Před Vánoci jsme spolu natočili krátké video (k vidění na www.novyprostor.cz – pozn. red.). Tehdy vás trápila noha a říkala jste, že čekáte na operaci…
Ano, kvůli kyčli. A v budoucnu mě ještě čeká na té samé noze koleno. Buď mi nohu dají do pořádku, nebo se rozpadnu jako lego. Stále cítím bolest, která vystřeluje do celého těla. Prý jako by se kloub drolil na písek. Na operaci jdu 9. února a mám strach. Ale už se to táhne dva roky. Nejdřív jsem dostala z berlí zánět do ruky – a s antibiotiky nemůžete na sál – a pak jsem čekala dalších třináct měsíců na termín.
Tehdy jste říkala, že vám Nový Prostor pomáhá vydělat na léky. Jak zvládnete nemocnici, přeci jen vzrostl poplatek za lůžko a den?
Mám starobní důchod, ale strašně malej, necelých pět tisíc. Bydlela jsem v severních Čechách v České Lípě a posledních sedm let jsem byla na podpoře, nebyla tam práce. A teď když vám z toho vypočítávají důchod…
Nevím, jestli mi nevyřídí nějakou LDNku nebo něco. Protože po operaci s tím nebudu moci jít ven. Mám kamaráda, taky bezdomovec, taky bydlel na lodi a měl šrouby v noze. Dali ho na eldéenku do Humpolce, byl tam asi tři týdny, pak ho pustili. Odhodil berle a bylo to dobrý, ale… nevím.
Chcete se pak vrátit k Novému Prostoru vrátit, nebo si budete hledat ke starobnímu důchodu ještě jinou práci?
Víte, jsem zvědavá, jestli mi v tomhle státě ještě v těhle letech někdo pomůže. Třeba bych ještě zastala plno práce, ale oni stejně řeknou, že ta bába není perspektivní. A ono když se nemáte pořádně kde vyspat, kde si vyprat a dát si do pořádku osobní věci, tak je to na nic. Že mám kabelku s dokladama, nebo chodíte s batohem a v něm jeden ručník? To není žádné řešení.
Teď jsem chtěla jít uklízet a majitelka se ptá, jak to prý budu dělat, když jsem o berli. A já jí na to odpověděla: „Tak se budu opírat o koště!“ Vyrazila mě, to je jasný (dlouho se směje). Nějaký úklid bych určitě vzala, ale to by šlo i k Novému Prostoru. Dopoledne bych mohla prodávat, večer uklízet. A tady v Jindřišské už mě lidi znají a já znám je. Jsou hodní, ochotní, přáli mi k Vánocům, dostala jsem taky nějakou korunku navíc. Ne moc, ale bylo to hezký. Od cizích lidí, když to tak vezmete. Já říkám: Cizí lidi jsou lepší. Vlastní rodina je největší nepřítel, který vás v životě může potkat, věřte tomu.
Na útěku
Počkejte, jaképak věřte...
Říkám to podle vlastní zkušenosti. Mám čtyři sourozence, bratry i sestru, ale pro ně už asi nejsem, nevím. Teď, když jsem na ulici, tak mi jen esemeskujou, nic víc... Byla jsem u mladšího bratra asi týden, ale pak přišla sobota, přijely jeho děti a to rázem zjistíte, že jste tam navíc. Tak jsem se sebrala a šla pryč. Řekla jsem, že přijdu třeba pozítří, ale už jsem tam nešla.
A rodiče – ti jsou také nepřítel?
Rodiče nežijou, kdyby žili, tak nejsem tam, kde jsem. Měla jsem hodný rodiče, vyrůstali jsme na pražském Smíchově, a když jsem byla malá, tatínek boxoval za Uhelný sklady. Doma měl nějaký medailičky a všelijaký to mramorový s lipovýma lístečkama. Později rozvážel uhlí a to víte, uhlíři, ti vydělávali, co si budeme povídat. Maminka byla v domácnosti, ale příležitostně taky chodila do práce. Třeba k zahradníkovi do Bráníka. My bídu neměli, nemůžu si stěžovat. Ale já jsem byla grázl.
Vy jste byla raubíř?
Ne raubíř, grázl. Máma vždycky říkala, že jsem za pět kluků – že pět kluků by bylo lepší než já jedna. Kamarádila jsem s klukama, vyráběli jsme si praky a stříleli lidem do oken. Maminka to nestačila platit a vždycky mi naflákala, ale to jsem to pak dělala naschvál ještě víc. To víte, taková holka nevydrží doma, kór když má ďábla v těle, jako jsem měla já. Místo do školy jsem chodila za partou za kostel u Anděla. Hrálo se tam na kytary, nosili jsme jim pivo a taky ho s nimi pili. Pak jsem se ale jednou spletla, do té školy šla a šup – už mě měli.
Co se stalo?
Šla jsem do diagnosťáku, U Michelského lesa 222. To si pamatuju dodneška, takový žlutý barák u silnice to býval. Ale hned za ním byl les a já utíkala. Jenom tam odsud dvakrát (směje se). Jednou mě chytli za dva dny, podruhé jsem vydržela čtrnáct dní. Šla jsem k babičce, která mě sice schovala před policajty do skříně, ale pak se před nimi rozklepala. Klíčovou dírkou jsem viděla, jak jim říká, že tam nejsem, ale přitom ukazuje na skříň (směje se). „Proč se tady schováváš?“ oni na mě. A já na to: „A co je vám do toho.“ A oni, že jsem na útěku. A já že co má bejt, stejně zase uteču.
