Dobrý den, my jsme z Nového Prostoru...
A co potřebujete vědět?
Spoustu věcí...
Ale to už asi nepůjde. Na starý kolena člověk blbne. Teď když vidím někoho, kdo je závislej, tak ho chápu. A navíc – pořád jsem dělala chyby. Moje cesta je samá chyba. Já jsem chyba. Tak nevím, proč se zajímáte – o takovou chybnou osobnost?
Zase se zdá, že si svou „chybnost“ dokážete užít...
Můj otec, to býval strašlivý vztekloun. Nesnesl chybu. Byl šéfem nádražní restaurace, původem takový pyšný a počestný legionář, a když mu třeba kuchař vydal špatnou objednávku a on ji měl donést hostovi, tak s ní praštil o zem. Takový to byl zuřivec. Já s chybou počítám. Vidím chybu ve svojí práci a naučila jsem se, že chyba je inspirující. Nakonec chyby vás přivedou k nějakým námětům. Stane se chyba, a proto může vzniknout drama. Když je něco jenom dobře a v pořádku, tak to není dramatický.
Klapka hlásí: Stop!
Zmínila jste svého otce. Kde jste vyrůstala?
Na severu Moravy ve Studénce, prožila jsem dětství mezi vlaky. Nás dětí tam bylo hodně, chodily jsme přes koleje a byly volný. Lítaly jsme venku s cikánskýma dětma, já se s nimi hodně kamarádila a jeden čas měli i mě samu za cikánku. Chodívala jsem se koupat do Odry a kolikrát mi proud odnesl šaty. Neexistovaly žádné bariéry, nic nehrálo roli...
Jak jste se rozhodla odejít?
Z maloměsta jsem mohla čerpat, ale musela jsem ho opustit. Rodiče věděli, že by mě neudrželi, a tak jsem šla nejdřív studovat architekturu do Brna. Pak jsem se tam ale seznámila, a to mě odvedlo od studia. Přerušila jsem, chyba. Já vlastně byla taková neposlušná osoba. Zaplétala jsem se, zamilovávala, a to je všechno otázka náhody, co vás potká v životě. Někdo vás pozve na fotografování, takže jsem si nějaký čas vydělávala jako manekýna a měla možnost nahlédnout do toho prostředí. Pak jsem nastoupila na Barrandov jako klapka, a vlastně byla nucena být u filmu. A protože jsem taková neudržitelná a nevychovaná, tak jsem jim při tom natáčení začala radit. Řekla jsem třeba i: „Stop!“
Neposlušnost v sobě nosíte odmala?
Měla jsem staršího bratra, který mě drtil. Vadilo mu totiž, že jsem za ním pořád v závěsu. A pak, když jsme za války evakuovali k babičce do Olomouce, tak mě vychovávaly sestry v klášterní škole. Nejdřív jsem to brala vážně, vyznávala víru a dokonce na ni obracela celou svou rodinu. Když jsem zjistila, že se nemodlí, tak jsem je k tomu nutila. Mohli ze mě zešílet. Někdy kolem dvanáctého roku se to ve mně ale zlomilo. Zkoumala jsem, proč ta babička celý život věří. Sotva chodí, ale stejně se v neděli musí doplazit do kostela. A taky to neustálé chození ke zpovědi: co udělali, jak zhřešili, že jim bude odpuštěno. Udělám křížek a hotovo. To je na nic, když to jde takhle lehce. To je na hovno.
Když se vrátíme k Barrandovu, nevadilo vám, že si svým chováním můžete podrýt kariéru?
Já to tak nebrala. Považovala jsem za samozřejmé, že kdo vidí chybu, tak má říct „stop“. Vůbec jsem nechápala nějakou hierarchii, jako kdo je nade mnou a kdou pode mnou. Pořád jsem si říkala, aby se hlavně všechno dělalo správně. Byla jsem naivní.
Nějakou dobu nato jste začala sama studovat režii na FAMU. Měla jste nějaké vzory?
To byl právě problém. Já jsem nevěděla, proč bych měla poslouchat. Kadára nebo Klose jsem neobdivovala, i když jsem s nimi točila, nebo tam klapala... Jsem prostě špatná povaha. Byla jsem drzá a chodila jim radit. Oni když už viděli, jak se blížím... nechtěli to slyšet. A já to nechápala. Oni byli tak pyšní. Je to uráželo a ponižovalo, že by klapka řekla něco, v čem by měla pravdu. Oni si mysleli, že jim chci třeba radit umělecky, ale já jim přitom chtěla třeba říct, že tam někdo chybí a že se nedá točit. Ale lidi jsou strašně pyšný, namyšlený blbečci. Já jsem myslela, že jde o věc.
Neuznávala jste žádné autority?
Ale jo. Byla jsem taky v Trnkově ateliéru a tam jsem chtěla být zasazená do nějakého úkolu, to mě zajímalo. Jenom jsem neměla strach ani ostych.
