„Ale svět je pořád stejný, lidé ho nezmění: plivni si stokrát do moře, ono se nezpění,“ napsal svého času Karel Havlíček. Jeho slova se zdají být obzvlášť aktuální dnes, v době komunikačního přesycení, ba někdy až nevolnosti z komunikační přemíry. Jako by se každý pokus něco ovlivnit a změnit podobal plivnutí do moře. Slova básníka poloviny 19. století jako kdyby našla ozvěnu v současné písni dívčího hiphopového dua Čokovoko: „Všichni se nakonec se vším smíří.“
Falešné ostrovy
Komunikační přebytek znamená odcizení. Moře, do kterého hážeme své lahve, má stále častěji povahu měnících se grafických řešení internetových stránek. V přehršli umělých vln a reklamního planktonu se zdá být pevným ostrovem alespoň to, co je osobní – a co je zaručené jménem a fotografií. Jenže co v takovém moři znamená osobnost či osobitost? Někdy pouze reklamní trik, „osobnost“ má v pracovní smlouvě propagovat na svém osobním facebooku nějaký výrobek, myšlenku či stranu. Jenže tenhle „fake“ spíš ukazuje na něco mnohem rozšířenějšího. Triumf „osobnosti“, která se omezila na „ikonku“ – fotografii se jménem – se stal zároveň triumfem neosobnosti. S přesunem za obrazovky se z komunikace vytrácejí těla, a jejich gesta jsou nahrazovaná symboly, v posledku kombinacemi jedniček a nul. „Projev se!“ zní hlavní příkaz dneška. Jenže jako by říkal zároveň: „Projev se do zdi či spíše do zrcadla!“
Dává ještě smysl něco dělat, snažit se zanechat otisk, který by přesahoval zčeření vody nebo spíš křemíků na obrazovce? Anebo všichni jen pliveme do moře? Aktivita, čin a gesto v reálném prostoru mohou mít velký smysl. Není ale zaručený dopředu a předem daná není ani jeho podoba. Dopad toho, co děláme, může být úplně odlišný od toho, co jsme očekávali a plánovali. Moře sice nezpění, ale lahev, kterou jsme poslali po hladině, někdo zachytí a přečte si náš vzkaz. Třeba ho k něčemu inspiruje – a třeba udělá něco, co jsme my sami nečekali. Možná to nebude mít ohlas, možná to ale zafunguje jako poslání naší pomyslné láhve se vzkazem dál – a možná to aspoň trochu přispěje k tomu, že svět už nebude takový, jaký jsme jej až dosud znali.
Od úst k ústům
Když Larry Harvey se skupinou dvaceti přátel zapálil roku 1986 hořící figurínu muže jako symbol rozloučení se svou minulostí, netušil, že založí tradici velkých festivalů v poušti (viz Muž v plamenech, s. 6–8). Sílu ohlasu na svůj čin patrně nečekal ani jiný burning man, tuniský pouliční prodavač Mohamed Bouazizi. Ten ovšem nezničil svoji figurínu – v zoufalství z policejní šikany se 17. prosince 2010 polil benzínem a zapálil. Zemřel napřesrok 4. ledna, to už ovšem byly v běhu rozsáhlé demonstrace proti tuniskému režimu, které zvítězily o pár týdnů později rezignací autokratického prezidenta.
Drastický vzkaz v lahvi se ale nezastavil v jediné zemi; tuniské protesty posloužily jako roznětka a inspirace a rozpoutaly vlnu hněvu a odporu v celém arabském světě. Ta zatím vedla ke třem změnám režimu (vedle toho tuniského se odporoučeli i vládci v Egyptě a Libyi), rozsáhlým protestům i reformám v některých zemích. Samozřejmě, nelze si myslet, že to vše bylo důsledkem jedné sebevraždy. Hořící tělo se stalo zápalkou pro kanystr benzínu tvořený nezaměstnaností a frustrací mladých a opotřebovaností a zkorumpovaností arabských vládnoucích režimů, o níž nedávno vydaly ponižující svědectví Wikileaks. Hněv nicméně získal katalyzátor – a v takovém momentu se vzkaz zdánlivě vypovídající pouze o individuální beznaději stal signálem razantních změn, které přinesly naději.
Podobným vzkazem v lahvi se stala kniha Stéphana Hessela Rozhořčete se!. Krátký esej třiadevadesátiletého veterána odboje za druhé světové války byl výzvou evropské mládeži, aby cítila rozhořčení ze sociální nerovnosti a navázala na dílo protifašistického odboje, jehož cílem nebylo pouze vyhnat z Francie nacisty, ale také sebrat každému budoucímu fašismu sílu vytvořením důstojných podmínek pro každého, ustavením sociálního státu. Rozhořčení z toho, že toto dílo je ničeno pod hesly neoliberalismu a krize, se Hesselovi podařilo přenést na mladou generaci, mezi kterou zejména ve Francii a ve Španělsku jeho dílo obíhalo ve statisících výtisků. Vzkaz v lahvi rezonoval na náměstích, která hnutí „rozhořčených“ obsazovala na jaře ve španělských městech a měnila je v nová fóra pro sebevyjádření společnosti.
Na sever
Na přelomu srpna a září začaly na severu Čech protesty proti Romům. Lidé z oblasti bez perspektivy našli někoho, kdo je na tom ještě hůř a na kom si lze vybít vztek. Pod taktovkou tu neonacistů, tu podvodníka Lukáše Kohouta či podobných veličin pochodovali zejména občané Varnsdorfu týden co týden před ubytovny, kde žijí Romové. Na některých demonstracích vybuchovaly rozbušky a zněla nenávistná hesla. Před přímým napadením ochránila Romy policie, ta ale zároveň nastolila na ubytovnách kasárenský a šikanózní režim, včetně osobních prohlídek a také zákazu vyvěsit obrázky od dětí z ubytoven s antirasistickou tématikou. „Neprovokujte.“
Velmi účinně zafungovaly v podstatě pogromistické informace o „romských zločinech“, často zveličené či nesmyslné fámy o vysokých sociálních dávkách. Tahle lahev v moři měla ovšem velký potenciál změnit se v zápalnou lahev rasistických útoků. Jakým vzkazem měli reagovat odpůrci rasismu? Demonstrace proti rasismu vyzněly hluše, už jen proto, že byly početně slabší než demonstrace rasistů. Jako účinné se naopak ukázalo jít za těmi, kteří byly rasistickými pochody napadeni – přímo za Romy z ubytoven. Aktivisti a technaři se rozhodli kompenzovat zejména romským dětem strach a projevy nenávisti jejich sousedů a uspořádali jim v době nenávistných pochodů několik dětských dnů. Vedle snahy rozptýlit děti, kterým hrozilo trauma, tu byl i vzkaz v podtextu: ne všichni bílí stojí proti Romům a pokřikují na ně nenávistná hesla. Jsou i tací, kteří se s nimi proti rasismu postaví. Odměnou byl pocit smysluplného úsilí, odezvy v rozzářených tvář ích romských děcek a poděkování dospělých. Uvidí se, jestli bude mít tento vzkaz dlouhodobý účinek a jestli pomůže alespoň trochu zasypat příkopy mezi lidmi.
Je možné sedět za monitorem počítače, sledovat hemžení prostřednictvím headlinů a opakovat si – svět bude stejný, lidé ho nezmění, plivni stokrát do moře, nezpění... Anebo se dá vstát a snažit se nechat otisk v reálném světě. Možná zapadne a skončí jako plivanec v moři. Možná se stane lahví, jejíž vzkaz bude mít nečekané následky. Anebo... že by se ono pomyslné moře jednou zpěnilo?