Proč jste utíkala?
Mně se tam prostě nelíbilo, chtěla jsem být svobodná. Dneska ale vím, že jsem si to zasloužila, byla to moje vina.
Pokračovala jste z diagnostického ústavu do dětského domova?
Ano, to už bylo z rozhodnutí soudu. Byla jsem ve Vrchlabí, v Herolticích, už si všechna místa nepamatuju, bylo jich hodně a odevšad jsem utíkala. Po dovršení patnácti mi pak soud prodloužil ústavní výchovu do osmnácti let a šla jsem do domova mládeže v Nejdku u Karlových Varů. I tam odtud jsem utekla. Bylo mi šestnáct, seznámila jsem se s o dva roky starším klukem a ujeli jsme spolu na motorce...
Když mě nakonec chytili v Praze, utekla jsem jim z kriminálky v Nádražní ulici na Praze 5. Pak mě dali do Černovic u Tábora, kde jsem vydržela čtrnáct dní, v Kostomlatech asi jen tři hodiny, byly tam samý ženský. V Hodkovičkách za mnou přišel nějaký pan Pelikán z ministerstva školství, viděla jsem ho poprvé a naposledy v životě. Mluvil mi do duše, ale já mu odporovala a byla na něj drzá, a tak mi řekl, že půjdu až do Trstína na Slovensku. To byl takový zámeček, ale i z něj jsem utekla. A to už jsem vydržela. 22. června mě chytili naposledy, vzali mě na stanici a já jim řekla: „Včera mi bylo osmnáct!“ Už mě museli pustit.
Jiná doba
Dnes se často mluví o tom, že mladí dospělí z dětských domovů nesnadno zvládají přechod do „normálního“ života, často končí na ulici. Jak to proběhlo u vás?
Nevím, jak je to teď, tenkrát to bylo jiný. V roce ´68 jsem byla těhotná a v srpnu přijeli Rusáci. Bylo léto a my byli u rodičů mého partnera. Jenže on snad otci postřílel vzduchovkou nějaké ptáky, co tam měl, takže nás vyhodili. Skončili jsme na lavičce, znovu na Smíchově. Bylo to v parku Na Skalce a taky na Santošce. Bylo horko, krásné počasí a kolem chodili policajti, kteří se nás ptali, co tam děláme. My jim říkali, že tam spíme. Jeden z nich mi tehdy poradil, říká: „Běž na byťák na národní výbor a dej si tam žádost o byt. Pak přijď za námi a my ti dáme potvrzení, že jsme vás kolikrát zkontrolovali. A nakonec zajdi k doktorovi, ať ti napíše potvrzení pro bytový úřad, že jsi v jiným stavu.“ Tak jsem šla všude a během čtyřiadvaceti hodin jsme dostali byt. Čtvrtá kategorie, ale byl to byt. Jedna místnost, voda a záchod na dvoře, ale mně bylo tehdy devatenáct. Pro mě to byla výhra.
Dnes je jiná doba. Dneska vám nikdo nepomůže, ani na úřadech ne. Ve středu jdu na magistrát kvůli bydlení, ale přesně vím, že mě zase pošlou zpátky. Protože na to nemáte peníze, tak bydlíte na ulici, protože vám bude šedesát tř i a jste nemocnej. Protože dneska je to všechno o penězích, tak já asi budu takhle vegetit do smrti. Nepomůžou vám, ne. Honěj vás z dveří do dveří, běžte tam, běžte tam, vy tam jdete, ale stejně se nakonec vrátíte do těch prvních, kde vám nepomůžou. To chtějí, aby tady lidi umírali na ulici, aby padali do škarpy? Doktoři jsou drahý, léky jsou drahý, důchody jsou malý, kde na to ty lidi mají brát.
Vy jste se ocitla na ulici až v důchodovém věku? Předtím jste vždy měla kde bydlet?
Přesně tak, až teď na stará kolena, asi před šesti lety. Tehdy jsem žila čtrnáctým rokem v České Lípě a dokud ji nezavřeli, pracovala jsem v mlíkárně. I pak jsem dělala příležitostně pokojskou nebo jsem v létě sbírala borůvky a prodávala je u silnice, ale posledních sedm let jsem byla na podpoře. Pracovnice na sociálce mi tehdy řekla (paroduje hlas úřednice): „Vy už jste strašně dlouho na podpoře, já nevím, jaké budou dál zákony, ale měla byste jít do předčasného důchodu, budete na tom líp.“ Řekla jsem: „No dobře, já vás poslechnu.“ Podala jsem si žádost, šla do předčasnýho tři roky dopředu, dali mi malej důchod, zvýšili nájem a bylo to. Tak jsem se dostala na ulici, neměla jsem z čeho zaplatit. Když mi přišel dopis od právníků, že mám do patnácti dnů bez soudu a odvolání vyklidit byt, normálně mi ruplo v kouli. Měla jsem tehdy kocoura a pejska, vzala jsem je a vyjela výtahem do jedenáctého patra – chtěla jsem skočit i s nimi. Otevřela jsem okno, koukla dolů, podívala se na ně, a pak jsem ho zase zavřela a jeli jsme zpátky. Na ulici zvířátka mít nemůžu, ale kdybych měla byt, koupila bych si do klece ptáka. Nějakýho pepíka a učila bych ho sprosťárny (směje se).