Příležitost rejpnout
Když jsme se o vás v redakci bavili, shodli jsme se, že filmy, které jste pak kdy samostatně natočila, jsou velmi různorodé – každý je jiný. Liší se tématem, prostředím...
Já jsem vždy hledala nějakou novou problematiku. Proč opakovat to, co již bylo řečeno, když máte takovou vzácnou příležitost do něčeho rejpat, když chcete, aby se něco zlepšilo? Pokud mám takové povolání, že můžu rozkrývat problematiku, tak je to moje povinnost, abych šahala do jiného a jiného – tam, kde jsem ještě nebyla a nevím, jak to je.
Říkala jste „když chcete, aby se něco zlepšilo“. Vy vnímáte své filmy takto aktivisticky?
No jistě, všechno má vést k nějakému zlepšení. Vy nechcete, aby vaše články něco zlepšily? Mně šlo o to, aby se zlepšila společnost, nebo její mravy, nebo ta blbost, nebo to nevědomí, nebo že se nikdo neozve, že se lidi bojej, a že se něco neříká.
Jak jste vy sama jako režisérka zacházela s mocí? Měla jste klapku, která říká „stop“?
Ne, to jsem neměla (směje se).
A „báli“ se vás herci?
Nevím, možná, že jo. Snažila jsem se docílit svého. Ale tím, že byly ty filmy navštěvované, tak herec má zájem, aby se uplatnil a byl známý. A navíc je to třeba i bavilo, že mají možnost obměňovat text. Chtěla jsem, aby mysleli.
Byla jste otevřená změnám ve filmu?
No ano, ale je to zastrašovalo. Každý chtěl dělat jenom to, co ví a co má napsaný. Já chtěla, aby text obměňovali, aby to vypadalo autenticky. Když jsem je obsadila, chtěla jsem, aby do toho vložili i něco ze sebe, i když se neztotožňují s postavou.
Jakou roli pro vás hrál divák?
Když chcete vyjádřit něco, co se nevyjádřilo, nebo nějakou kritiku, tak musíte na diváka kašlat. Ono nakonec to, co je kritizovatelné, umožňuje tvorbu. Vy se vlastně postavíte proti něčemu a i ty diváky rozdělíte: oni souhlasí nebo nesouhlasí, ale žijí tu skutečnost s vámi. Umělecký počin, dalo by se říct, je politikum. Já se vymezovala vůči lži, vůči předstírání, vůči tomu nepřiznat pravdu a něco s tím nedělat. Nemůžu jenom konstatovat. Nakonec jsem ale zjišťovala, že divák je vlastně vděčný divák. Když si dovolujete vůči moci, když si dovolujete sáhnout na něco, co se neříká, tak to oceňuje. Protože divák má v sobě také leckdy malou dušičku, také se bojí. A tak ocení, když si tam někdo rejpe.
Jak vy sama snášíte kritiku?
Se zájmem si ji přečtu. Vždycky je tam něco inspirativního nebo pravdivýho. Já jsem si sama vědoma chyb a divím se, když mi na ně nepřišli. Zajímá mě, nebo že to berou tak vážně, protože život je takový, že se dá obměnit na milimetru. Nic není zaručeného. A na té nejistotě žijeme. Celá ta zeměkoule letí vesmírem a my nevíme kam.
Nesmrtelnost leda za trest
Roky jste nesměla tvořit, nebo jste sváděla zápasy s mocí. Jak na ně vzpomínáte?
Už si to skoro nepamatuju. Oni to nezveřejnili, nebylo to přiznané. A navíc, já jsem jim dělala potíže, protože jsem kolem sebe kopala. Chtěla jsem vědět „proč?“ a označovala jsem je za blbce. Hádala jsem se s tím ústředním dramaturgem Tomanem na Barrandově. Kdo ví, kde je mu konec, on si v té funkci lebedil. Ale se mnou to měl blbý, protože já chtěla každý zákaz odůvodnit. Jako že to změním, ale musím vědět, co mu vadí. On odmítal vysvětlovat, nechtěl mluvit o ničem. Oni se báli, že je podfouknu, byla jsem jim podezřelá. Ale já jenom chtěla hovořit o problematice té dané doby. Oni neměli kritérium, co se má a nemá vyjevit. A já zase nechápala, jak mohou v zákazu vidět nějaké zlepšení. Že se něco nesmí vědět. Tak jsme všichni blbci nebo co?
Co pro vás z hlediska možností nebo naopak omezení znamenal rok 1989?
