a že kapele to pomůže najít další smysl hraní a tvoření.
Aloise Nebela a Priessnitz moc nerozlišuju, my jsme v tom dost namočení. Film je naše vizitka a vlastně takové další stádium práce kapely. K nové desce ale máme nutkání, zatím jsme nahráli čtyři demáče. Dal bych vám je do časopisu, ale ještě nejsou v použitelném stavu. Kapela zní dobře, zase trochu jinak a s jinou atmosférou. Ale problém jsou texty. Potřeboval bych chodit někde sám po horách.
Slyšel jsem, že s Jaroslavem Rudišem už také připravujete další komiks s historickým námětem ze Sudet?
To je pravda. V Bílém Potoce se kdysi narodil herec Rudolf Rittner. Vystudoval ve Vídni, hrál v divadle v Berlíně a točil filmy s předními režiséry německého expresionismu. Když mu ale bylo čtyřicet, vrátil se domů a postavil si zámeček. Pojal romantickou ideu, že napíše román o kraji a lidech. Ale nevyšlo to. Postupně se uzavíral, zámeček rozděloval na čím dál menší místnůstky, takže se domnívají, že trpěl agorafobií. Mě dost zajímá ten návrat domů nebo do přírody a co to může udělat. Je to pro mě otázka.
Prý se také podílíš na „současném“ projektu galerie GASK, Věznice: místo pro umění. Se svým protějškem ve vězení společně připravujete komiksový příběh.
Má to být na motivy Jednoho dne Ivana Děnisoviče od Alexandra Solženicyna. Mohli jsme postupovat tak, že bych ho naučil svou techniku, já hodně vyřezávám do papíru a to si myslím, že by se do věznice hodilo. Ale pak jsem si řekl, že bude lepší, když já obstarám grafickou stránku a on napíše scenář. Když popíše jeden svůj den.
Pokud vím, tak setkání tváří v tvář není podmínkou projektu. Viděli jste se? Co ses o svém vězni zatím dozvěděl?
My si dopisujeme a už to byl trochu problém. Oni tam nemají internet a já nepsal dopis tak deset let. Musel jsem se to znovu naučit.
On je na jednu stranu takový zatrpklý, ale zároveň mám pocit, že ačkoli žije za těmi zdmi, tak má svůj názor na svět a není tak izolovaný. O světě ví stejně jako my a ve výsledku možná ještě víc, neboť my jsme zahlceni informacemi a už nemáme čas je analyzovat. Je možné, že se setkáme, ale teď jsem zcela vyřízený f ilmem. V kalendáři mám prakticky každý den něco.
Jaromír Švejdík (nar. 1963), hudebník, výtvarník a scenárista původem z Jeseníku. Se skupinou Priessnitz natočil dohromady deset alb, naposledy LP Stereo (EMI/Landscape, 2006). O tvorbě a ambicích Priessnitz mimo jiné říká: „Jsem milovník lidové písně, ale po odsunutých lidech nezůstalo nic. My musíme zpívat Vínečko bílé, což je úplný nesmysl. Tak jsme chtěli bouchnout do stolu a zazpívat si ‚Třeba na sever‘.“ S Jaroslavem Rudišem stvořil postavu Aloise Nebela. Po jednotlivých dílech (Bílý Potok, Hlavní nádraží, Zlaté Hory, Labyrint, 2003-2005) a souhrnné trilogii (Labyrint, 2006) přichází sudetský nádražák na podzim do českých kin. Je členem skupin Jaromír 99 & The Bombers a Umakart. S druhou jmenovanou, jíž sdílí s Janem P. Muchowem (The Ecstasy of Saint Theresa) a Dušanem Neuwerthem (Tata Bojs), natočil desku Manuál (EMI/Landscape, 2004) a nyní připravuje druhé album.