No tak otevřelo se to. Všichni dostali příležitost, i ti blbci. Takže je to zase takovej galimatyáš. Stáhli se tam i ti, co zakazovali, těm se tam začalo velice dobře dařit, dělali, jako že nic a že to mysleli dobře. Tady nepřišla mstivá éra, ale bylo potřeba, aby hodnotně pokračovali. Aby když mají otevřený protor, tak aby mohly existovat i dobré věci. Ale zase tady byl problém, protože moc měli i ti blbci, a ti si ji drželi. Protože dobře věděli, že nic nevědí. Rozumíte, kdyby jim šlo jen o věc, tak by se nebáli. Ale jim šlo o posty. O to, aby si udrželi moc. Ostatně to je věčná touha člověka, aby vládl, že jo. Je to bordel, i v občanském životě. Ve vládě, ve všech směrech, člověk zírá, jak je možné, že ti lidé mají takové pravomoce a můžou tak (dlouho hledá správný výraz) kazit. Jsou nestydatí a nebojej se zneužít situace. Odvážní hajzli to jsou. Oni z toho těží – tady budu čtyři roky, a tak nahrabe, kolik může. Bezohledně před zrakem celého národa. A ještě to posílají do zahraničí. Co s tím budou dělat? Vždyť to nevyužijou, blbečci.
Třeba chtějí být nesmrtelní.
Co je to nesmrtelnost? To by byl strašnej trest. Kdybych si měla teďka vybrat, že budu nesmrtelná, tak se poseru. Vy byste chtěli být nesmrtelní?
Hovořila jste chvíli o politicích. Je ještě něco na společnosti, co vás dráždí?
Lidi se víc bojí, jsou víc uzavření. Všechno je to uzavřený, chybí pospolitost. Já jsem takový ten člověk, že jdu se psy a vlezu kamkoli. Mě to zajímá a nikdo mi neubližuje. A když vidím, že jdou kolem třeba romští metaři a my nemáme ještě shrabané listí, tak je pozvu na zahradu a oni jdou. U nás ve Studénce na nádraží bylo běžné, že dostal najíst člověk, který potřeboval, u vánoční tabule jsme vždy měli někoho, kdo neměl kam jít. Otec měl sociální cítění. Ale moje děti se na to už dívají s nedůvěrou. To přeci tím pádem ty lidi deklasujou. Ale to je takovej asi celej svět blbej. Co chcete ještě vědět?
Existuje film, který jste chtěla natočit a nenatočila?
Nerealizované plány samozřejmě mám. Mrzí mě, že jsem nenatočila Boženu Němcovou. Mělo se to jmenovat Tvář naděje, bylo to o celém životě Němcové, psala jsem to docela dlouho a to padlo pod stůl. Pořád byly problémy, problémy, nechtěli to schválit a pak už jsem neměla sílu. Protože to je na léta – jsou tam všechna roční období, je to historický film a to obnáší šílené vypětí. A víte, mě mrzí na těch lidech, že oni si nejsou vědomi toho, že to nejde odložit. Nebo že je tady nějaká šance, kterou oni škrtnou.
Dodnes působíte jako profesorka na FAMU. Co předáváte studentům režie?
Já je nutím, aby si uvědomili sami sebe. Prostě každý člověk je originál a on musí pochopit, že v té originalitě je jeho síla. Protože nikdo už není takovej – on je jedinej takovej, jakej je. A on to někdy vůbec neví, jakej je. Ale uvědomit si, co jsem, kdo jsem, co vlastně chci, co je a není důležité, tak to bych měl já tady a to je moje stopa. To je hodnota mého života tady. Že jsem zanechal stopu a na ni může někdo navázat nebo ji potírat, to už je jedno, ale byly tady snahy. Když se porozhlédnete po všem, uvidíte určité snahy, jsou prostě určité snahy, na které se navazuje dál a dál a dál. Člověk je ten kamínek a jestli to přijme nebo nepřijme.... Teď už jsem ve fázi, kdy už tak koukám, jak to kolem mě běží. Jak ty moje děti a jak se snažej, jak si rozuměj, jak si nerozuměj, jak se v tom broděj v tom životě. A když si dovolím – a já už vím, že něco vím – a když si dovolím jim z toho, co vím, něco říct, tak ještě dostanu po paštice. I to mě učí zas ještě dál. Nemůžu se naučit držet jazyk za zuby. Je to veliké divadlo, je inspirativní. Kdybych měla sílu, tak bych toho využila...
_________________________
Věra Chytilová (nar. 1929 v Ostravě), filmová režisérka řazená mezi osobnosti tzv. české nové vlny. Po studiích architektury v Brně odešla do Prahy, kde v letech 1957-62 vystudovala režii na FAMU pod vedením Otakara Vávry. Debutovala dokumentem Pytel blech (1962), kvůli televizní inscenaci Kamarádi (1971) nesměla v první polovině sedmdesátých let tvořit. Mezi její nejvýraznější snímky lze počítat např. Sedmikrásky (1966), Panelstory (1979), Kalamita (1981), Kopytem sem, kopytem tam (1988) nebo Dědictví aneb Kurvahošigutntag (1992). Její filmografii uzavírají Hezké chvilky bez záruky (2006) a dokument O láskách týraných (2009). Po roce 1989 začala Věra Chytilová učit na FAMU. V letech 1996 a 2006 neúspěšně kandidovala do Senátu, nato se živě zapojila do debat o umístění radaru v Brdech. Je nositelkou mnoha ocenění, mj. Českého lva za dlouholetý umělecký přínos českému filmu z roku 2000.
